Od vlády nové trojkoalice se nedalo nic čekat, avšak složení jejích ministrů přece jenom. překonalo skeptická očekávání. Privatizace veřejného prostoru úspěšně pokračuje. Můžeme se těšit, jak pěkně bude ministr Drobil na ministerstvu životního prostředí dýchat pro průmysl, až životní prostředí zčerná.

Okouzlující jsou Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek, kteří veřejně sami sebe označují za hrdiny, kteří mají odvahu být nepopulární. Ve jménu šťastné budoucnosti nacpou většině lidí tzv. reformy, které je zničí už dnes. Jistě si neuvědomují ironii osudu, jak se svou rétorikou vlastně podobají komunistům a jejich šťastným zítřkům.

Dnes se však chci věnovat kultuře. Mnozí jsou ohromeni, že ministrem kultury bude stomatolog, člověk, který se kultuře nikdy nevěnoval. Je známý jako starosta, podporovatel sportu a člověk, který dokázal sehnat peníze z evropských fondů. Možná někdy přečetl nějakou knihu, možná byl i v divadle. Karel Schwarzenberg, z lůna jehož strany tato nominace vzešla, pravil, že stačí manažer, nemusí prý být odborník. Možná už ani on neví, že kulturu může hájit a řídit jenom kulturní člověk s vhledem a rozhledem.

Navíc jde o nominaci starostů, se kterými jsou ve spojení v TOP 09. Znovu se nabízí otázka, co mají co starostové pohledávat v parlamentu a co mohou přinést do vysoké politiky. Slušnost jistě není kvalitou každého starosty. Mnozí naopak prosluli mazaností a populismem. To není žádná kvalifikace pro vstup do zákonodárného sboru. Na příkladu této nominace se ukazuje, jak zvláštní a neprůhledná je tato myšlenka, která se stala realitou. Pokud jde o obsazení funkce na ministra kultury, nový ministr stojí na konci řady, kdy jsme se nestačili divit, kdo zase dostal kulturu jako trafiku.

Od pádu minulého režimu jsme neměli dobrého ministra kultury. Nejblíže tomu byl Pavel Dostál, který měl ke kultuře vztah a umělců si vážil. Byl však u moci příliš dlouho a na konci byl nemocný, takže prakticky ministerstvo neřídil. Svedl několik statečných bitev, z nichž jedna byla za veřejnoprávní media. Věděl velmi dobře, proč je důležité, aby existovala a byl schopen ve spolupráci s občanskými iniciativami prosazovat alespoň některé nezávislé radní do mediálních rad.

I ve vlastní straně vedl bitvu například s exponentem opoziční smlouvy, podporovatelem zájmů soukromých televizí Miloslavem Kučerou, který nikdy neztratil vliv a dnes, zdá se, dělá poradce Vítězslavu Jandákovi.

Ve sněmovně byl odpor ke kultuře základním znakem, který sdíleli až na světlé výjimky všichni poslanci. Tento vztah moci ke kultuře je od věků neměnný a dá se jasně pojmenovat. Lidé kulturní a vzdělaní přemýšlejí a nedají se snadno ovládat.

Bohužel, ani dnes to není jiné. Ne náhodou se Výboru pro vědu, vzdělávání, školství a kulturu obecně dodnes říká pouze „školský“ a nikoli kulturní výbor. Ne náhodou v něm v nové sněmovně budou sedět za sociální demokracii dva sportovci Pavel Ploc a Jiří Šlégr. Kultuře nikdo v tomto výboru (až na úplné výjimky), nevěnoval skutečnou pozornost. Symptomatický byl výrok vlivného člena kulturního výboru, bývalého poslance ODS Petra Plevy, který řekl, že v kultuře jsou hodné podpory pouze „gotické kachlíčky“. Kateřina Dostálová, další tehdejší zástupkyně ODS v tomto výboru se čertila, kdykoli přišla řeč na media veřejné služby a živé umění, včetně filmu. Tuto dvojici doplňoval Ivan Langer, který zastupoval ODS v mediální komisi a vždycky bez skrupulí vystupoval jako lobbista pro soukromé televize. K České televizi pociťovali všichni společně něco jako třídní nenávist, nepochybně pro odpor, který její zástupci, společně s lidmi z občanské společnosti kladli politikům v roce 2000, kdy jim překazili jejich ovládnutí ČT.

Jiná věc je, čeho si mnozí dodnes nevšimli, že se jim to podařilo. Jenom o něco později a pomaleji. Dnes je rada volena výhradně podle politických dohod a zástupci všech stran (až na výjimky, jako byl například Jiří Voráč) v klidu pracují na postupné marginalizaci veřejnoprávních medií.

Adam Votruba výstižně popsal finanční systém, ve kterém žijeme. K udržování lidí v nevědomosti však musejí přispívat media. Proto je zápas o veřejnoprávní media, kde jsou nezávislost i hodnotná a umělecká tvorba klíčovou součástí jejich existence, tak mimořádný a brutální. Soukromé televize jsou v rukou těch, kdo rozhodují o obsahu vysílání. Poslední šancí jsou veřejnoprávní media, a proto po celém světě přibývají pokusy o jejich zeslabování, ničení či privatizaci.

Jednou z těchto cest je ovládnutí mediálních rad (u nás již dávno realitou), záměrné snižování kvality a posléze zničení těchto medií. Neúspěšně se o to kdysi pokusil Václav Klaus a je typické, že jako prezident nechodí do televize veřejnoprávní, ale do televizí soukromých. Pokoušela se o to mediální komise sněmovny (teď už i Senátu). Tyto snahy nikdy nekončí. Richard Svoboda, senátor za ODS se v minulém roce pokusil uspět se zákonem, který měl pod záminkou osvobození občanů od zatěžujících poplatků za „nekvalitní ČT a Čro“ (pozoruhodné od lidí, kteří jim zdraží úplně všechno) převést jejich financování pod stát. Je to sice jaksi proti ideologii ODS, ale nevadí, když jde o zničení nenáviděného nepřítele. Senátor zatím neuspěl, jistě se však můžeme v budoucnosti těšit na další pokus.

Polská Tuskova vláda již financování medií veřejné služby občany zrušila a navrátila je pod stát. Stávky a demonstrace polských zástupců, dnes díky tomu finančně podvyživených medií, jsou alarmující.

Slovenská pravicová vláda teď navrhuje totéž. Je s podivem, že tento model navrhl ve svém článku v Lidových novinách i jinak dobře se orientující Petr Placák. Ano, kvalita České televize se zhoršuje, však se na tom léta cíleně pracuje. Ovšem za stávajícího modelu financování je tady stále šance odpolitizovat rady, zvolit dobrého ředitele, udržet nezávislé financování a začít změny k lepšímu. Až se však povede návrat do vytunelovaného státního rozpočtu a pod křídla osvícených poslanců, bude po naději a nebude už co reformovat. Jistě i tady bude zajímavý postoj nového ministra.

O kulturnosti našich zastupitelů ostatně svědčí i činy místních politiků. Naposledy nového poslance Pavla Béma, když jako starosta povolil instalaci sochy Michaela Jacksona na Letné. Nestačil postoj Milana Jančíka, který povolil bez zákonných podkladů postavit sochu ukrajinského básníka Ševčenka (který nikdy u nás nebyl ani na návštěvě) na Smíchově, teď máme mít Jacksona na Letné. Stačí k tomu nápad několika lidí, kteří mají přístup k politikům. Dodnes u nás nestojí sochy některých našich velikánů, ale budeme importovat lidi, kteří s námi nemají nic společného. Michael Jackson byl jistě dobrý zpěvák. Jinak to byl chudák a je ho třeba politovat. Produkt reklamy, který nakonec zemřel, protože už neměl žádné vlastní síly. Umělý od hlavy až k patě, s umělým životem. Budeme ho instalovat na Letné po Stalinovi, zřejmě jako symbol a znak servility k mocným národům.

Nedivme se, že máme ministrem stomatologa. Není to proto, že bychom byli nekulturní národ, ale protože máme nekulturní zastupitele.