Strach střední třídy

Výsledky voleb ukázaly na neschopnost sociální demokracie reagovat na vzrůstající pocit úzkosti střední třídy, která touží po společenském vzestupu, ale ohrožuje ji sociální propad.

Milan_valach

Milan Valach

23.06.2010 08:00

Související

Šokující výsledky posledních voleb vzedmuly vlnu emocí. Jedním z překvapení byla naprostá neschopnost ČSSD. Nedokázala zareagovat na argumenty o řecké krizi, o nebezpečném a rostoucím zadlužení naší země, a především nedokázala představit vlastní pozitivní program. Snad proto, že jej vůbec nemá.

Ve svém pěkném článku ukázal Adam Votruba, jak sociální demokracie mohla argumentovat, a neargumentovala, podobný příklad s mezinárodním srovnáním státního dluhu je možné nalézt zde. Obávám se ale, že uvedení těchto faktů pro přesvědčení voličů samo nestačí. Emocionálně působivý je totiž jednoduchý argument o hrozbě zadlužování a nemožnosti utrácet více, než vydělám, příp. o hrozivých následcích opaku. Pro změnu tohoto pocitu by ČSSD musela nabídnout strategickou vizi rozvoje naší země, v níž by dluh byl investicí zakládající budoucí prosperitu. Místo toho nabízela třináctý důchod a jiné, pro jen trochu sebevědomé občany spíše urážlivé pobídky pro jejich volbu.

Avšak vážná překážka byla i na straně voličů ze střední třídy. Problémem je jejich postavení přibližně ve středu pyramidy sociální hierarchie. Dalším jejich charakteristickým rysem je historicky vzniklý pocit elitní menšiny, nadřazené níže stojící většině a nedoceněné nad nimi stojícími držiteli skutečné společenské moci.

A nejen, že se cítí nedocenění, oni především touží po tom, aby se sami stali příslušníky této vyšší společenské třídy. To ona je jejich referenční skupinou a právě tento fakt vysvětluje podivnost, na níž poukazuje Jan Keller, totiž že střední třída je ochotna jednat v rozporu se svými vlastními zájmy. Současně je však jejich mysl prosycena strachem z pádu mezi nižší společenské třídy. Jejich materiální postavení jim nedává dostatečné záruky pro případ dočasných potíží. Nemají totiž dost volných finančních prostředků na to, aby zvládli případnou dočasnou nezaměstnanost, potíže se splácením hypoték a leasingů apod.

Jen pro ilustraci dodávám, že banky mezi bohaté lidi počítají ty, kteří mají kolem 15 milionů korun volných finančních prostředků, což je současně částka, která by svému majiteli mohla přibližně doživotně zajistit životní úroveň střední třídy i v případě ztráty zaměstnání.

Pocit úzkosti střední třídy je ještě umocněn jejich silnou vzájemnou konkurencí, jejich vzájemným bojem o postup v sociální hierarchii směrem k zužující se společenské špičce, kde je místo pro menší a ještě menší část jejich příslušníků. Odtud jejich sklon k individuálnímu i skupinovému sobectví, a to jak mezi sebou navzájem, tak především ve vztahu k níže sociálně stojícím. Sobectví, umocňované strachem z vlastního pádu.

Odtud také onen známý poznatek, že střední třídy podporují demokracii, když se jim daří dobře, a fašismus, když se jim začne dařit zle. Jinak řečeno: Nechtějí být ovládáni, ale chtějí vládnout. Oni totiž nejsou proti hierarchickému společenskému systému, pokud jim dává naději na společenský vzestup. Ale z výše uvedených důvodů nejsou proti němu ani, když v důsledku krize tato naděje mizí. Pak hledají viníky mimo něj, případně se ztotožňují s nějakou variantou jeho posílení, a to ať již zmíněnou fašistickou, nebo tzv. levicovou v podobě totalitního společenského systému.

Tato jejich sociálně-psychologická charakteristika vysvětluje úspěch pravicové propagandy využívající argument státního zadlužení a zneužívání státních dávek asociálními skupinami, která apeluje na jejich vlastní pocit ohrožení, plynoucí z jejich nedostatečného osobního finančního zajištění. Domnívám se, že to také vysvětluje v podstatě nemožnost přesvědčit tyto voliče argumentem o nepříliš velkém zadlužení našeho státu. V nejistém postavení člena střední třídy je každé zadlužení hrozbou. Věřili by takto postavené argumentaci sociální demokracie pouze za podmínky hospodářského růstu, a to ještě jen v kontextu strategické vize rozvoje našeho hospodářství, v níž by zadlužení dostalo charakter investice. V žádném případě nikoli v kontextu slibů dalšího rozdávání.

Jak je v sociologii již poměrně dlouho známo, měšťanská společnost, nověji pak společenství zaměstnanců střední úrovně velkých korporací, může fungovat, jen když se současně uzavírají vzájemné koalice pod praktickou zásadou: styky a známosti rozhodují o všem, především o vašem postupu. Tato forma nutné „soupeřivé spolupráce“ produkuje v morální rovině pokrytectví, přirozenou to součást života třídy, které se dříve říkalo maloburžoazie.

Postavení ve středu naznačuje současně možnost rozštěpení této třídy na levici a pravici, přičemž je ale zachována jejich mentální charakteristika, tj. pocit nadřazenosti, přesvědčení o vlastním právu vládnout „zbytku“ společnosti. Proto jejich příslušníky můžeme nalézt v oddílech SA, stejně jako ve vedení sociálně demokratických zburžoazněných stran či mezi nadšenými svazáky padesátých let.

Uvedená charakteristika ovšem platí pro starou střední třídu, vznikající v průběhu utváření novověkých společností a slavících svůj triumf přibližně koncem devatenáctého století, s počátkem jejich úpadku někde kolem sedmdesátých let století dvacátého. Úpadek je spojen s jejich zmasověním. Ztrácejí své postavení nadřazené menšiny, setkávající se kolem společného stolu v hostinci, kde mohl sedět jen pan doktor, lékárník, notář, profesor z místního gymnázia a jim rovní.

Změna společenské struktury, způsobená rozvojem moderních technologií, vyžaduje mnohem větší počet lidí se vzděláním a v pozicích, vyhrazených dříve jen malému počtu. Střední třída ztratila své postavení elitní menšiny a pozvolna se stává většinou ve společnosti. Současně se mění charakter její činnosti od činností spíše služebných a nesamostatných v podobě všech těch výše postavených úředníků minulosti, k činnosti vyžadující mnohem větší míru samostatného rozhodování.

Naděje na společenský postup mezi servisní elitu (Keller) se tak pro naprostou většinu z nich stává iluzorní, stejně jako se zvětšuje jejich sociální odstup od vyšších tříd. Možná se takto střední třída stává proletariátem 21. století, i když to zatím ještě neví.

Stranou, které se podařilo tuto proměnu středních tříd podchytit, jsou Věci veřejné. Naproti tomu ČSSD beznadějně uvízla ve své paternalistické minulosti. Ale právě zde možná vzniká sociální základ pro levicovou stranu budoucnosti bojující za vznik státu občanů a pro občany, místo státu korporací, finanční oligarchie a stranických bossů.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Fotka_kh_2

Květoslava Hyldebrantová - Praha

Středa, 23.Června 2010, 09:05:17

Většina politických stran je v současné době v ČR hodně extrémních a buď levicových nebo pravicových, přesto ideál bývá často v konfrontaci a ve středu mezi oběma extrémy.

Strana zdravé konfrontace ve středovém zaměření chybí na politickém spektru současné ČR.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

potrefená Středa, 23.Června 2010, 09:22:41

husa

Mirka Jehličková - Milton Keynes

Čtvrtek, 24.Června 2010, 09:08:37

Výborný článek. Úplně s ním souhlásím. Myslím si, že střední vrstva je namyšlená a sobecká. Utrácí svoji (předpokládanou) intelektuální energii na to, aby si dokazovala, že když si koupí určitou značku auta nebo čehokoliv, patří k té správné elitní skupině. Jak se od ní čeká v neoliberální současnosti, je především zaměřená na uspokojování svých individuálních potřeb. Protože stále aspiruje na to být ve společnosti elitou, i přesto, že elitou přestává být, bez pudu sebezáchovy se názorově identifikuje s vrstvou bohatých, tedy těch, kteří stát nepotřebují, protože si všechno koupí. Volí strany, které její zájmy nebrání. Dobrovolně si nechává vzít jistoty, které doposud samozřejmě využívala, protože si myslí, že si je bude moci stejně samozřejmě dovolit zaplatit. Doplatí na to.

Jakub Grombíř - brno

Můžeme hodit kamenem? Čtvrtek, 24.Června 2010, 17:12:49

Dobrý den, v mnohém s vámi souhlasím, ale nepovažuji střední třídu za natolik homogenní, aby se dala takto paušálně odsoudit. Kdo ji dnes vlastně tvoří? Učitelé, živnostníci, úředníci, technici? A co intelektuálové? Mezi elitu nepatří, už vzhledem ke svým příjmům, a k proletariátu už vůbec ne. Na mnohé z nich by výše uvedené charakteristiky také seděly...

Milan Valach - Brno

Neděle, 27.Června 2010, 16:07:7

Intelektuálové do střední třídy patří, a to jak svým příjmem, postavením v sociální hierarchii, tak způsobem života a především výchovu na univerzitách, která v nich utvrzuje jejich elitářské přesvědčení.

Mirka Jehličková - Milton Keynes

Opožděná odpověď panu Grombíři Pondělí, 28.Června 2010, 08:10:45

Ty charakteristiky sedí na všechny jmenované. Neoliberální principy pronikají do všech sfér života a my všichni je do větší čí menší míry bereme za své. Netvrdím, že to je výsadou střední třídy. Především ze střední třídy se ale podle mého názoru mají rekrutovat lidé, kteří si uvědomují, co se kolem nich děje, protože jsou to lidé kteří ve společnosti učí, řídí, dělají obchodní a personální rozhodnutí. Mají moc a s tím jde i zodpovědnost. Pokud jde o intelektuály, tak váš popis nechápu. Samozřejmě, že jsou střední vrstvou se vším všudy. Pokud si uvědomují, co se kolem nich děje a nezajímají je jen jejich vlastní aspirace, proč je víc neslyšíme? Ty, které slyšíme, bych já osobně spočítala na prstech jedné ruky. Samozřejmě je dobře, že existují. Myslím si ale, že nevytvářejí dostatečnou názorovou platformu, která by třeba dokázala názorově zaštítit nějakou politickou stranu. Když čtu české deníky, které vycházejí v tištěné formě, nemám pocit, že by se některý z nich profiloval jako levicový (např jako The Guardian v Británii).

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Pondělí, 28.Června 2010, 17:21:34

S článkem plně souhlasím, jen ještě malý dodatek. Kapitalismus jako takový represivní a hierarchické vnímání světa podporuje. Když je za peníze vše až po vodu a místo , na němž stojím, je vše nutné si "zasloužit". Možná je jediná cesta - vzhůru.

Milan Valach - Brno

Kapitalismus navěky? Úterý, 29.Června 2010, 08:19:36

Naprosto souhlasím s paní Hrbkovou, ale kapitalismus není konec dějin. Je nutné jít proti tomuto systému. Něco o tom jsem již psal např. zde: http://www.denikreferendum.cz/clanek/4127-marx-ten-stary-blazen a jinde.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.