Nebál bych se iniciativy samotné, ale onoho spojení se jmenovanými politiky. A zvláště s Janou Bobošíkovou. Myslím, že potenciál této dámy v našem názorovém proudu (ze široka vzato) podceňujeme. Nejvýrazněji ze všech jmenovaných reprezentuje politický směr, jenž u nás nemá (na rozdíl od většiny evropských zemí) dosud pevné a v celku jednotné politické zastoupení. Na rozdíl od Vandasových dělníků a národovců Petry Edelmanové je mimořádně schopná (viz volební výsledek + schopnost sjednotit dvě desítky malých stran a hnutí) a na rozdíl od Machových svobodných se stylizuje do lidové image.

Jejímu průniku do velké politiky dosud brání jen totální (a poctivě řečeno: neregulérní) mediální blokáda, jež ale nemá kořeny v politické obezřetnosti aktivistických novinářů, ale v osobních averzích z dob televizní krize. Až tohle pomine, vsadím diamanty proti ořechům, že se budeme divit.


A mimochodem: v rozhovoru pro poslední týden (dostupný jen v tištěné verzi) konečně vyjasnila, co stálo za její prezidentskou kandidaturou:

„Otázka: Minule jste také usilovala o křeslo prezidentky a odčerpala jste hlasy komunistů pro Jana Švejnara. Chtěla jste jen účelově pomoci Václavu Klausovi, že?

Odpověď: Je to tak. Já jsem naprosto realistická a věděla jsem, že nemohu být zvolena. A zároveň jsem věděla, že tím, že přijmu účast ve volbě, rozbiju lobbistické dohody, které kolem volby panovaly

(...)

A udělala bych to znovu. Kdyby šlo opět o to, oč šlo tehdy: aby na hradě zůstal člověk, který zastává zájmy republiky a občanů této země. To Václav Klaus jednoznačně je."

Když jsem prokázala a zveřejnila, že zfalšovali podpis poslankyně Šojdrové na pozvánce na svou demonstraci, začali se mstít. Adam B. Bartoš zveřejnil v Prvních zprávách lživou pomluvu, podle níž jsem se měla podílet na jakémsi seznamu pravičáků určených k likvidaci. Nepochybuji, že celý ten "seznam" byl dílem lidí okolo téhle špinavé iniciativy. Ke kampani proti mně se připojil Ladislav Bátora, ostatní to pak rozšířili. Dosud mi chodí e-maily plné nadávek a výhrůžek, v diskusích na nacistických webech se ten nesmysl traduje spolu s vyhrožováním, někdy vyhrožují dokonce i smrtí. Ještě předevčírem mne na Facebooku napadl Bátora a vyhrožoval. Jsou to nebezpečná individua, neštítí se podvodů, vyhrožování, pomluv a násilí. Trestní oznámení jsem už podala, ale pomluvu nezastavím a jsem teď ze strany nácků ohrožena já i moje děti.

Ach. V tom případě beru první část souvětí na začátku svého příspěvku zpět. Může našinec nějak pomoci?

Povzbuzující je i ten projev solidarity. Myslím, že je naprosto nutné zveřejňovat a šířit pravdivé informace o této podivnosti. Lidé si to zatím neuvědomují, ale členové toho obskurního spolku opravdu postupně infiltrují vysokou politiku a zanedlouho nám všem mohou pořádně zavařit. A důležité je i to, abych o tom nepsala pouze já ( nyní i Zdeněk Bárta), ale další a další lidé, o kterých nemohou dosťáci vykřikovat, že to jsou vrazi, jako to vykřikují o mně.

Levice má svou deviaci v podobě totalitních hnutí. Její humanistický obsah je zapomenut, převezmou se jen některé vnější znaky či symboly a je tu např. stalinismus, maoismus nebo Pol Potův režim.

Obávám se v případě pravice, že škála od neoliberálů respektujících demokratické mechanismy přes jednotlivce a skupiny, které popisuje v článku Zdeněk Bárta až k neonacistickým křiklounům přechází plynule mezi stupni represe. Pouliční násilníci jsou prostě v rezervě, pokud by mechanismy formální demokracie už nezajistily vládu příslušné společenské vrstvy.

Je třeba si všimnout, že neofašisté a neonacisté leccos přejímají od svých kolegů z první poloviny 20. století, např. diktátorské manýry, pouliční násilí jako metoda, vyřazování sociálně vyčleněných, např. etnických skupin, ale v jednom se liší. Už většinou pro získávání přízně veřejnosti nepotřebují socialistické nebo dělnické rekvizity. Vandasova Dělnická strana je výjimkou. Většinou doplnili státní autoritářství a nacionalismem jednoznačným příklonem k pravici, tedy k trhu bez přívlastků.

Myslím, že v případě těchto fašizujících populistů již dělení na pravici a levici nemá moc smysl. Právě lidé okolo D.O.S.T. nenávidí volný trh a liberalismus (pro ně židobolševické výmysly a součást NWO) a touží po zavedení omezeného hospodářství pevně řízeného státem pod dozorem katolické církve. Nemohu teď vyhledávat odkazy, ale sleduji to už asi dva roky dost podrobně. Navíc mnozí z nich podporovali komunisty a ještě nyní jim nedělá problém spojovat se s Bobošíkovou, která si komunisty také nijak neoškliví. Někteří bylo spolupracovníky StB a studovali na komunistických školách a instituitech a působili v komunistických podnicích na vysokých postech.

Prostá pravolevá logika skutečně selhává. Využívám opět příležitosti a doporučuji tzv. politický kompas s dvěma osami a tedy čtyřmi krajními póly. Klasičtí nacisté a část dnešních neonacistů, které popisuje paní Tydlitátová jsou skutečně (a pro někoho překvapivě) na levopravé horizontální ose kdesi uprostřed (a proto nejasně, neurčitě), ale na vertikální ose jsou na samém okraji autoritativní (horní) části této osy. Zní to hodně kuriózně, ale tvoří extrémní střed spíše než obvykle uváděnou extrémní pravici.

Je fakt, že někteří se dostali nejen zcela nahoru, ale i zcela doprava a o těch jsem psal, ale to teď není důležité. Z hlediska toho, co popisuje autor článku a diskutující Věra Tydlitátová byla tato má doplňující poznámka okrajová.

S českými komunisty je to problematické. Byli v době své slávy vlevo nahoře, tedy levicově autoritativní? Mám s jejich zařazením doleva potíž. Být politicky vlevo znamená v ekonomické oblasti především více samosprávy, demokratičtější uspořádání pracovních vztahů, ale to za nich nebylo. A jejich dnešní nepřímí pokračovatelé mi připadají ekonomicky víc vlevo, ale zdaleka ne na okraji levé části spektra. Ale kulturně mi připadají konzervativní (s tendencí k nacionalismu, podezíraví k emancipačním snahám různých sociálních skupin, málo liberální).

Omlouvám se za toto pro někoho možná příliš abstraktní teoretizování.

A díky za upřesnění. Domnívám se, že vzhledem k pojmovému zmatku je třeba si tyto termíny dobře ujasnit. Už proto, že například populisté z D.O.S.T. se rádi reprezentují na veřejnosti jako představitelé klasické pravice, a tím mohou někoho zmást. Sama bych byla pro zavedení jiných kategorií, než je pravice a levice, ale přiznávám, že je neumím vymyslet, a už vůbec ne uvést do praxe.

panu Štampachovi, ale nejen jemu:

Příspěvek paní Tydlitátové ukazuje – vedle situace osobního ohrožení –, že pravicový extrémismus, byť ve vnímání převážné části společnosti (ale také BIS či ÚOOZ) marginální, je vážným symptomem. Symptomem rozpadu společnosti, který nezačal včera ani předevčírem.

V popisu jednotlivostí máte v mnohém pravdu.
Vaše závěrečná instinktivní poznámka mě ale provokuje k námitce: nahrazení lineárního pravolevého modelu modelem „kompasovým“ nikam nevede. Je to abstraktní teoretizování či – chcete-li – jakýsi druh kontemplace. Společenský život se ve své konkrétnosti ubírá jinými cestami. K jejich zobrazení – natož pochopení – geometrické či topografické analogie prostě nestačí. To za prvé.
A za druhé: sám dobře víte, jak je (byť nepřímá) argumentace ad hominem riskantní. Lidem se přece po vyslovení jmen jako Pol Pot, Pinochet, Berlusconi nebo Ortega vybavují nejrůznější holywoodské představy. (O Hitlerovi a Stalinovi raději nemluvě.)

Myslím, že diskuse se dostává do závazu, když pan Kopecký má potřebu přesvědčovat přesvědčené, že extremismus není marginální, nýbrž vážný.

Má závěrečný poznámka není instinktivní. Používáte-li lineární pravolevou symboliku pro umístění politických směrů, pak ani Vám tato geometrická či topografická analogie prostě nestačí. Společenský život, pokud Vás smím takto opakovat, se ve své konkrétnosti ubítá jinými cestami.

Nabídnout místo jednorozměrných polopřímek dvourozměrnou plochu je sice také schéma, ale je méně abstraktní a bližší ke konkrétnímu běhu života. Najít vyvážený střed mezi nepostižitelnou konkrétností a od reality vzdálenou schematizací, to byl, je a bude po staletí trvající úkol lidského poznání. Jinde, než mezoi těmito dvěma póly poznání neexistuje.

Označení politických směrů jmény jejich teoretiků a jejich vůdců nemá zbla společného s argumentem ad hominem. Tímto výrazem se míní něco zcela jiného, když se totiž při diskusi o problému argumentuje osobními vlastnostmi diskutujících.

Diskusní únava se v této větvi už značně projevuje a doporučuji ji ukončit, i když jeden aspekt problému,zatím zde nediskutovaný by mne lákal.

Ač se diskuse zdá být uzavřena, tak jednu terminologickou zajímavost: Seymour Martin Lipset svého času definoval fašismus jako extrémismus středu či středový extrémismus. Myslím, že je to celkem výstižné. Je to ideologie (nižších?) středních tříd, ohrožených sociálním sestupem, a namířená proti všemu ne-našemu, včetně společenských elit, které ovšem mohou tyto ideje využít ve svůj prospěch (rozbití solidarity všech neprivilegovaných). Zdá se mi, že podobnou ideologií se po nástupu Šafra vyznačuje týdeník Reflex.

Dušan Hamšík nazval svou studii o Hitlerovi "Génius průměrnosti". -x- Lipset o fašismu psal také jako o fenoménu (extrémismu) "střední třídy", středních vrstev. Akademickému světu se to dvakrát nelíbilo. -x- Stejným směrem ovšem poukazoval už termín lumpenburžoasie, který se objevuje nejpozději roku 1926 v jednom socialistickém časopise ve Vídni.

http://prokop.blog.idnes.cz/c/148931/Panove-Jakle-a-Paulczynski-DOST.html a zítra večer tam vyjde také mé vyjádření k praktikám šéfů iniciativy D.O.S.T.