Bez posunů v myšlení je cesta k nápravě iluzorní

Romští žáci jsou často zařazováni do škol pro děti s mentálním postižením. O pokračující segregaci a možných východiscích jsme hovořili s Janem Stejskalem z koalice „Společně do školy".

Jak bys stručně shrnul situaci v českém školství s ohledem na romské žáky za posledních dvacet let. Je patrný nějaký vývoj?

Za poslední dvě dekády je, alespoň z hlediska důsledků diskriminace romských žáků, jasně patrný vývoj k horšímu. Je to pochopitelné: zatímco před rokem 89 tlumila systematické nálepkování zdravých romských dětí coby „mentálně postižených“ paternalistická politika totalitního státu, dnes tatáž praxe znamená ortel života na margu společnosti. Společenská role vzdělání se změnila a aktuální data – například z analýz Světové banky – ukazují, že se vzdělávací systém jednak významně podílí na produkci etnicky profilované sociální exkluze, jednak z hlediska romské menšiny generuje spíš sestupnou než vzestupnou mezigenerační mobilitu.

Přitom je třeba zmínit, že školský zákon, účinný od ledna 2005, v normativní rovině pozitivní posun přinesl. Zrušil například nepřímo diskriminační zvláštní školy, zakotvil princip rovného přístupu k vzdělání a zohledňování individuálních vzdělávacích potřeb, zavedl integrační kategorii sociálního znevýhodnění. Bohužel trvá propastný nepoměr mezi dikcí normy a systémovou praxí: šetření České školní inspekce, jehož jsme se v tomto školním roce jako koalice „Společně do školy“ účastnili, zřetelně ukázalo, že 83 % bývalých zvláštních škol si se školským zákonem hlavu příliš neláme – tyto školy fungují dál jako skryté zvláštní školy. A ačkoliv jsou v každé populaci asi 2 % dětí s lehkým mentálním hendikepem, v některých krajích tvoří romské děti více než polovinu žáků, kteří si tuto diagnózu nesou.

V tiskové zprávě koalice Společně do školy píšete o připravených legislativních změnách, o jaké změny konkrétně se jedná?

Uvedu do kontextu: v roce 2007 judikoval diskriminaci romských žáků v ČR Evropský soud pro lidská práva a ministerstvo školství se alespoň mentálně posunulo z předchozí fáze popírání problému. Verdikt ESLP, který českou vládu zavázal k nápravným opatřením a měl znamenat zásadní systémový průlom, však přináší jakési plody až v posledních dvou letech.

Ministerstvo zlepšilo komunikaci s nevládním sektorem a připravilo některé nezbytné změny, mezi které patří právě námi zmiňovaná novelizace dvou vyhlášek. Ty současné totiž prolamují, a Česko si tím koleduje o další žaloby, určité principy garantované školským zákonem a výrazně napomáhají pokračující diskriminaci. Novelizace by tak měly zavést například nezbytný standard pro naplnění informovaného souhlasu zákonných zástupců žáka, zpřesnit zákonnou definici sociálního znevýhodnění, přispět k takové spolupráci škol a školských poradenských zařízení, jež by byla vedena skutečným zájmem žáka a další… Ministerstvu patří dík za to, že nás přizvalo ke spolupráci – teď ale očekáváme, že bude dokončen schvalovací proces a normy se co nejdřív dostanou do škol.

Jaké jsou hlavní důvody nepoměru romských a neromských dětí na tzv. praktických školách?

Významnou roli nesporně hraje tradice vzdělávacího systému, který je prokazatelně a záměrně segregační přinejmenším od 50. let minulého století. Celá řada dalších příčin pak vyplývá ze způsobu, jakým je českou společností vnímána romská menšina, z faktu, že protiromské postoje jsou hluboce zabudovány do české národní identity a většinová společnost nepřipouští nějakou kritickou reflexi. Což v poslední době dokumentuje například kauza rasistických pasáží z Josefa Lady.

Výsledný segregační tlak, který na romské žáky kumulativně působí, je přitom sledovatelný na několika úrovních: ze strany učitelů a poradenských pracovníků, kteří chápou romské děti jako „obtížně vzdělatelné“ a podle toho s nimi jednají, ze strany rodičů z etnické majority, kteří si nepřejí, aby jejich děti chodily do společných škol a školy se tomuto požadavku přizpůsobují, a konečně i ze strany vrstevníků, kteří romské spolužáky mnohdy nechápou jako rovnocenné, mají k nim odtažitý, odmítavý nebo přezíravý vztah.

K tomu přičtěme, že drtivá většina škol při výuce nenabízí romských dětem identitní opory, jaké jsou v dějepise, občanské výchově a jinde v osnovách běžně dostupné dětem českým, že jim nepředstaví vzory pro identifikaci a neřeknou nic o romské historii, že se naopak romství nezřídka prezentuje jako něco, co je spjato se „sociální patologií“. A jsme znovu na začátku: česká škola se stále nezbavila diskriminačních praktik a nadto nastavuje romským dětem pokřivené zrcadlo. Důsledky vypadají podle toho.

Jak by měl stát postupovat, aby tyto rasistické postoje nezabraňovaly romským žákům ve vzdělávání?

Jako koalice „Společně do školy“ jsme ministerstvu doporučili zahájit rozsáhlou mediální kampaň, která by otevřela veřejnou debatu a začala odbourávat většinové předsudky o Romech. Domníváme se, že bez určitých posunů v myšlení je cesta k efektivním systémovým změnám iluzorní. Bohužel jsme zatím ministerstvo nepřesvědčili, že i rozsáhlá a relativně dražší kampaň, jaká jedině může být funkční, je ve srovnání s ekonomickými ztrátami plynoucími z diskriminace vlastně velmi levnou a hlavně nezbytnou investicí.

Krom toho jsem přesvědčen, že není možné tolerovat přímo diskriminační jednání zainteresovaných autorit, jako jsou ředitelé, pedagogové nebo poradenští pracovníci. Pokud jednají diskriminačně, musí tito lidé nést odpovědnost a následky za porušování stěžejních právních principů, chránících rovnost a důstojnost všech žáků.

Je známé že děti (i dospělí) mají problém se cokoliv naučit v prostředí, které jim tvrdí, že jsou méněcenní a že jejich bytostná podstata je nedostatečná, a podmínkou úspěchu je zavržení jejich původu. Jak se s tímto vyrovnat? Je vůbec možné, aby se situace v českém školství změnila, dokud budou přetrvávat předsudky a odpor ze strany učitelů?

Je opravdu známo, že stresové prostředí ovlivňuje výkonnost. A je nepochybné, že romské děti vstupují v české škole do prostředí, které jim nezajišťuje stejnou míru přijetí a bezpečí, jakou běžně mají děti neromské. Souhlasím i s tím, že případný odpor kantorů ke změnám může účinnou nápravu problematizovat. To je ale otázka obratné a zároveň jednoznačné komunikace ministerstva s pedagogickou veřejností. Osobně se domnívám, že pokud MŠMT uchopí téma jako jednu ze svých skutečných priorit, mohou se podstatné změny uskutečnit poměrně rychle.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

diskriminace v diagnostice? Pátek, 9.Července 2010, 08:15:47

Přidávám reakci své ženy na rozhovor:

V současné době pedagogicko-psychologické poradny musí velmi přísně dbát na hranici výše intelektu, která určuje zařazení do zvláštní dnes praktické školy. Diagnostické metody na zjišťování výše intelektu jsou verifikované, tím pádem i ověřitelné. S diagnostikou intelektu romských dětí může být ale nadále potíž. Testy jsou totiž konstruované spíše pro "bílé a chytré" děti, používají klasické školské znalosti a verbální dovednosti, které jsou postavené na hodnotách a principech většinové společnosti. Myslím si, že právě ve verbální složce inteligence, jak je pojatá v dnešní psychologické diagnostice, mohou romské děti výrazně selhávat. Tím si také ovlivňují celkovou výši svého intelektu a rozhodují (kdo vlastně?!) o (ne)zařazení do běžné ZŠ. Určitě spousta psychologů tento fakt ve své práci bere na vědomí a doplňují svoje závěry použitím dalších testů, které zjišťují inteligenci s ohledem na "sociokulturní" znevýhodnění.
Klasická česká škola funguje spíše v systému "Je tento žák dost dobrý pro naši školu?", tím očekává plné přizpůsobení se dětí škole a jejím požadavkům. Reforma základního školství by však spíše měla vycházet z myšlenky, zda je ta konkrétní škola dost dobrá pro daného žáka, ať je výrazně nadaný, nebo tělesně postižený, nebo sociokulturně znevýhodněný. Tedy měla by vést k inkluzivním vzdělávacím strategiím.

Petra Vaníčková

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.