Jen prapory a jejich nosiči se mění

Sociální politika pražských radních bezdomovcům život neusnadňuje. Namísto účinných opatření navíc vymýšlejí plány, které situaci lidí na ulici jen zhorší.

V Deníku Referendum se již několik přispěvatelů erudovaně věnovalo bezdomovcům. Téma to je však natolik důležité a dlouhodobé, že je třeba se k němu opakovaně vracet. Zdá se, že se lidé, včetně novinářů, opět dělí na dva tábory. Každý vidí něco jiného a každý zastává opačný názor. Postoj Jiřího Janečka podpořil i novinář Martin Weiss, který dlouhodobě zastává neoliberální názory. Píše sice, že trochu pravdy mají ti, kteří varují před fašistickým pohledem, aby hned vzápětí dodal, že s nepřizpůsobivými je třeba zatočit. Svůj článek končí slovy: „Pobouření nad plácnutím jednoho prostoduchého radního na tom nezmění nic. Ale nějaká změna pravidel, která bezdomovcům znepříjemní život humánnějším způsobem než nakládačkou v temném sklepě, by třeba mohla.“

Nedávno se ukázalo, že radní Janeček už i vytipoval místo, kde by se mohl ten pěkný tábor pro bezdomovce postavit. V Ďáblicích. Jenom díky protestu místních se zdá, že momentálně je toto místo v jeho mysli upozaděno. Vypovídá však víc, než všechny proklamace.

Ďáblická skládka je dalším z prohřešků magistrátních zastupitelů. Kdo ji viděl na vlastní oči, musel být zděšen. Vznikla jako provizorní místo po roce 1989 s tím, že se ukončí, jakmile se najde místo lepší. Dodnes je tam odpad z Prahy navážen, kapacita je dávno překročena a místní se bojí, že může začít prosakovat do spodních vod. Marně volají po nějakém řešení. Skládka práší a v suchých dnech prach z ní vane k blízkým domům. Do této „zdravé lokality“ chtěl milý nápaditý radní umístit tábor pro bezdomovce. U skládky by se o ně pěkně starali zdravotníci, jak říkal. Možná, že tohle by mohla být ta humánnější nakládačka Martina Weisse. Tvořivosti se meze nekladou.

Jiří Janeček se do sněmovny v letošních volbách nedostal. Jeho „sociální politika" způsobila, že byl voliči odstraněn z vysoké politiky. Na podzim budou volby komunální, a tak Janeček vsadil na kartu lidumilů senátorky Janáčkové, nové poslankyně Řápkové a senátora Čunka.

Nedávno jsem se dočetla, že Jiří Janeček už od konce roku 2008 každý měsíc posílá 15 000 na konto jednoho vozíčkáře, a tím mu umožňuje platit si asistenční služby, bez kterých se neobejde. Není to u poslanců obvyklé, a to ani tehdy, kdy mají vysoké příjmy. Marně hledám jeho motivaci, ale do duše druhého člověka nikdy nevidíme. Když jeho jednání navíc obráží tak rozporuplné činy, těžko mu rozumět. Můžeme jenom dedukovat. Možná, že u něj docházelo k souběhu poslaneckého platu a platu radního, a tak si pomohl k lepšímu svědomí. Dříve se tomu říkalo „mít svého Žida ve skříni“. Je to jistě čin, za který je nutno pana Janečka pochválit. Tím však nejsou smazány ostatní činy, které rozhodně chválu nevzbuzují. Není možné pomáhat jednomu jedinému a ostatní systémově ničit.

K brilantní analýze výše zmiňovaných bych ráda přidala několik osobních příběhů. Každý z nás potkává nějaké bezdomovce. Já téměř denně komunikuji s prodavači Nového prostoru. Protože prodávají v naší ulici, nemohu je minout. Tři z nich jsou už po smrti. Na ulici se nedá přežívat dlouho. Všichni zemřeli ve středním věku, i když skutečný věk jsem neznala. Dva byli ze Slovenska. První z nich jednou asi na tři měsíce z ulice zmizel. Když jsem se ho posléze ptala, kde byl, řekl, že si ho s kamarádem najal nějaký podnikatel z Plzně a protože chtěl pracovat, jel tam. Bydleli v ubytovně a nedostali za odvedenou práci zaplacenou ani korunu. Vrátil se na ulici, ale asi za rok zmizel a zemřel. Onen podnikatel jistě dál v klidu podniká.

Po něm se objevila žena, která se jmenovala Katarína. Byla také ze Slovenska a vyprávěla mi, že už se nemá kam vrátit, protože léta žije v Čechách, ale od rozdělení republiky neměla žádné doklady. Na naší ulici byla asi dva roky. Pak se objevila s opuchlou tváří. Neměla pojištění a platila za každý zákrok značné peníze. Poslední, které měla. Naposledy jsem ji viděla s velkým břichem, ve kterém měla buď nádor nebo vodu. Zemřela. Nejspíš pod mostem a bez pomoci.

Na jejím místě teď stojí prodavač, který se stará o mladšího kamaráda. V červnu jejich azylová loď na Vltavě beze slova vysvětlení odjela, a tak přespával v lese. Na lodi mají kasárenský řád, takže musejí vstávat v šest hodin a v půl sedmé loď opustit. Občas si vydělá na ubytovnu, aby se alespoň někdy vyspal. Na chudý lidi musí být přísnost, tak rozhodli ti, kteří se dívají na svět pod nimi z rozhledny.

A abych nezůstala jenom u bezdomovců. Jinou neradostnou, očím světa zatím dost skrytou tváří sociální politiky pražského magistrátu, která pod pana Janečka spadá, je řízení sociálních zařízení. V Integrovaném centru (bývalý ústav) v Dolní Poustevně se díky neustálé výměně ředitelů a omezování peněz jak ze strany státu, tak magistrátu, zhoršila péče natolik, že začíná připomínat minulý režim. O děti se opět stará tak málo personálu, že kvalita je pryč.

Každý nový ředitel navíc rozbil fungující modely, takže dnes tam vládne strach o práci a obava z budoucnosti a situace obyvatel centra se zhoršuje. Oběti se bohužel nemohou bránit. Dokonce se snad uvažuje o privatizaci služeb. Opsali jsme oblouk a vracíme se do let minulých. Jen prapory a jejich nosiči se mění. Věřím, že současní zástupci magistrátu zmizí z politiky. Jenže – kdo přijde po nich?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Jan Procházka Čtvrtek, 29.Července 2010, 10:49:40

"Mně se někdy zda, že ty spravny věci, co vymyslely ty lidi, co už umřeli..., že se to nějak vysmeklo, že to... To bych rad, dyby mně to někdy někdo vysvětlil..."

říká řidič sanitky Arnoštce, hrdince románu Jana Procházky, Přestřelka (Praha, MF 1964, str.168)

Stanislav Hošek - Český těšín

Do jakých dob? Úterý, 3.Srpna 2010, 06:35:45

Při vší úctě. Nevrátili jsme se do dob minulých, ale předminulých a to je zásadní rozdíl.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.