Minulý měsíc vyšlo padesáté druhé číslo Psího vína, časopisu pro současnou poezii. Jeho obsah zcela neodpovídá podtitulu: vedle poezie zde je zastoupena i současná próza nebo překlady současných zahraničních básníků (ale i autora publikujícího před půlstoletím). Jistý prostor je věnován odborné reflexi jedné z linií současné české poezie — konkrétně v textu olomouckého bohemisty Petra Komendy — a rozhovoru se superkritickým redaktorem a editorem Michalem Jarešem.

Ve svém celku se Psí víno nesnaží o žádné tematické svorky. České a slovenské texty jsou tištěny „na jednu hromadu“, pouze překladová poezie je formálně — nikoliv tematicky — oddělena vlastní rubrikou. Každému z uváděných autorů patří kratší blok s medailonkem, což je vzhledem k jejich většinové marginalitě jediné vodítko pro ty čtenáře, jimž nejde pouze o texty, ale i o vazbu s autorem.

Pro zcela základní orientaci nutno předeslat, že v Psím víně většinově publikují nejmladší autoři. V důsledku toho si pak asi nezasvěcený čtenář nejspíš pomyslí, že je to časopis „dílna“, ve kterém se mladí autoři učí psát poezii. Nebude daleko od pravdy — měl by si nicméně uvědomit, že s mladými nezavedenými autory přichází do literatury i nové dění.

Podívejme se blíže na tři svébytné texty:

Hned na prvních stránkách se představuje Daniel Bohuslav (*1989) s Máchovým Májem přeloženým do řeči nejmladší facebookové generace. Pro představu, s jakými jazykovými vrstvami autor zachází, cituji ze třetího zpěvu:

„Karel Hynek Mácha okomentoval album Krajina.

Události: Vilémova poprava — Dnes v 10:00

Vojenský pluk vede uživatele Vilém.

Přátelé, kteří jsou online: 257

Vilém klopí zrak, slza slzu stíhá.

Dav lidí importoval poznámku „Modlitba“ z externího zdroje Bible.

(…)

Uživateli Učitel češtiny se líbí Oxymoron.

Karel Hynek Mácha toto okomentoval:

Vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón,

ztrhané strůny zvuk, umřelé hvězdy svit,

mrtvé milenky cit...

Hrdlička byl označen v albu Pozdní

večer — druhý máj.“

Vzhledem k tomu, s jakou frekvencí se letos objevují příspěvky k významnému máchovskému jubileu (dvě stě let od narození), jež se nás v drtivé většině snaží ukonejšit tvrzením, že Máj je stále živým uměleckým dílem, působí Bohuslavův text alespoň drobné rozpaky. Jak se to tedy má s banalitou verbálních prostředků tolik oblíbeného Facebooku a „nesmrtelným“ literárním dílem?

Konfrontací obou vrstev se dospělo ke vskutku zajímavému výsledku. Těžko říct, zda autorem zvolená tvůrčí linie vede někam dál než k provokativním textům na jedno použití, ale tenhle kousek se mu povedl.

Velmi čtivé jsou cestovatelské zápisky básníka a terapeuta Radovana Voříška (*1964) z Afghánistánu. Na velmi malé ploše, formou úsečných vět se zde naplno ukazuje kontrast původní místní kultury a kultury nové, ovlivněné relativizující hravou postmodernou západního světa.

Podařený je i text Dagmar Pokorné (*1991) s titulkem Cvičný název. Jedná se o jakýsi pseudoscénář, vtipný a vzhledem k věku autorky i dobře napsaný text, jemuž naštěstí zcela schází patos zaručeně kvalitní a esteticky náročné literatury.

Lepších textů se v posledním čísle Psího vína najde více. Stejně tak nechybí text vyloženě špatný, slohovkářsky gymnaziální (Milan Dedera, ukázka z povídkové knihy Šmíráci) nebo zcela průměrný. To je nutno říct i o sbírce básní Jana Zbořila Skříň, jež je většinou omezena na tvorbu ryze egoistickou (lyrický subjekt sděluje, jak podivuhodné okamžiky prožívá) a existenciálně-meditativní:

„Nakonec postavili velký dům

tak obrovský

že se v něm mohou po celý život úspěšně míjet

nepřítomné fotografie na zdech

tvrdá absence dětského pokoje

ticho velkého domu“

Lakonicky sdělované „závažné“ prožitky možná kdysi dokázaly zaujmout čtenáře nabažené kýče a okázalého patosu, dnes však nanejvýš přispějí k dojmu, že básníkem je každý, kdo rozseká tři věty do veršů a vystihne v nich alespoň jednu duševní pohnutku.

I přes výhrady k nekoncepčnosti časopisu, jehož redakce se zřejmě spokojila s velmi jednoduchým principem „tiskneme vše bez rozdílu“, se nad stránkami Psího vína můžeme přesvědčit o důležitém fenoménu: ani nejmladším autorům není jedno, co se děje s naším společným světem, jak je svět prožíván lidmi. Možná by neškodilo, kdyby tuto starost dokázalo více z nich na chvíli rozehnat — anebo i podpořit — výraznější básnickou formou. Vždyť prostředních „nerýmovánek“ se u nás za posledních dvacet let vytisklo ažaž.