Chvála materialismu

Náboženství, které bývá vnímáno jako mravní základ společnosti, samo o sobě hodnotu nevytváří. Nakonec ani ideové směřování člověka jím není ovlivněno.

Mhauser

Michael Hauser

23.07.2010 08:00

Související

V dnešní chaotické situaci, v níž už pomalu nevíme, kde je vlevo a kde vpravo, je obtížné vyznat se i v tom, čemu se říká životní orientace. Jak je to s duchovní a materialistickou orientací?

Kdysi mi jeden polský dělník říkal, jak mi závidí, že žiji v ateistických Čechách. V Polsku je všude nějaká duchovnost, ale ta působí jako kouřová clona zakrývající, že všechno se stalo zbožím a v montovnách jsou hrozné podmínky. A příkladem toho, jak lze „duchovní postoj“ skloubit s privátním konzumním životem, jsou Spojené státy. Kolem devadesáti procent obyvatel se hlásí k nějaké víře, ale jak jsme viděli třeba ve filmech Michaela Moora, je to společnost s jistými patologickými rysy, v níž je solidarita téměř neznámým pojmem.

Zvláštním rysem ateistických Čech je naopak to, že povědomí o solidaritě se stále udržuje, byť ve společenském nevědomí. Pravici k volebnímu vítězství pomohlo i to, že pocit solidarity dokázala rozehrát přesvědčivěji než levice, třebaže to byla solidarita v nahnědlém odstínu: solidarita slušných občanů proti příživníkům. Tato podzemní solidarita se projevuje i tím, že ve veřejných prostředích cítíme povinnost pustit sednout starší, nic samozřejmého ani v západní Evropě.

Možná sílí sklon vnímat to takto: naše potíže by se daly zmírnit, kdyby u nás bylo víc duchovnosti, víc lidí se hlásilo k náboženství, chodilo do kostela nebo pěstovalo nějakou spiritualitu. Tento názor vzniká z optického klamu, že ostatní evropské země jsou na tom z hlediska „mravnosti“ nějak lépe. Pak stačí dodat, že je to tím, že tam jsou lidé více náboženští než u nás. Shrnout se to dá takto: více náboženství = více mravnosti = lepší společnost. Tato rovnice je spojena s jinou: méně náboženství =  méně mravnosti = horší společnost.

V moderních společnostech je pro základní běh věcí lhostejné, kolik lidí se hlásí k náboženství nebo nějaké spiritualitě. Na věcech se nic nemění, i když většina lidí je „náboženská“, jak to vidíme v USA jako hlavní zemi moderního kapitalismu. Když si vypůjčím jedno předvolební motto, tak kdyby náboženství mohlo něco změnit, dávno by ho zakázali.

Náboženství a duchovnost má spíše povahu psychického polštáře, na němž lze spočinout a na chvíli se dostat někam jinam než jsou chladné a nevyzpytatelné zbožní vztahy nebo beznadějná životní situace.

Všimněme si, že kapitalismus se snaží získat lidskou tvář. Nadnárodní společnosti si vytvářejí image kamaráda, který nám bude pomáhat, nebo dokonce do sebe nasávají všemožné alternativy. Některé řetězce např. opět zavádějí malé prodejny. Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus, vydané nedávno česky, popisuje, jak v některých kavárnách musejí obsluhující nosit přesně určený počet symbolů své odlišnosti (řetízky, loga, náramky…).

Pokud i zde pracuje lacanovská logika Nadjá, a příkaz vyvolává touhu po jeho překročení, pak by mohla vzniknout zcela nečekaná situace: přikázaná alternativnost vyvolá touhu po něčem nealternativním. A nakonec zjistíme, že „alternativním“ se stalo úplně všechno. Adorno by řekl, alternativnost se stala rouškou stejnosti, všichni jsme stejní, ale myslíme si, že jsme odlišní.

Duchovnost se jeví jako nutný doplněk dnešního flexibilního a tekutého kapitalismu, který se potřebuje spojit s nějakými hlubšími dimenzemi a kořeny, aby byl snesitelný. Ne náhodou tolik manažerů podniká výpravy do indických klášterů.

Náboženství je samo o sobě dvojznačné. Na jedné straně poskytuje uklidňující duchovní polštáře, na druhé straně volá aspoň některé své stoupence k tomu, aby „něco s naším světem dělali“. Jenže každé náboženství je v tom neurčité. Někdo to pochopí tak, že hlavní je obnovit tradiční morálku, a jiný tak, že je třeba změnit současný systém. Viz proměnu islámu. V šedesátých letech se islám modernizoval a tíhnul k socialismu, dnes se naopak stává fundamentalistickým a jeho militantní složky pošilhávají po návratu do středověku. Něco podobného se dá říct i o proměně křesťanství. Zda se kdo rozhodne pro konzervativní nebo emancipační verzi určitého náboženství, tudíž neplyne ze samotného náboženství, nýbrž z toho, jaká je jeho mimonáboženská orientace a jeho filosofická, politická nebo sociální pozice.

Proto je v dnešním světě nakonec nejdůležitější obnovit materialistickou pozici, která nemá nic společného s konzumentstvím. Je to pozice mnohem obtížnější než jsou různé cesty spirituality, neboť odmítá duchovní polštáře. Materialistická pozice je v tom, že „natvrdo“ vnímáme reálné životní podmínky, společenskou matérii, v níž musíme žít. Tato pozice vyvolává potřebu změny.

Náboženští lidé, kteří se vydali cestou emancipace, jsou často inspirováni právě touto materialistickou zkušeností. Ježíšovo kázání na hoře (blaze těm, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni) se potom dá chápat jako materialistický manifest. Jinými slovy, kdo má materialistickou zkušenost a chodí do kostela, může být stejně tak dobrým revolucionářem jako ateista.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Buď anebo? Úterý, 27.Července 2010, 12:20:47

Je docela možné, že rozvoj produkce někdy ve starověku uvolnil ruce vybrané skupině lidí, kteří si už nemuseli špinit ruce hmotou a mohli vlastnit s vládnout (což je etymologicky v češtině podobné). A vytvořili si ideologii, která ospravedlňovala, že oni jsou ti lepší. Říše ducha či říše idejí vládne hmotě a nešpiní se matérií.

K tomu řekly své různé podoby materialismu. Proti patriarchálnímu zdůraznění ducha pokládali za nutné připomenou matku přírodu, matérii. Připomněli, že bez materiální (mateřské) báze by duch byl možná prázdnou abstrakcí, skoro ničím...

Lidé myslící jednoduše a černobíle z toho pak udělali spor: plebejská tělesnost proti domnělé duchovnosti vyšších vrstev. Tedy oslava plebejství proti aristokratismu. Snaha ze všech udělat plebejce. A v ontologickém promítnutí: pravda materialismu proti omylu (lži) spiritualismu či idealismu.

Nabízím jinou možnost: ať se duch snoubí s tělem, ať se patriarchální ideje uskutečňují v matérii. Ať je skutečnost komplexní. Shodl bych se tu s Marxem, když kritizuje buržoazní, mechanistický materialismus a bere člověka komplexně.

Materialismus versus idealismus či spiritualismus předpokládá spíše dvě substance a spor se vede o to, která je je určující. Jejich vztah v různých ideologiích má odrážet vztah sociálních skupin, jejich dominanci a podřízenost.

Nejsem-li materialistou, neznamená to, že postuluji ducha jako nějakou substanci vnášející se nad materií a vládnoucí matérii. Duch je možná spíše vlastnost či funkce. Duch je tam, kde je svoboda, což je parafráze biblického výroku. Duch je tam, kde člověk svobodně tvoří, nebo kde aspoň vede zápas se strukturou, která svobodnou (a v tomto smyslu duchovní) tvorbu redukuje na odcizenou práci. Poznání jako zdroj svobody a tvorba jako její výraz. Svoboda je tam, kde člověk bere sám sebe do svých rukou a tvoří se (někdo by raději řekl, že se dotváří).

Ano vše, co můžeme pozorovat, se děje ve hmotě, ale je tu zásadní spor. Pro jedny je duch, vědomí, svoboda, tvorba jen nepodstatný povrch determinovaný biologicky a ekonomicky, jen epifenomén. Ty nazývám materialisty a o takovém, materialismu tvrdím, že je na překážku skutečné emancipaci. Pro druhé je svoboda určující, jsme ovlivňováni neosobními přírodními a sociálními silami, ale nejsme jimi determinováni. Dokážeme si proti nim své specifické lidství vyvzdorovat. Mohl bych to nazvat spiritualismem nebo persnalismem, ale na názvech mi nezáleží.

Stojí tedy materialismus proti nějakému protějšku, který Michael Hauser nepojmenovává? Pokud by tím materialismem byla volba pro valící se, válcující moc hmoty a pokud člověk je jen produktem přírodních sil, pak takový materialismus stojí proti svobodě a tím i proti sociální spravedlnosti, i když si takoví materialisté budou namlouvat opak.

Pokud je materialismem to, s čím přišel Marx, který se sám osobně zcela jednoznačně vzepřel vlastní buržoazní sociální determinaci, je takový materialismus jen možným názvem pro patřičné ocenění hmoty, přírody, těla a ekonomických vztahů a dobře se snese s personalistickou obhajobou svobody.

Pokud takovými materialisty jsou např. Gaston Bachélard nebo Romain Rolland, byl bych skoro ochoten se prohlásit za matrialistu...

Michael Hauser - filosof, Praha

Úterý, 27.Července 2010, 14:06:12

Pojem materialismus je u nás stále upatlán od Stalinova dialektického materialismu, který to vykládal tak, že prvotní je hmota a vše ostatní jsou pouze různé projevy jejího pohybu. Jenže tohle není materialismus, ale naopak pouze varianta idealismu. Na místo Ducha, Ideje atd. se prostě dá Hmota, která má nicméně podobné funkce jako Duch (organizující atd.,).

Materialismus u Marxe, Adorna, Althussera (ten, z něhož vycházím) znamená především narušení ideologie, různých kouřových clon a duchovních polštářů, které způsobují, že máme imaginární vztah k reálným životním podmínkám, jak to svého času říkal Althusser. Materialismus vychází z toho, že tu není žádná Idea, Duch nebo Hmota, která řídí směřování světa a zajistí, že nakonec to dobře dopadne. Materialismus vede k poznání, že záchrana je pouze na nás.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

buď anebo?! Úterý, 27.Července 2010, 16:14:4

Hegel

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Úterý, 27.Července 2010, 19:22:48

„Náboženští lidé, kteří se vydali cestou emancipace, jsou často inspirováni právě touto materialistickou zkušeností.“
Jsem živý příklad přesně opačného postupu. Z mladistvé vášně zaměřené téměř striktně na ideje teprve postupným poznáváním duchovních souvislostí prorostl vztah k materii. A zdaleka nemyslím, že jsem jediná, dokonce bych tipovala, že to je častá cesta vývoje mnohých duchovních, v původním konceptu klášterů také akcentovaná důrazem na zemědělské či zdravotnické a pečovatelské aktivity blízké tvrdé lopotě či lidskému utrpení.
V jejich prostředí šlo o co nejsymboličtější propojení obou v každodenní zkušenosti. Tím docházelo sice k jasnému oddělení obou (čas práce a čas modlitby), ale zároveň k jejich nutnému propojení a vzájemně se osmyslňujícímu vztahu.
Témata náboženství a duchovního rozvoje procházejí dnes podobným rozpadem obsahu svých pojmů jako politika a každodenní život lidí této civilizace. Příslušnost k jakékoliv křesťanské církvi už dnes u většiny ani nepostuluje očekávání, že by jeho nositel měl být životním vyznavatelem křesťanských hodnot stejně, jako se u politika nepředpokládá, že by měl mít na mysli obecné blaho. Obsah se vzdaluje od formy, duch bloudí zacyklen ve svých vesmírných cestách stejně jako se matérie snaží udržet své“ prvenství“ zrušením či upozaděním rozměru ducha.
Duchovní rozměr v sobě nese ducha nejen v podobách, v nichž ho dnes často potkáváme – tedy jako apel na rovnoměrnou, úctyhodnou uměřenost u církví zavedených a jako unylý billboard bezkrevného ráje, jež nám předkládá soudobý „ spirituální“ konzum -, ale mnohem hlouběji také jako otevřenost možnosti zásahu neznámých sil, která může v určitém kontextu působit jako polštář, v jiném jako živitel naděje. Víra, že když se člověk o sebe bude starat, bude mu pomoženo, že je kam stoupat a čemu se otevřít i za cenu rizika; který dnešnímu stavu člověka politického i soukromého tolik chybí a na nějž narážíme ve výsledku voleb i konzervatismu mládeže.
Současná krize je i duchovní krizí a tím, že budeme jedno od druhého oddělovat a hledat viníky v opačném pólu, jen prohlubujeme již vzniklý rozpor. Odcizenost od matérie, tedy od prožívání vlastního života je zároveň odcizeností od ducha, tedy víry v tajuplného společníka lidského vývoje, v jiné možnosti a zaměření. Víra v ducha je v první řadě víra v otevřenost, která může mít asi skutečně mnoho různých podob, mnohé z nich se začínají rodit už i v útrobách naší materialistické vědy ve spojení s novými výzkumy matematickými, neurobiologickými, fyzikálními i teoriemi vývojové psychologie. Fraktálově rostoucí systémy jsou dnes obrazem možných jiných rovin i příčinných souvislostí založených více na vývojových rovinách růstu do dosud neobjevených podob tvorby regulované určitými paradigmaty spíš než mechanistické plnění materialistických předpokladů. Naše chuť k budování nových systémů organizace světa je závislá na naší víře v nemožné. Duch je něco, co, bohužel, schází dnešnímu pojetí jak mnohých věd duchovních, tak mnoha pojetím náboženství, tak mnohým materialistickým modelům.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.