I. Perverze

Co nás znepokojuje? Perverze naší doby: mnohé přetváří, leccos také znetvořila a pervertovala, česky se říká překroutila nebo zneužila — a svedla.

Perverze naší doby je patrná ve třech oblastech, práce, morálky a veřejné rozpravy.

Především: v dnešním světě je práce dehonestována. Stala se obchodním artiklem, dá se koupit, kalkulovat, organizovat. To za prvé.

A potom: dehonestuje, a tedy likviduje samu čest a ctnost tím, že je odstavila do stínu peněz. To za druhé.

Obojí je tím mocnější a tíživější, čím víc je nerovnosti, kterou působí: fotbalista vydělá za sezónu víc než dělník nebo učitel — a přitom jsou si rovni, alespoň v tom, že učitel neumí kopat stejně jako fotbalista učit; sportování se platí víc než pracování — aniž by se práce stávala sportem. Zvláštní sortou je bankéř, ten vydělává, i když své řemeslo neumí, takže je jako vozka, který schvátil koně, rozbil vůz, ale dostal — za odvedenou práci — bohatě zaplaceno.

V čem všem ještě kvete perverze? Možná v bezohlednosti vůči životnímu prostředí — možná naopak v přecitlivělosti či zneužitelnosti zelených a „ekologistů“. Možná ve školské politice, tedy ve vzdělávání jako v tom, co a jak (se) učíme? Jistě je toho víc, co děláme špatně. Ale především chybujeme v postoji k politice a v názoru na politiku, a to znamená, že chybujeme v tom, co je podstatné. Zdá se nám, že je daleko nebo vysoko, takže se nás vlastně netýká. („Člověk se nedovolá!“ platilo odjakživa v Česku, „Car je daleko, Bůh vysoko!“ tvrdil ruský mužik.) Ale politika tvoří podstatný rozměr naší existence, našich možností tvořit i vegetovat, prostě žít.

Podílíme se na perverzi politiky, když přihlížíme perverznímu politickému životu, který už se nezakládá na veřejné rozpravě: už se odtrhl od toho, čemu politologové říkají „potentia“ a „consensus populi“ a z čeho (zdola) čerpala politika svou oprávněnou a životadárnou sílu — svou „potestas“, moc institucionální.

Svět práce a s ní spjatých starostí (mj. také o tzv. „reprodukci pracovní síly“, tedy starost o rodinu, výchovu a vzdělání/kvalifikaci dětí) sešel politikům z očí, sešel i z mysli. Není tématem veřejné debaty; vytratil se z pole politického vnímání: všichni, mocní i bezmocní podléhají iluzi, že „zdrojem moci jsou samotné instituce, resp. samotní potentáti. Panství vyvlastňuje pravý zdroj moci, lidový konsenzus, a politika se nutně stává zkorumpovanou“. (M. Škabraha, Kudy doleva?, Právo (Salon) 10.6.2010)

Panský, uživačný a svou bezohledností bolševický („Je nás víc, 118!“), uzurpátorský přístup k politice ji více než „vyvlastňuje“: on ji tlumí, umlčuje, rdousí a rozkládá. „Podstatou korupce přitom není uplácení jednotlivců, ale porušení samotné ,přirozenosti' politiky,“ jak tvrdí Martin Škabraha: je to politická perverze a také perverze politiky. Ta se zakládá v „jejich“ povýšenosti (povýšení „jich“ předpokládá ponížení „nás“): zaštítili se luxusem a privilegiemi — a štítí se světa neprivilegovaných občanů.

II. Zpanštělost a práce

Je historickým faktem, že byl svět pánů a kmánů. Možná pořád ještě je; zpanštělost je v demokracii defektem světa mocných.

Luxusním zbožím je vyplněn svět pánů: mocných, bohatých a poživačných. Trochu toho panského má v sobě každý z nás. Člověk si přece rád — i ve skrovných poměrech — užívá. I pán, i rab. Je zásluhou filosofie, že objevila v každém člověku něco panského a zároveň i něco rabského.

Také o nás a pro nás vypovídá, co věděl už dávno Hegel: že sebevědomí člověka utváří dialektiku panského a rabského. Platí to od Fenomenologie ducha a také o nás platí, co zjistila Hegelova „věda o zkušenosti vědomí“: že to rabské se nakonec ukazuje být tím podstatnějším momentem.

Možná proto, že odpovídá elementárnímu manuálu užívání světa, jak jej známe z Knihy Genese. Rab má víc pravdy, protože se víc bojí smrti i víc pracuje: obojí patří k životu, navzájem se obojí doplňuje a uceluje. Rab je předurčen tuto celistvost svého bytí a vědomí zachovávat: proto má víc pravdy. A víc práce, která se tradičně dělí na tělesnou a „duševní“ (resp. duchovní), kam patří vzdělávání. Nejen učitelské výkony, ale také studium, práce na sobě.

Každý člověk má nárok na trochu toho panského v sobě — a povinnost být zároveň také „v potu tváře a prachu země“.

III. Vzdělání: zboží, nebo poslání?

Perverze demokracie spočívá v tom, že svou sílu zakládá na manipulaci veřejnými pákami. Ty páky — samozřejmě — něco stojí, ale nasazeny ve veřejné rozpravě vítězí a hýbají veřejným míněním, i když za velkou cenu: že z veřejného diskursu udělali wrestling nebo fraškovitou klauniádu.

Výkvětem perverze je nestydatost, s jakou je veřejnosti předkládána školská politika a vzdělání jako zboží, produkt. Studium jako individuální úsilí nemá v tomto pohledu místa. Zboží potřebuje zákazníky, kupce, nanejvýš spotřebitele. Člověk už je jen spotřebitel, ne ten, kdo se snaží na sobě pracovat, student.

Vzdělání ale přece není obchodní artikl, je to utváření sebe, života, ducha a dějin — to se nedá prodávat a kupovat, to se musí zastávat, vykonávat, dělat: vzdělávání je posláním praxe jako bytí člověka, které je součástí nadindividuální tradice i tvůrčí dějinné síly, tedy proudu, v němž jedinec, „individuum získává, nebo ztrácí svou tvář“, jak poznamenal Karel Kosík. Podstatné tu není proplouvat životem, zevlovat a užívat si — ale získat svou tvář svým autonomním jednáním, svou spoluúčastí, tím, co mám k tomu co říct, jak se k tomu stavím, co pro to (proti tomu) dělám…

IV. Vzdělání: věc veřejné služby, nebo luxusní zboží?

To je záležitost vzdělání, že se člověk vzchopí k životu ve společenství, tradici a dějinách. Obchod je jen součástí této praxe, a proto se nemůže se vzděláním kšeftovat.

Jedinec musí procitnout k soužití, spolužití či společenskému a politickému bytí: musí procitnout ke sdílenému smyslu, k významu věcí, který se v soužití zakládá a ovlivňuje život každého jedince: „Já“, jak říkal Hegel, se tak ocitá v jakémsi společenství sdílené „ideality přirozenosti“, stává se reálným tělesným životem, povýšeným na politiku, v níž „das Wesen der Seele (wird) für die Seele“. Tělesnost a předmětná (reálná) stránka řeči je reálným rámcem tohoto bytí, praxe. Řečeno s Hegelem: individuální duše a ego jejího egoismu (das Selbst) se uskutečňuje „v její tělesnosti“, a tak toto ego jejího egoismu „nebo Já nazírá v druhém (jiném — ZV) samo sebe a tímto sebenazíráním jest“.1

Říkávalo se: „Měj rád svého bližního jako sebe samého.“ Toto prostředí spolužití a vzájemné úcty nazýval Hegel duchem; všechno, co je významné a čemu můžeme rozumět, patří sem. Všechno, co můžeme chápat a rozumně dělat (byť s chybami a omyly, ale nahlédnutelnými jako chyby a omyly).

V. Perverze politiky

A tak bytí ducha má politický rozměr, politickou povahu a politickou oprávněnost svých nároků. A naopak politika je záležitostí ducha: kotví svou podstatou v rozměru řeči, je rozhovorem, byť hierarchizovaným. Má povahu spolubytí, není jednostranným ovládáním, manipulací, a už vůbec ne správou penězotoků. Z toho plyne, že politika, likvidující svou duchovní dimenzi tím, že redukuje praxi a vzdělávání na kšeft, je špatnou politikou: je perverzí politiky. Ujasnit si to, říct to a pamatovat si to, to je záležitostí vzdělání.

Vzděláváním, studiem se člověk vpracovává do života ve společenství, tradici a dějinách. Obchod je jen součástí této praxe, a proto se nemůže se vzděláním kšeftovat.