Kdysi jsem přednášel v jedné pražské organizaci ČSSD, která občas pořádá politické diskuse. Řeč byla o vztahu sociálního státu a kapitalismu a moje teze zněla, že pokud kapitalismus omezuje sociální stát, je třeba omezit kapitalismus, ne sociální stát. Během diskuse se projevilo, že mnozí s tím souhlasí, ale připadá jim to příliš abstraktní. Mnohem důležitější prý je politická praxe. A co že to je? Otázka, kdo bude předsedou strany.

Tato reakce vyjadřuje celkové ladění české levice, které lze nazvat jako anti-teoretičnost. Má hluboké historické kořeny, které sahají až kamsi do národního obrození. Karel Havlíček Borovský a Vilém Gabler ve čtyřicátých letech devatenáctého století vystoupili s tím, že česká kultura se má zbavit filosofie jako planého mudrování a má používat zdravého rozumu. Měli na mušce německou filosofii. Gabler psal: „Nebažím po německé filosofii, maje za to, že zdravý český rozum jest lepší nežli německé mudrctví…“

Filosofie se zkrátka vnímala jako zbytečná okrasa nebo pouhé povídání, které nás odvádí od toho, abychom začali něco dělat. V dějinách české levice se tento postoj naplno prosadil v padesátých letech minulého století. Stalinisté dokládali zbytečnost filosofie po Únoru 48 výroky Karla Marxe o tom, že komunismus je uskutečnění filosofie a filosofie po svém uskutečnění zanikne. Zdeněk Nejedlý hlásal, že filosofie má opustit plané spekulace, které patří do buržoazní éry, a věnovat se lidové moudrosti uložené třeba v postavě Kašpárka. Stalinisté se museli setkat s pochopením nejenom v širokých vrstvách, ale i mezi lidmi z kultury nebo vědy, zvlášť těmi, kteří vyznávali pozitivismus.

Česká levice je touto tradicí poznamenaná dodnes. Mnozí levicoví aktivisté teď tvrdí, že teorie není důležitá, neboť musíme už něco dělat. Teorie, to jsou nekonečné diskuse, ale v praxi se prý shodneme, vždyť všichni jsme nespokojeni.

Ještě tu také žije zkušenost s tím, jak to bylo v Listopadu 89. Nebyly tu žádné politické teorie, které by udávaly směr lidové nespokojenosti a rozvíjely kritické postoje většiny. Listopadové události probíhaly mimo všechny teorie. Ani teoretici na Západě nepředpokládali, že k nějakému zvratu dojde, aspoň ne tak rychle a snadno. Čeští disidenti sice občas něco rozpracovali (pojetí českých dějin nebo budoucí místo Československa v Evropě), ale kvůli vynucené izolaci to nemělo odezvu u širší veřejnosti. V disentu se ani nevyhranila vize nového společenského uspořádání, ani nějaká teorie spravedlnosti. Disent v tom zůstal neurčitý. Listopad 89 se proto může jevit jako vyvrácení Leninovy myšlenky, že bez revoluční teorie není revoluční praxe: Byla to „revoluce" bez revoluční teorie.

V posledních volbách se opět ukázalo, kam tato anti-teoretičnost vede. ČSSD dospěla k úplné „praktičnosti“. Celá její teorie byla v průzkumech veřejného mínění a veřejné mínění se nakonec obrátilo proti ní. Byla to historická lekce, další ukázka toho, do jakého debaklu vyústí podcenění teorie.

A proč že se politika neobejde bez teorie? Neoliberální protivník je v tom mnohem leninističtější než levice. Má několik teoretických institucí, universitu, odborné časopisy. Ví o tom, že bez teoretického zázemí nelze prosadit žádné větší změny. Proč to tak je? Protože teorie je jako sada stavebních kamenů, z nichž se sestavuje politicko-sociální obraz světa. Jeho barvitost a přesvědčivost je tím, co rozhoduje o tom, k čemu se hlásí většina, nebo aspoň rozhodující společenské vrstvy. Spor mezi pravicí a levicí se odehrává na rovině obrazů světa, protože lidé vnímají své společenské postavení i své ekonomické zájmy na jejich základě: jsou to brýle, jimiž se dívají sami na sebe i na společnost. Zdravý rozum je mýtus. Nejsou tu žádné oči, které by viděly společenskou realitu tak, jak je.

Jaký obraz světa potom sestavila současná levice? Právem se lze domnívat, že žádný takový obraz neexistuje. Jsou tu pouhá hesla jako spravedlnost a solidarita, ale ta nejsou součástí obrazu, nýbrž mají povahu výkřiku. Pravice si je snadno přisvojí a vloží je do svého obrazu: jsme pro spravedlnost, a proto jsme pro rovnou daň…

Pokud levice nevytvoří svůj vlastní obraz světa a nepostaví ho vedle obrazu pravicového, v praktické politice bude stále jen ustupovat. Není proto tím hlavním, co může změnit praktickou levicovou politiku, budování nového obrazu, tedy teorie?