Štěpán Nosek

List

Ne, opravdu vám moc nepíšu,

a když, tak odpovídám po dekádách,

ale myslím na vás, prosím netrapte se,

cítím vás, jsem ještě s vámi, poznávám vás,

v nejasném tušení hraničícím s jistotou,

když naschvál vrazíte se do kudrnatých

větví nejbližšího stromu a bez skrupulí

začnete cukat povědomými obrazy,

když to hned vedle tupě cvakne

jako ve starém aparátu vyvlečený svitek,

když po půlnoci už není seč by mohlo,

co by spánky dokázalo uklimbat,

když radostně mi jdete v ústrety a pak se 

odbojářsky ztratíte v posečené kukuřici,

když mi v cizích jazycích potutelně

vytrháváte svá vlastní milosrdná slova

a v titulcích vás jako postsynchronní ruchy

zmíní nějaký polský film,

když na poslední chvíli zahlédnu vás,

jak třepotáte kotníky na zábradlí dálničního mostu

a/nebo vidím, jak ze strany vás maže mokrý sníh,

mám vás tady, pořád mi na vás záleží,

smiřte se s tím prosím pokud možno —

ne, už nikdy nebudu vám psát.