Když v roce 2008 vyšel debut Pavla Göbla (*1967) Tichý společník, vypadalo to, že půjde jen o jednu z mnoha vydaných próz nezavedených autorů. Proti očekávání ale autorova prvotina dopadla úplně jinak — v roce 2009 jí byla udělena Magnesia Litera za objev roku. Není mi ani dnes moc jasné, za co si Göbl zasloužil takové ocenění. Tichý společník byl až příliš konvenčním čtením. Tragikomický příběh tzv. obyčejných lidí z vesnice hovořících moravským nářečím, milostné pletky a nadpřirozené úkazy, to vše uvedeno ve čtivé formě, jež sice překonala úroveň komunální satiry, nicméně k vyššímu tvaru už nedosáhla. Četba takových knih přináší jen rozpaky. Řemeslně dobře odvedená práce bez schopnosti říci něco víc než pouhé „dobře se bavte“.

V nakladatelství Dauphin nedávno vyšel Göblův druhý titul: Penis pravdy 2012. Kniha je vypravena v luxusní černé obálce s tajemnou fotografií tří na stole otočených židlí a podtitulem „nejpokleslejší verze apokalypsy od časů Bible“. Anotace na záložce pak praví, že „tato kniha není uměleckým dílem a každý, kdo ji bude číst, by se za to měl stydět.“ Dále pak stojí „Věnováno volnému času“.

Penis pravdy 2012 je příběhem o uvězněné smrti a o životě, který málem musel být navždy nebýt tří vesničanů, rozhodnutých smrt osvobodit. Námět byl převzat z pohádky Dařbuján a Pandrhola a vypravěčsky nadaný Göbl jej nasytil řadou jiných motivů. Dva chasníci se vypravili zjistit, jak je možné, že se najednou neumírá. Za jejich cestou se neskrývá ani tak zvědavost, jako spíše obava z toho, že budou muset žít věčně své zpackané životy.

Vypočítávat peripetie příběhu nemá smysl, autorova fantazie je vskutku bezbřehá. Protagonisté jsou zataženi do děje, v němž hrají nejen lidé, ale i vyšší figury, bůh a smrt. Ti také mají obě postavy, putující za tajemstvím zmizelé, do jisté míry v hrsti. A v tom hledejme klíč k naturelu Göblových postav. Jejich existence se děje vlastně jen tak — zmizí-li smrt, životu chybí jediné skutečné vyústění a vzniká potřeba zjistit, kde je problém. „Jdou poněkud zamlklí. Dušan je o půl hlavy menší než Emil (…). Emil kráčí, jako by ztratil pružnost, kterou jeho krokům propůjčil včerejší skok (skok z paneláku, při němž se jako nesmrtelný nezabil, pozn. J.V.) (…). Něco ho tíží: ,Počúvaj, Dušan, vieš, čo má trápi — celý čas v kriminále som si predstavoval, aké to bude super, keď nás pustia, a aký úžasný pocit to bude, byť zasa na slobodě a nič. Cítim se stále rovnako,' řekne a snad ani nečeká na odpověď. Beztak by se jí nedočkal. Dušan to cítí stejně a neví, co by k tomu měl říct. A tak dojdou až na náměstí. Posadí se do zahradní restaurace, objednají si pivo, oběd a fernet. Všude panuje líné sváteční ticho. Jsou v kraji s největší nezaměstnaností v zemi, a tak je tady každý den neděle.“ A takhle nějak toto řešení vypadá, cesta odnikud nikam a podstoupená z donucení.

Stejně jako v předchozí próze, i zde hrají hlavní roli prosťáčci ducha, kteří si nic nenamlouvají, jen žijí se svými existenčními problémy a závislostmi na alkoholu. Život za vesnicí je pro ně něco snad ještě podivnějšího než výlety do fantasmagorických končin vlastních představ. Přitom se ale nedá říct, že by Göbla nezajímaly problémy dnešní doby. Naopak, odkazy k realitě, k propastným sociálním rozdílům mezi lidmi, k tomu, jak do mezilidských vztahů proniká logika kapitalismu, v knize najdeme, stejně jako autorův mnohdy pod cynickými úlety zasutý humanismus.

Ani u druhé prózy proto není zcela bez potíží rozhodnout, jak ji číst. Jde o satirický obraz naší společnosti, zprostředkovaný jejím rubem, tedy ryzí periferií kulturního života — diskotéky, hospody, casina —, nebo jen o dobře vypočítanou zábavu? Tentokrát nejspíš platí obojí. Pavel Göbl se ve srovnání se svou prvotinou propracoval k ještě hlubším výpravám do krajiny imaginace, aniž by přitom ztratil ze zřetele východisko, svět, ve kterém vypráví.

Jakkoliv si mnozí intelektuálové dnes sotva připustí, že ke skutečné a radikální změně systému dojde samovolně, jakkoliv u nich hraje prim člověk uvědomělý, sociálně zdatný a vzdělaný, typ po výtce angažovaný a zapojený do nejrůznějších aktivit, ve světě, v němž došlo k nevídané události, se věci dějí zcela jinak. Hlavní roli tu sehrají lidé z opačného pólu společnosti, tedy ti, jimž jde předně o svou vlastní smrt.

Symbolika celé této postmoderní pohádky je však dost nejasná, tudíž ji můžeme vyložit hned několika způsoby. Proto bude přece jenom věrohodnější, když Penisu pravdy 2012 přičteme kvality dobře napsané a zábavné pohádky.

A s tímto předpokladem lze číst i úvodní dedikaci volnému času. K němu se Göblův román obrací jako k záruce svého vlastního smyslu. Volnost ducha a bezbřehost formy, literární rozpustilosti, které chtějí být vším jen ne textem psaným na objednávku doby, nebo žánrové syntézy a aluzivní hry — to je princip autorova vztahu k uměleckému dílu, ačkoliv hned zkraje vykřikuje, že jeho tvorba nemá s uměním co dělat.

Pavel Göbl: Penis pravdy 2012. Dauphin, Praha 2010.