Kdyby přilétli pověstní Marťani a přečetli si, neznalí tuzemských poměrů, programové prohlášení Nečasova kabinetu, mohli by si pomyslet cosi o zodpovědné, šetrné vládě. Tuzemští občané jsou díkybohu naučeni svými volenými zástupci cynismu a skepsi. Kromě toho, stačí několik „ale“ — a zdánlivě ušlechtilé proklamace Nečasova týmu se mění v dynamit u nohou české společnosti.

„Česká republika se nachází na rozcestí,“ píše vládní sestava. Je to efektní, byť ohrané. Kabinet to předem pasuje do role statečných a hlavně odvážných zachránců. Hned v úvodu prohlášení se též dočteme, že jde o „vládu rozpočtové odpovědnosti, vládu práva a boje proti korupci“. K stěžejním koaličním prioritám patří reforma veřejných financí a zastavení růstu veřejného dluhu, penzijní reforma, reforma zdravotnictví, reforma terciárního vzdělávání a omezení korupce ve veřejném sektoru.

Rozebírat prohlášení bod po bodu nemá smysl: veškeré záměry již jsou součástí veřejné diskuse přinejmenším od zveřejnění koaliční smlouvy. Nově přibyl snad jen cíl prosadit zákon o třetím odboji, ovlivněný patrně emotivní návštěvou Nečase a spol. na pohřbu Milana Paumera. Přesto zmiňme aspoň „the best of“, co nás — prý — čeká a nemine.

V roce 2013 má schodek veřejných rozpočtů činit 3% HDP, v roce 2016 „si stát již nebude nucen půjčovat na svůj běžný provoz“. Vláda — snílků, či fanatiků? — předloží parlamentu ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti. Ve státní sféře dojde k desetiprocentnímu snížení mezd a v dalších třech letech se mzdy nezvýší. Ovšem platy ústavních činitelů se sníží pouze o pět procent. Na polovinu se omezí státní podpora stavebního spoření.

Vládu pochvalme, že přistoupí k vyššímu zdanění loterií, veškerého hazardu a k odstranění výjimek v této oblasti. Jinak však o růstu daní a daňové progresi nechce slyšet. Varovná je formulace, podle níž „sociálně citlivým způsobem dojde ke zkrácení některých druhů sociálních dávek, podpor a příspěvků, s cílem zefektivnit jejich čerpání a zamezit zneužívání“. Například porodné bude vypláceno jen na první dítě, na 800 korun se sníží příspěvek na postižené 1. stupně. Další náraz: „Vláda zpřísní podmínky v oblasti podpory v nezaměstnanosti, která bude vázána na aktivitu nezaměstnaného. Sníží podporu pro nezaměstnané, kteří ukončí pracovní poměr z vlastní vůle.“ Ze stejného ranku je nápad na zavedení tzv. odloženého školného.

Najít lze i řadu nezpochybnitelně moudrých záměrů: zlevnit stavby dopravní infrastruktury, zprůhlednit veřejné zakázky (nebude možné se vymlouvat na obchodní tajemství), všechny informace o nich vyvěšovat na internetu, nepřipouštět k veřejným zakázkám firmy s neprůhlednou majetkovou strukturou, regulovat lobbing, posílit pravomoci NKÚ, navrhnout změny v systému voleb zástupců veřejnosti do mediálních rad s významným podílem nominací z odborné veřejnosti.

Za samostatný rozbor by stály převážně prospěšné ústavně-právní novinky: klouzavý mandát, konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, přehledný volební kodex, přímá volba prezidenta… Legrační je vládní představa o referendu. Říct si o ně musí 250 tisíc občanů a k tomu ještě bude podléhat schválení ústavní většinou zákonodárců. Vyjde-li další vládní záměr, „zamezí se tzv. poslaneckým přílepkům zákonů, prodlouží se lhůta mezi druhým a třetím čtením, zavede se povinná písemná forma pozměňovacích návrhů včetně odůvodnění.“

Nudné pasáže přeskočme a zastavme se ještě u dvou přeshraničních bodů. „Vláda se bude zasazovat o to, aby další závazky související s ochranou klimatu nebyly přijímány, pokud srovnatelné závazky nebudou přijaty dalšími významnými partnery EU.“ Jedna nula pro Klause. „Vláda nebude podporovat kroky, které by vedly k výrazným přesunům kompetencí na EU. V případě zásadních institucionálních změn EU vyžadující úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU potvrzován referendem.“ Dva nula pro Klause. Když se toto schvalovalo, musel spát Karel Schwarzenberg s celou TOP 09 a Věcmi veřejnými zároveň.

Pokládá-li někdo čerstvě předložené vládní prohlášení za racionální, namítněme dvě zásadní výhrady.

Za prvé, Nečasova vláda rozmetává principy solidarity a sociální soudržnosti. Možná, aniž by si to uvědomovala, zvedá též stavidla třídnímu boji. Šetření totiž postihne zejména nemajetné, následně i příslušníky nižší střední třídy.

Za druhé, pro veškeré šetření se zapomíná na rozvojové programy a prospěšné státní investice — do oprav památek, nemocnic, sociálních ústavů, silnic, zkrátka do veřejné infrastruktury, která už nyní je tragicky zanedbaná.

Stát na konci vlády bude připomínat vymačkaný citrón. Díry zalepeny, ušetřilo se, kde se dalo, leč stát dopadl jako ti, co jsou na něm nejvíc závislí: slabý a pohublý.

Ale možná i to je záměr. Frčí přece teze o co nejmenším státu. Bývalý šéf Liberálního institutu Jiří Schwarz (člen Topolánkova NERVu) nedávno zopakoval, že občan by měl mít stát za svého nepřítele. A konzervativní politolog Alexandr Tomský na svém blogu napsal: „Symbolicky řečeno má stát tradičně pomáhat sirotkům, vdovám a postiženým (mírnit nezaviněné neštěstí) a nefinancovat zaviněné důsledky špatného chování (bezdomovce, matky samoživitelky, drogově závislé, monstrózně obézní nebo ty, kteří nechtějí pracovat apod.).“

Sociálně demokratická opozice prohlásila, že nepodpoří nejen vládu s citovaným programem, ale ani její návrh státního rozpočtu na příští rok.

Pro srovnání: Na Slovensku už projednává programové prohlášení parlament a lídr opozice Robert Fico se nechal slyšet, že premiérce Ivetě Radičové nevěří ani půl slova. Radičová přitom projevila více empatie než české koaliční špičky hádající se o to, kdo je větší, tvrdší a odhodlanější reformátor. Jako prvořadou prioritu stanovila boj s korupcí. Až za ní se ocitla rozpočtová střídmost, nicméně voliče premiérka několikrát uklidnila, že se nemíní chovat asociálně a že žádné tvrdé reformy nejsou na pořadu dne.

Přitom slovenská situace se od české až tolik neliší. Dokonce i vládní koalice má podobnou genezi. Vládnou ti, co volby nevyhráli. K etablovaným stranám přibyli nováčci: liberální Svoboda a Spravedlnost a multinárodnostní Most-Híd.

Zatímco v České republice se ještě dříve, než vláda dostala důvěru, začaly stavět na zadní Věci veřejné (spor o finance v jejich rezortech je zatím zmrazen a VV jsou ochotny v něm pokračovat i ve sněmovně na pozdní schvalování rozpočtu), na Slovensku se pár dnů před hlasováním o důvěře vzbouřili Obyčejné lidé, organizovaná skupina (kolem prapodivného multimilionáře, který před zveřejněním majetkového přiznání vše rychle převedl na manželku), jež se do parlamentu prokroužkovala z posledních míst kandidátky Svobody a Spravedlnosti.

Připomínám to jen proto, aby bylo zřejmé, jak vnitřně vratké a labilní koaliční formace oběma zemím vládnou. ODS si po podzimních volbách odžije další díl interní krize, pestří členové TOP 09 se teprve poznávají a Věci veřejné zůstávají bez standardní stranické struktury tajemné jako hrad v Karpatech.

Opěvovat či oplakávat ambiciózní vládní záměry tudíž nemá smysl. Papír unese všechno. Demokratické mechanismy moderní společnosti naštěstí nikoliv.