Patrik Eichler si zde všiml poněkud zmatené — alespoň po mém soudu — debaty o parlamentní imunitě v posledních Otázkách Václava Moravce. Rád bych, zejména kvůli demagogicky varovné poznámce Vojtěcha Filipa v tomto pořadu o neblahých důsledcích zrušení imunity, která ostatní debatéry zmátla, přičinil k tomuto evergeenu naší politiky, o kterém se u nás vedou politické, odborné i žurnalistické diskuse od roku 1920, několik poznámek.

Nejprve, abychom věděli, o čem je řeč: Čl. 27 současné Ústavy zní: „(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. (2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. (3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. (4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. (5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností."

Česká republika se tímto zněním řadí k zemím s největším rozsahem ochrany zákonodárců: indemnita (nemožnost spáchat trestný čin) slovem či hlasováním v Parlamentu, trestní imunita či přesněji trestní exempce, kdy je ke klasickému trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušné parlamentní komory, a přestupková imunita, jež umožňuje dovolat se namísto jinak příslušných přestupkových orgánů řízení před mandátovým a imunitním výborem té které komory. Nejabsurdnější je fakt, že nevydání poslance či senátora k trestnímu stíhání má trvalé účinky, tzn. platí i pro dobu, kdy již nemá mandát. Zvláštním bonbónkem je dokonce totální absolutní imunita prezidenta republiky, který není vůbec trestně zodpovědný za nic jako monarcha (ani za případnou vraždu) a lze jej pouze odvolat z funkce souhlasem obou komor Parlamentu či nálezem Ústavního soudu na návrh Senátu.

Můj milovaný senátor Kubera, zásadní a hlavní zastánce zachování statu quo ve věci imunity, při projednávání souhlasu Senátu s trestním stíháním senátora Jiřího Čunka pronesl památnou větu: „Jedinou správnou odpovědí na otázku, kde vzal Jiří Čunek onoho půl milionu, mělo být: Co je vám do toho?“ Kuberův názor je o to pozoruhodnější, že je předsedou ústavně-právního výboru Senátu. Doporučuji nenechat se zmást Kuberovým návrhem na úplné zrušení imunity z roku 2006, který byl jen zlovolným procedurálním trikem, který znemožnil Senátu schválit tehdy již Sněmovnou schválený návrh na zrušení alespoň doživotní imunity. Všichni novináři mu tuto fintu zbaštili a ještě mu to pomohlo dostat se tehdy opět do Senátu.

Rozkošný je i doslovný přepis (části) projevu senátora Štětiny z téže rozpravy, který prohlásil: „Zákonodárné sbory jsou elitními instituty společnosti, protože představují to nejcennější, o co se demokratická společnost opírá, totiž vůli voličů. Stejně elitním postavením v demokratickém systému disponují i jednotliví senátoři a poslanci. Každý senátor a poslanec je politickým institutem sám o sobě, institutem vytvářejícím zákony — nejzákladnější normy soužití společnosti. Proto vždy ve fungujících společnostech požívá výsad, jako je imunita, slušný plat, společenská vážnost, v některých zemích tradiční demokracie dokonce doživotní mandát, což vše bývá mnohdy ještě zdůrazněno formálními atributy, jako jsou taláry a paruky a vavřínové věnce a honosné parlamentní budovy…“

Rétorika nově vznikající trojkoalice ohledně imunity je líbivá, avšak bohužel zatím krajně nevěrohodná, zejména od ODS a starých recyklátů v TOP 09 — ostatně jejich knížecí předseda také hlasoval v Čunkově případě proti vydání.

Samozřejmě, že málokterý poslanec či senátor nahlas otevřeně řekne, že s českou zbytnělou imunitou souhlasí. Svůj skutečný postoj k imunitě však titíž zákonodárci prokazují na rozdíl od onoho proklamovaného vlastním hlasováním v jednotlivých případech, jako byl nejen ten Čunkův. Pravidelně hlasovali proti vydání ke stíhání zejména zákonodárci z KSČM a ODS, často i z jiných stran, zejména šlo-li o partajní kolegy. Čestnou výjimkou ve vztahu k imunitě jsou zákonodárci ČSSD a zelení.

Návrhů na zrušení či omezení imunity již byly od sametového převratu snad desítky. Zatím byly vždy neúspěšné či podávané vědomě za účelem pouhého zviditelnění. Podařilo-li by se opravdu redukovat tento nehorázný a přeživší se institut ochrany zákonodárců pouze na potřebnou a správnou indemnitu, byl by to zázrak. Vzhledem k tomu však, že na zázraky nevěřím a byla by k tomu zapotřebí ústavní většina v obou komorách a mluví o tom ti, kteří byli zatím proti, zůstávám k těmto proklamacím značně skeptický.