Propad výlučných pravd

Zaryté hlásání jediných pravd bývá často spojeno s fanatismem. Není ani podstatné, zda se jedná o renomované vědce, kteří zastávají ten jediný správný vědecký názor, či pokračovatele nadšených revolucionářů, kteří chtějí rychle reformovat společnost.

Bývalý tiskový mluvčí ministra Julínka Tomáš Cikrt rozkvetl, když místo názorů chlebodárce může říkat, co si myslí. V televizním interview zpovídal astrofyzika Jiřího Grygara. Byl dobře připraven, v několika otázkách šel na dřeň této zajímavé osobnosti, mimo jiné katolíkovi, který je jednou z tváří spolku Sisyfos, fungujícího jako Svaté officium současné verze vědeckého světového názoru.

Dokud byla řeč o astronomii, o Grygarově životní cestě, měl člověk zase na chvíli dojem, že když promluví vzdělanec, rozjasní se. Že totiž erudovanost není jen databáze umístěná v hlavě, ale také kultivovanost, nadhled, odstup, vyrovnanost, schopnost hodnotit klidně. Tento dojem však náhle skončil, když Cikrt vytáhl červený hadr astrologie. Rozšafný rádce hledajících u druhého mikrofonu byl ten tam. Se stejným klidným tónem a milým úsměvem Grygar bystře polemizoval s tím, co astrologové netvrdí. Vykreslil názorové protivníky jako hlupáky, aby je pak elegantně smetl. Vytkl astrologům, že nepřihlížejí k vzdálenosti kosmických těles, jakoby snad mluvili o nějakém fyzickém vlivu, který případně se vzdáleností slábne. Vyčetl jim opomíjení exoplanet, tj. (prostým okem neviditelných) planet mimo sluneční soustavu, jakoby snad k astrologické doktríně někdy patřilo dogma, že každá planeta v kosmu vykonává vliv na Zemi a na lidi. Nevyvrátil žádný z argumentů, kterými se astrologové proti českým skeptikům se Sisyfa brání, prostě si jich nevšiml. V jedné hlavě, jak bylo zřejmé, se zjevně skrývá kritický vědec s patřičnou sebereflexí a urputný dogmatik.

Náboženská víra je, zvláště u českých vzdělanců, nesmělá. Křesťané, zvláště u nás, mají potřebu ukázat, že se zásadně neliší, že jsou zajedno s veřejným míněním o přírodních a sociálních otázkách. Trochu přitom zapomínají, že tím přestávají nabízet alternativu, jíž mají být. A co je horší, že se sklánějí před jinou autoritou, než by podle své víry měli. Možná toto chtěl Grygar připomenout. Na druhé straně, možná se i v tomto televizním boji pravdy proti pověrám projevilo souznění dvou dogmatismů. Římskokatolické pojetí je po staletí snahou, jak se dnes půvabně říká, ošéfovat víru, která by jinak sama o sobě byla otevřená, vystavená otázkám, nejistotě a pochybám. Abrahámovská cesta do neznáma se v tomto prostředí opouští a staví se impozantní katedrála vědění, která už u středověkých scholastiků začíná fyzikou a vrcholí teologií a vlitým nazíráním. Dnešní sisyfovská konstrukce z jednoznačných vědeckých jistot je sekularizovanou podobou téhož.

Možná není tak důležité, co si jeden astrofyzik myslí o astrologii. Důležité je paradigma, které se uplatnilo. Pohybuje-li se Jiří Grygar ve svém oboru, jistě může pochybovat o čemkoli. Sám to ostatně připomněl. Ví totiž, že žádná hypotéza logicky nevyplývá z faktů. To ukázal Karl Popper. Stačí, aby nebyla vnitřně rozporná a aby ji pozorování nevyvracelo. Jenže na totéž téma, a o tom fyzika ví své, mohou být dvě konzistentní teorie, podporované četnými experimenty s řadou užitečných aplikací. Mají jen jedinou potíž, že se navzájem vylučují. Pěkně to ilustruje výrok připisovaný fyzikovi Nielsi Bohrovi (1885–1962), že opakem hlubokých pravd mohou být jiné hluboké pravdy. Ale tato historicky postupně rostoucí velkorysost vědce vůči jinak smýšlejícím a pokora vůči skutečnosti končí, nastoupí-li na scénu ideologie.

Naše úvahy získávají brizanci, když je řeč o hodnocení politických a ekonomických systémů a činů a při formulování alternativních vizí, natož politických programů. Obdiv a pozornost i zde stále získávají ideologie s univerzalistickým nárokem, absolutně oddané konkrétním formulacím pravd a hodnot. Málo pomůže ujišťování, že jejich protagonisté se poučili z dosavadních dějin a že jejich jistota by tentokrát už neznamenala jatka.

Mohli bychom dnešním pokračovatelům nadšených reformátorů a revolucionářů věřit proto, že jejich horlivost a nekritičnost je nesena ušlechtilým emancipačním étosem. Chceme-li, říkají, po tolika marných pokusech konečně najít systém, který přinese spravedlnost konečně nastolit systém úspěšný, nemůžeme váhat, zdržovat se, zpochybňovat základní programové body. Je to náš protivník, kdo šťouravě napadá naše jistoty jako univerzálně platné. Chce nás pochybností oslabit a udržet si hegemonii. Rozbahněná postmoderna prý jakž takž toleruje vědu, ale má tu drzost, že vedle ní jako rovnocenného uživatele veřejného prostoru staví pavědu. Nechce rychle rozhodnout mezi demokracií zastupitelskou a přímou, mezi etatismem a anarchismem, mezi samosprávou a plánováním atd.

Horlivě zastávané a definitivně platné nauky nemohou přinést emancipaci a spravedlnost, i když je jejich vlastní obsah sebeušlechtilejší. Lze to ukázat na impulsu, který do života jednotlivců a do sociálního a kulturního kontextu vnesl příběh o Ježíši Kristovi. Nakolik žije humanistický obsah této zvěsti, nakolik je člověk vytčen před závorku všech křesťanských organizací, struktur, autorit, ceremonií a doktrín, natolik je aktuální nabídkou probouzející se život. Ale jakmile se začnou ozývat hesla plná fanatické oddanosti, je tu hned křesťanský Tálibán, ať v podobě fanatických egyptských mnichů, kteří v pátém století ubili filosofku Hypatii, strůjců protižidovských pogromů na různých místech a v různých dobách, inkvizitorů, ale i husitských sirotků a bratříků, bojovných puritánů.

Vše nasvědčuje tomu, že jen politický (podobně jako náboženský) program vystavený pochybnostem a volné diskusi a připouštějící omylnost jeho tvůrců má nějaký smysl pro možné budoucí lepší osudy lidstva. Reformační či revoluční oddanost čisté pravdě je jistě obdivuhodná, jen je třeba připomenout, že pravda, i osvobozující pravda evangelia a pravda emancipačního politického programu se děje pouze v rozhovoru. Tam, uprostřed mezi různými stanovisky, je její místo. Jedině v této pluralitní podobě dokáže postihnout složitost a nejednoznačnost, nejistotu světa a otevřenost příběhu, jehož aktérem je lidstvo.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Bila

Vít Janeček - Praha

ad astrologie Úterý, 3.Srpna 2010, 02:37:27

Zmíněné argumentace Jiřího Grygara jsem si všimnul už několikrát a vždycky jsem myslel na to, že by stálo za to, jestli by si byl ochotný přečíst krásný útlý sešit Zdeňka Kratochvíla Lesk a bída astrologie, který vyšel někdy hned po Listopadu 89, ve kterém pěkně vysvětluje principy astrologie v historickém plánu. Planety jsou vnímány jako jakýsi složitější "hodinový ciferník" s více rafičkami a více číselníky, odkud lze vyčíst více o povaze dané chvíle, než "jen" kolik je hodin, se vší rezervou ke konkrétním osudovým predikátům. V tomto kontextu je pak argumentace fyziků podobná, jako kdyby útočili na používání hodin s odkazem k tomu, že poloha rafiček přece nemůže mít na to, kolik je hodin, žádný vliv....

Stanislav Hošek - Český těšín

Tři otázky Úterý, 3.Srpna 2010, 10:00:56

Určitě je to jenom můj osobní nedostatek, ale z fyziky si vůbec nevzpomínám na jedinou hypotézu, která by měla naprosto protikladnou, se stejně uplatnitelnými aplikacemi. Ani v hornické praxi a té myslím dost rozumím, jsem nikdy takovou nenašel. Byl bych vděčný autorovi, kdyby mne v tom směru poučil.
Ještě víc mne pak zajímá, co jsou v politologii, či sociologii vědecké hypotézy a které jsou ty pavědecké, sloužící údajně postmoderním pojetím.
Jinak samozřejmě se závěrečnými dvěma odstavci souhlasím bez výhrad, pokud mi bude zodpovězena otázka co dělat, když moc odmítá „vyhledávací“ diskusi

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 3.Srpna 2010, 20:57:59

Pokud jde, pane Hošku, jde o korpuskulární a undulační teorii gravitace a elektromagnetismu.

Je-li politologie věda, má své vědecké hypotézy. Představení příkladů přenechám politologům. O "pavědeckých" hypotézách nemluvím, musel by je tedy vysvětlit někdo, kdo má takové výrazivo v repertoáru. Nemyslím, že by nějaká hypotéza sloužila postmoderním pojetím.

Děkuji Vám za souhlas s částí článku.

u ty pavědecké, sloužící údajně postmoderním pojetím.

Stanislav Hošek - Český těšín

Něco je špatně Neděle, 15.Srpna 2010, 06:44:13

Původní korpuskulární teorie (Newtonova) byla tou undulační fakticky doplněna, ba řekl bych že vývojově překonána. Dneska se, alespoň zatím, výborně doplňují.

Václav Votruba - učitel

I želva A'Tuin je rovnocennou vědeckou hypotézou Pondělí, 16.Srpna 2010, 04:21:47

Pokud bychom přistoupili na to, že každá teorie (případně názor) má své oprávnění, tedy i astrologie, pak z vědy nezůstává kámen na kameni. Asi jsem Váš článek nepochopil, nebo pochopil špatně, ale práce spolku Sysifos mi přijde velmi užitečná a jejich polemika s "para..." velmi významná. Zjednodušeně: chtějí-li "para..." dokázat, že mají pravdu a jejich názory jsou něco více než jen "krajový folklór", pak musí přistoupit na vědecký přístup: jasná formulace, opakovatelnost, ověřitelnost.
Nechápu, jak Grygarova víra ovlivňuje jeho názory na "para...", protože jeho argumentace je stejná jako argumentace jiných (včetně ateistických) členů Sysifa (více http://www.sysifos.cz/).
A například v případě Strašic byl jejich přístup jediným rozumným: stavět vedle sebe jako rovnocenné vysvětlení "poltergeista" a dětský podvod (nic proti tomu dítěti) vede pak k tomu, že přestáváme používat stejný slovník a vlastní rozum.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.