Na komentování praktického počínání nově jmenované vlády ještě nenadešel čas. Zajímavé je však obsazování míst ministerských náměstků a vysokých úředníků, k nimž přistupují různí ministři různě. A také pravděpodobný způsob deklarované úspory a údajné rozpočtové odpovědnosti.

Čistky na ministerstvech

Ministři právě do svých úřadů nastupují, někteří hrozí čistkami, jiní by naopak rádi viděli jako jednoho ze svých náměstků sociálního demokrata. Čistky jsou odůvodňovány různě: místa náměstků byla domluvena v rámci rozdělování pašalíků pro funkcíchtivé straníky, jsou tam sociální demokraté, kteří nejsou součástí koalice, náměstkovských křesel je příliš mnoho. I tyto argumenty mají vzhledem ke „kvalitě“ naší politické kultury i k tomu, co je u nás v politice obvyklé, svou logiku:

• Pašalík je od toho, aby ho vítěz ukořistil - Petr Nečas sice signalizuje, že jeho vláda se chce chovat jinak, ale rozdělování a uchopování výnosných funkcí na ministerstvech o tomto jeho deklarovaném úmyslu rozhodně nevypovídá.
• Straníci se v úřednických funkcích střídají po každých volbách do Poslanecké sněmovny, stejné čistky provádí po vyhraných volbách i ČSSD - to je sice pravda, ale jako argument to obstát nemůže. Již roky leží ve stranických šuplících návrh zákona o státní službě, který by pravidelným povolebním čistkám mezi ministerskými úředníky zabránil. Stranám však evidentně tento stav vyhovuje, jinak by tento zákon již dávno přijaly. Několikrát také padl nápad zrušit místa náměstků a zavést namísto všech jednoho státního tajemníka, kteréžto místo by se neobsazovalo politicky, ale elitním úředníkem. Tyto nápady padají většinou ke konci volebního období, kdy mají politici potřebu zalíbit se voličům i úředníkům a kdy případné schválení takového zákona v žádném případě nehrozí.
• Argument ve prospěch povolebního propouštění, že náměstkovských míst je příliš mnoho, je sice pravdivý, ale zatím nevidět, že by některý z nových ministrů chtěl počet svých bezprostředních podřízených snížit. Pokud to uskuteční, půjde o chvályhodný počin.
• Skutečný obdiv si zaslouží ti ministři, kteří veřejně sdělili, že by sociálnědemokratického náměstka buď přímo chtěli, či by proti tomu nic neměli. Ti totiž dávají skutečně najevo, že chtějí prolomit onen koloběh obsazování výnosných funkcí potřebnými spolustraníky. I kdyby se to nepodařilo uskutečnit, je to alespoň drobný krůček směrem ke zlepšení politické kultury.

Padni komu padni - dokud nepadne ODS

Co se týče vládního programu, jisté je jedno: úsporám bude podřízeno vše a vedle sociálně slabších lidí bude mít hlouběji do kapsy pravděpodobně i občanská společnost. Nečas a spol. se ohánějí logickým vývodem, že již nechtějí zemi zadlužovat do budoucna, a proto chtějí brzy dosáhnout vyrovnaného státního rozpočtu, což je sice samo o sobě vítané, důležitý však bude způsob, jakým tento záměr naplní. A ten, alespoň v některých aspektech, příliš nadějný není.

Údajně pravicoví politici volají po vyšší finanční účasti pacientů ve zdravotnictví, protože se tak prý zvýší osobní odpovědnost jednotlivých lidí vůči vlastnímu zdraví. Nejen politici, ale i někteří lékaři tvrdí, že by náš zdravotní systém bez zdravotních poplatků zašel na úbytě. V našem prostředí (a jistě i jinde) však za takovými vznešenými hesly příliš často leží to nejpodstatnější: peníze, v tomto případě miliardy korun. Není žádným tajemstvím, že náš zdravotní systém je děravý jako řešeto - a nejde pravděpodobně jen o vlastní spotřebu pojišťoven, o připisování úkonů lékaři (tedy podvod, o němž všichni vědí a všichni jej tolerují) či o zisky firem vyrábějících léky v netransparentním prostředí. Do takového systému bychom mohli ročně nalít klidně o sto miliard navíc, a ten by je nenávratně pohltil bezezbytku. Politici namísto ucpání těchto děr tahají z kapes poplatníků další desátek. Pojištěnci tak hradí únik peněz ze systému, o zvýšení individuální odpovědnosti jde až tak na osmdesátém osmém místě. U poplatků jde nejspíš o nepotřebné zvýšení daní, tedy o počínání, které obvykle vyčítají pravicoví politici těm levicovým.

Možná by celé věci pomohlo vyšetřování, jestli se náhodou některé stranické kasy neplní i penězi uniklými ze zdravotního pojištění. Nový ministr vnitra Radek John prý dá jakémukoli vyšetřování zelenou, padni komu padni, takže by se vyšetřovatelé mohli konečně pustit do odhalování finančních úniků i v této oblasti. Obávám se však, že ono „padni komu padni“ by platilo pouze do doby, kdy by hrozil pád hlavního spojence Věcí veřejných, tedy ODS, která jistě bude mít v almaře mnoho podobných kostlivců. Zřejmě ne nadarmo bude mít ODS na vnitru hned dva své náměstky.

Potlačení otevřené společnosti

Hlavní otázkou v tomto směru je, zda náhodou nebudou „úspory“ v dalších oblastech vypadat podobně jako ve zdravotnictví. A to včetně vztahu státu ke spontánním a dalším aktivitám a iniciativám zdola.

Pozvolný vznik občanské společnosti v naší zemi započal již před bouřlivým rokem 1989, který vedl k pádu komunistických režimů v zemích východní a střední Evropy. Ve společnosti, která - slovy rakouského a později i britského filosofa Karla Poppera - postrádala otevřenost, neměly samostatné iniciativy šanci potřebné změny prosadit, vnášely však do společenského vědomí poznání, že projevy individuální odpovědnosti mohou rozleptávat shora aplikovanou kolektivistickou nezodpovědnost a ukazovat tak lidem, že není třeba bezvýhradně přijímat vše, co si „ti nahoře“ usmysleli. Toto vědomí vedlo po politickém převratu v listopadu 1989 k poměrně rychlému občanskému kvasu, vyjádřenému vznikem většího počtu nadací, občanských sdružení, spolků a dobrovolnické práce jednotlivců.

Nyní však znovu hrozí, tentokrát prostřednictvím „rozpočtové odpovědnosti“, utlumení otevřené společnosti, a tudíž i návrat nutnosti přijímat vše, co si ti nahoře usmyslí: může hrozit, že občanská sdružení či jednotlivci nedostanou granty na své projekty z evropských i státních peněz, což vláda odůvodní nutností šetřit.

Již v minulém volebním období se některá ministerstva chovala ke sdružením jako gubernátoři k mužikům. MPSV rozdávalo některé granty na loňský rok v prosinci, například. Samozřejmě s tím, že je ta která sdružení musejí do konce roku utratit - takový postup známe důvěrně z období normalizace. Vnitro zase s oblibou klade podmínky, za nichž milostivě grant udělí: dostane je to sdružení, které se začne de facto chovat jako podřízený ministerských úředníků.

Toto chování ministerstev s velkou pravděpodobností ještě zesílí. A nejde jenom o to, že i zde jde o úspory na způsob těch zdravotnických, protože stát sice ušetří na penězích za granty pro sdružení, ale sám tutéž práci udělá daleko dráž a hůř než lidé z občanské společnosti, což je praxí mnohokrát prověřená skutečnost. Na prvním místě jde o onu ztrátu otevřenosti, tedy o stav, v němž projevy individuální odpovědnosti, které jsou nezbytnou součástí demokracie, přestanou vyvažovat či upozorňovat na projevy arogance moci. Tentokrát nikoli z důvodů ideologických jako v předchozích totalitách, ale proto, že někdo nesnáší tzv. NGOismus a zároveň potřebuje přesvědčovat voliče, že něco údajně ušetřil. Bude to však nejspíš pěkně drahá sleva.