Opráším-li své dávno zapomenuté znalosti z dějin Mezinárodního dělnického hnutí, pak první stranou, která hájila zájmy pracujících, byla sociální demokracie. V průběhu své historie dosáhla mnohých úspěchů, jakými jsou: snížení délky pracovní doby, zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek pracujících, zpřístupnění zdravotní péče a vzdělání chudým vrstvám. V dnešním pojetí bychom její činnost mohli popsat jako snahu o vytvoření sociálního státu. Nicméně se brzy ukázaly i její limity. Sociální demokracie vždy šlo jen o „snížení a nápravu křivd“ ze strany kapitálu na pracujících, ale nikdy ne o odstranění kapitalismu jako takového. Na scénu proto vstupují komunisté, jejichž cílem je svržení vlády kapitalistů a nastolení komunismu. Extrémně zajímavé bude sledovat, v co vzpoura otroků vyústí — v renesanci sociálního státu nebo socialismu? V každém případě je nutné smutně konstatovat, že Češi už „zvorali“ obé, a to jak budování socialismu, tak i kapitalismu. Víme, co vlastně chceme?

Vznik sociálního státu v Evropě

Vznik moderního sociálního státu můžeme datovat na začátek šedesátých let minulého století. Jeho vznik umožnily dva hlavní faktory:

1/ poválečná obnova a konjunktura, která umožnila evropským státům naakumulovat dostateční bohatství, aby mohly být uspokojeny i potřeby chudších vrstev obyvatelstva,

2/ konkurence světové socialistické soustavy, která nabízela plnou zaměstnanost a dostupnost vzdělání a zdravotnictví, podle potřeb, a ne podle stavu školákova či pacientova bankovního konta.

Zánik sociálního státu

První pokusy o demontáž sociálního státu registrujeme od momentu pádu konkurenční socialistické soustavy, která byla i v západních státech, svým způsobem, „hrází“ proti trhu bez přívlastků. Dnes jsme ve stavu, kdy až na malé výjimky (Skandinávie) se v celé Evropě sociální stát oklešťuje a pomalu, ale jistě směřuje ke svému zániku. Veškerá sociální sféra (školství, zdravotnictví, důchodový systém) se zapojuje do systému placených služeb, podléhajícím pravidlům trhu. Omezují se i všechny sociální dávky, které chudým vrstvám obyvatelstva umožňují přežít krizi. Zájmům velkého kapitálu se tak podřizuje i poslední sféra, z níž kapitál dosud zisky neměl. Statistiky ukazují, že problém s dluhy má dnes 25 % všech českých domácností. S „nástupem“ Kalouskových „ozdravných“ opatření se jejich počet může i zdvojnásobit. Na hranici chudoby se tak mohou propadnout i tři miliony lidi, pro něž ani trvalá práce prostě nebude. Na druhé straně barikády se přitom koncentruje bohatství do rukou stále užší vrstvy bohatých.

Souhrnně řečeno: sociální demokracie postrádá nástroj, kterým by ovlivnila koncentraci bohatství u stále užší vrstvy společnosti a chudoby u její většiny, což je klíčový problém současnosti. Obávám se, že to je počátek konce sociální demokracie. Komunisté, na rozdíl od sociálních demokratů, řešení nabízejí. Ať už se čtenáři líbí, či nelíbí, nikdo mu nebrání navrhnout lepší.

Lze sociální stát vůbec obnovit?

Obávám se, že odpověď na otázku, jak obnovit sociální stát, sociální demokracie, nejen v ČR, ale v celé Evropě vůbec nezná nebo jsem o ní alespoň neslyšel. Ani čeští teoretici a apologetové sociálního státu, jakými jsou Václav Bělohradský, Jiří Pehe, nebo Jan Keller, žádný smysluplný návod nenabízejí.

Ze současného vedení sociální demokracie je sice sympatická snaha Vladimíra Špidly vytvořit novou „národní frontu“ pro boj o renesanci sociálního státu, leč vůbec neříká, za prvé, proč by mu měli ostatní věřit a na jím tvořené „frontě“ se podílet. Za druhé, zda on sám se postaví do čela vzpoury a bude ochoten jít na barikádu, roztrhnout košili a zvolat „střelte“! Za třetí, kdo tento boj vlastně bude financovat? Vladimír Špidla jistě ví, že politika je drahý špás a sponzory jsou převážně bohatí jedinci nebo firmy. Museli by „spadnout z višně“, aby podporovali „národní frontu“, která chce krátit jejich zisky.

Sociální demokracie i Vladimír Špidla spoléhají pravděpodobně na to, že připravovaná opatření pravicové vlády naruší sociální smír a v Čechách a obdobně, jako je tomu v zahraničí, vypuknou sociální nepokoje. Svoji roli pak zřejmě vidí ve zprostředkování „míru“ mezi oběma stranami barikády, a to za cenu alespoň částečné renesance sociálního státu. Myslím, že je to vážné podcenění Miroslava Kalouska. Pokud správně Kalouskově taktice rozumím, pak na začátku volebního období hodně „dupne na plyn“ sociálních škrtů a reforem a jejich cíle „přestřelí“, aby až vzniknou sociální nepokoje, mohl spustit nohu z plynu, začít vyjednávat, ubírat a měl kam ustupovat. Není vyloučené, že Kalousek bude moci počítat i s pomocí bohatých podnikatelů. Řada z nich sice přenesla své podnikání do zahraničí, ale mají v ČR stále citové vazby k rodičům, přátelům z mládí, vztah k místům, kde se narodili a vyrůstali a v neposlední řadě i část svého majetku. Nikdo se nechce vracet do země, v níž vládnou sociální nepokoje. Lze od nich očekávat, obdobně jako u německých podnikatelů, vstřícné gesto v podobě nabídky zvýšení jejich daní.

Obávám se proto, že bohatí sociální demokracii, jako „mírotvorce“, potřebovat vůbec nebudou. Otevřenou otázkou zůstává, zda ji jako mírotvorce“ přijmou „lidé práce“. O sociální demokracii se z historie ví, že lavíruje mezi zájmy kapitálu a zájmy lidí práce. Je proto otevřená otázka, zda ČSSD jejich důvěru získá. Podívejme se například do Španělska, kde sociální demokracie vládne. Škrtá a šetří, možná ohleduplněji než Kalousek, ale stejně jako on postupně sociální stát omezuje. Dokud lidé práce od ČSSD neuvidí konkrétní propočty, jak sociální stát reálně financovat, zůstává jeho renesance pouhou utopií. Pouhými sliby jejich důvěru rozhodně nezíská.

Není vyloučené, že díky radikalizaci lidí práce vznikne poptávka po obnově demokratického socialismu, stavícím na odkazu roku 1968, bez excesů padesátých let, který pro ně může být mnohem přitažlivější než utopie sociálního státu. Koneckonců nelze ani vyloučit opakování historie, kdy takové hnutí vznikne odtržením chudých, řadových členů ČSSD od jejich bohatého a finančně zabezpečeného vedení.

Zda tak vzpoura otroků nevyústí k volání po obnově demokratického socialismu, je téma na samostatný článek, kterým trilogie „Vzpoura otroků“ končí.