Titulek se zdá být nesmyslný. Nezdá se, že by někdo chudé potřeboval. Nikdo chudé nechce, významné instituce jako OSN a EU proti chudobě bojují, ale přesto jich přibývá. Většina lidí pochopitelně nechce být chudá, pokud budeme za skutečnou chudobu považovat ne skromné živobytí, ale stav bez zajištění základních životních potřeb, bez možností uplatnit své schopnosti a participovat na společenském životě. Většina lidí se snaží takové chudobě ze všech sil vyhnout a usilovně na zajištění své existence pracuje.

Jorge Amado píše ve své knížce Pastýři noci: „chudý už toho udělá až moc, když vůbec žije, vzdoruje-li celým svým životem bídě, nekonečným útrapám, krajní chudobě, nemocem, nedostatku jakékoli péče, žije-li v podmínkách, v nichž se dá jedině umřít. Oni nicméně žili, byli to lidé vytrvalí, nedali se snadno zlikvidovat.“ Síla takové vůle k životu je pro nás, kteří jsme vyrostli v dostatku a nadbytku stěží pochopitelná, ale projevují ji každodenně chudé miliardy lidí.

Jedním z velmi úspěšných ideologických mýtů kapitalismu je, že příčinou nerovnosti a chudoby je nedostatečný rozvoj a vzácnost zdrojů. William T. Robinson uvádí ve své knize Teorie globálního kapitalismu, že i pouhá produkce základních obilovin je dostatečná, aby každý obyvatel země měl zajištěno 3 600 kalorií denně. Připomíná i známý fakt, že i v případě hladomorů jde zpravidla o nedostatky v distribuci a nikoli nedostatky zdrojů. „Osmdesátá a devadesátá léta byla do značné míry obdobím trvalého růstu světové ekonomiky a současně obdobím poklesu životní úrovně pro většinu lidí na světě“.

Světové bohatství neustále roste, ale v chudých i v bohatých zemích přibývá těch, kdo chudnou. V tzv. vyspělých zemích je relativně chudých kolem třetiny, v těch málo rozvinutých je přes polovinu chudých absolutně. Kdo jsou hodně bohatí, bohatnou ještě víc. Zatímco počet obyvatel Země se blíží sedmi miliardám, počet těch, kdo jsou dost bohatí, aby mohli dostat úvěr v bance, stagnuje zhruba na osmi stech milionech světové střední třídy spotřebitelů, kteří utrácejí a zadlužují se a dělají to nakonec ve prospěch početně zanedbatelné menšiny superbohatých, která vlastní většinu světa. Nejbohatším 2 % boháčů patří podle údajů jistě málo revolučního Rádia Vatikán už polovina světového bohatství. Jiné prameny udávají ještě extrémnější nerovnost.

Koncentrace bohatství produkuje chudé zákonitě. Ale i z těch chudáků se ještě dají vyždímat nějaké peníze za to, bez čeho se neobejdou. Zprivatizuje se jim voda a pak musí platit za to, že pijí. Vyženou se z půdy a pak musí platit za to, že jedí. Z dobré myšlenky neziskových mikrokreditů pro chudé, za kterou dostal Muhammad Junus Nobelovu cenu, se dá udělat báječný obchod, který ždíme z chudáků lichvářské úroky a ještě se to celé vydává za úžasně ušlechtilou rozvojovou pomoc, jak to u nás dělá firma MyElen. Další užitek z chudých plyne, protože jsou ochotni přijmout jakoukoli práci za minimální mzdu, jen aby přežili. Jejich houževnatá touha po životě je přivádí jako černé pasažéry do bohatých zemí, kde dělají otrocké práce, nebo jsou užiteční tím, že prodávají své orgány a děti.

Prosadit a udržet takovou nerovnost a udržovat nadvládu tak neparné menšiny, není jen tak. Uvrhnout takové masy lidí, kteří touží po důstojném životě do chudoby a bezmoci, navzdory tomu, že je k dispozici stále větší bohatství je obrovský úkol. Zatím se celkem daří dosahovat toho systémovými opatřeními, jako jsou obchodní politika, nerovné nastavení vztahů mezi věřiteli a dlužníky, podpora spekulací. Pro zrychlení přerozdělování od chudých k bohatým fungují jako nejúčinnější nástroje finanční a hospodářské krize. Někdy je ovšem třeba sáhnout k přímému násilí.

Chudí jsou užiteční dokonce, i když se bouří. I pak se na nich ještě dá vydělat. Represivní opatření vojenského nebo policejního charakteru, která ochotně a obětavě od státu přebírají soukromé firmy, jsou stále nákladnější, je to čím dál lepší obchod.

Zdá se, že i naše nová vládní triáda to má dobře spočítané: ostří hoši z TOP 09 budou svými tzv. reformami dodávat dostatek chudých, Janeček z ODS bude organizovat koncentrační tábory pro lidi bez domova, véčkaři dodají občanské hlídky i profesionální ozbrojence a dokonce jim dokáží zajistit i kalendáře s vlastními polonahými krasavicemi do šatních skříněk, když už se nedostaly do vlády. Sloučit ministerstvo obrany a vnitra jak navrhoval Johnův armádní expert Jiří Síla, což by zřejmě umožnilo při masivních nepokojích použít proti nespokojenému obyvatelstvu vojsko, se nepodařilo, ale jen tím rostou šance pro soukromé ochranky.

Není to nic nového. V období vlády Margaret Thatcherové, neblahé paměti, se zisky pro soukromé bezpečnostní agentury v důsledku její asociální politiky a destrukci společenské soudržnosti zmnohonásobily.

Recifský arcibiskup Dom Helder Camara, blahé paměti, kdysi poznamenal: když pomáháte chudým, řeknou, že jste světec, když se ptáte, proč jsou chudí chudí, řeknou, že jste komunista.

Máme se proto přestat ptát?

↗

Známý graf „sklenka šampaňského“ ukazuje obscénní a absurdní nerovnost názorně.