V mnoha předchozích ročnících byla LFŠ zaměřena vždy na nějaké téma, na které se často vybrané filmy spíše křečovitě roubovaly (než by ho organicky dotvářely či spolu souvisely jinak než prvoplánovou dramaturgickou konstrukcí), a dané téma bylo zvoleno jako ústřední pro celý festival.

Letošní ročník se touto cestou nevydal. Jako svůj jednotný vizuál, jenž je nejen u kulturních akcí povinností, vybral „filmový ráj“ — zcela obecný, jemuž nepodléhalo programování jednotlivých sekcí festivalu. Toto ladění by mohl zvolit jakýkoli festival, neboť je dostatečně nicneříkající. Na druhou stranu, proč ne? Filmy jsou nositeli neskutečné mnohosti témat, forem i ideologií, a v přehlídce čítající na čtyři sta filmů je složité vyloupnout jednotící linii. A dělat to z marketingových důvodů se může vymstít více než opak.

Letní filmová škola se kromě koncepčních násilností vyvarovala i organizačních nejapností jako jsou nekvalitní projekce a překlady, věčně přeplněné sály, kam se nedá na promítání dostat nebo zpožďování programu. Byť se občas někdo někam nedostal, většinou stačilo přijít deset minut před začátkem filmu a... sednout si. Divák měl letos v Uherském Hradišti naprosté pohodlí, včetně navigace, zásobování, ubytování i příjemného chování členů festivalového štábu.

Velké zpestření slibovala, a nakonec dopadla velkým fiaskem, účast fotbalového komentátora Karola Poláka, která měla dotvořit sekci věnovanou filmům s tématem fotbalu. Hojně zastoupenému programu této sekce, akademicky ohraničenému přítomností a přednáškami britského sociologa Johna Williamse z University of Leicester, který se sociálnímu fenoménu fotbalu důsledně věnuje, Karol Polák vtiskl nádech trapnosti. Jedním z význačných hostů festivalu byl totiž významný britský režisér a politický aktivista Ken Loach, který krom toho, že doprovodil projekci svého posledního filmu Hledá se Eric (tematizujícího popularitu britského fotbalisty Erica Cantony a jeho ikonizaci napříč tamější společností), měl převzít výroční cenu Asociace českých filmových klubů (AČFK), která LFŠ pořádá.

Za chování Poláka na pódiu, které sám pojal jako nekončící one-man-show a při němž Loach trpělivě a tuze dlouho, než se ego bodrého Slovana dostatečně vyřádilo, čekal na předání ceny, nikdo nemůže. Je nicméně jasné, že měl sloužit jen jako jednoduchá atrakce, jako postmoderní součást (jako prvek „nízkého“ v kombinaci s „vysokým“) jinak pečlivě zajištěné filmové sekce. Ani jeho komentování fotbalu druhý den nestálo za moc, pokud našinec nemiluje sexistické fóry.

Je to maličkost. Ukázala však na větší problém LFŠ, jímž je bujaré rozdávání cen. LFŠ sama sebe pro média nazývá „největším českým nesoutěžním festivalem“, a přesto zde někdo získá cenu téměř každý večer. Není to cena poroty, ale ocenění AČFK za celoživotní dílo či zásluhy. Je jasné, že jinak by třeba světoví režiséři nepřijeli (mnozí skromností neoplývají). Samotné předávání cen by bylo vhodné provést v profesionálnějším duchu a být na ně dokonale připraven. Místo samotných členů štábu by je měl rozdávat někdo jiný. Rozpačité a zdánlivě improvizované výstupy na pódiu sice nevadí publiku, a třeba ho i rozveselí, oceněné osobnosti však jistě kroutí hlavou nad takovou ledabylostí.

Důležitou a velmi silnou stránkou LFŠ jsou přednášky a diskuse, ať už se týkají filmové historie, současnosti filmového průmyslu a jeho tendencí nebo tzv. masterclass, při nichž přítomní tvůrci v dostatečně dlouhých blocích hovoří o svých přístupech k filmu a diskutují s publikem. Nezapomenutelným zážitkem pravděpodobně pro všechny zúčastněné byla letos taková diskuse s proslulým maďarským režisérem Bélou Tarrem či Islanďanem Fridrikem Thórem Fridrikssonem, které bylo možné potkat a promluvit si s nimi kdekoli v dějišti festivalu. Právě v bezprostřednosti a neokázalosti tkví síla LFŠ — světové tvůrce je možné oslovit, na rozdíl od světových festivalů, osobně a téměř kdekoli.

Odbornější debaty, zejména ty, které se týkaly digitalizace kin, poněkud trpěly podobným problémem jako předávání cen — nepřipraveností nebo připraveností špatnou. Moderátoři byli většinou součástí panelu, což málokdy dělá dobrotu, debaty tudíž byly rozvleklé, nezacílené a bez většího spádu. Dlužno však dodat, že LFŠ je jedním z mála míst, kde lze o tématech budoucnosti filmového průmyslu hovořit za účasti odborníků. V tom spočívá velký přínos této akce.

I mimofilmový doprovodný program LFŠ stojí za řeč. Přímo navázaná na film byla rozsáhlá výstava filmových plakátů či prostoduchým antikomunismem snad nemotivovaná vernisáž Malík urvi II. skupiny Podebal prezentující soudce, kteří soudili politické kauzy za minulého režimu a soudí dodnes. Hudba byla zastoupena tradičně koncerty, z nichž zrovna WWW, Please the Trees, Kill The Dandies či Allstars Refjúdží Band lze jen ocenit, a pak také v projekcích němých filmů, v nichž přizvaná uskupení vytvořila svůj autorský doprovod — byť někdy vynikající, a jindy zase ne.

Pro diváka, který si chce na plátně doplnit svůj filmový rozhled a záběr, byla LFŠ značným přínosem. Rozsáhlé bloky tvorby Jána Kadára, Reinera W. Fassbindera, Jacquesa Tatiho, osobně zúčastněných Bély Tarra, Kena Loache či pětice nejvýznamnějších islandských režisérů, z nichž Fridriksson, Gunnlaugsson a Kári byli rovněž na místě, byly počinem mimořádným.

Letní filmová škola. Uherské Hradiště, od 23. července do 1. srpna 2010.