Tak tedy já také už skoro pětadvacet let bydlím bez televize. A neříkám to jako projev nějakého druhu snobství — jak jsem byla nedávno taktně ve společnosti upozorněna. Jenom bych ráda, aby si čtenář zkusil představit, na jakém stupni vnímání obrazového média jsem se zastavila, ale i možná, na který jsem sestoupila. Je zřejmě asi i pravděpodobné, že určité dovednosti nebo návyky získané v první půli života se tím aktivním nepoužíváním nějak otupěly nebo zakrněly. (Ono tedy, ani noviny nečtu, nebo rozhodně ne pravidelně, spíše jen nahodile, ale to s mým dnešním tématem příliš nesouvisí. I když zvídavý čtenář by se mohl zeptat, jak se tedy ke mně dostávají informace o tom, co se děje doma nebo ve  světě. Ale to si necháme na někdy jindy.) Ačkoliv s televizí nežiji, přesto se s ní setkávám. Nahodile. O to více si pak z takového setkání odnáším podnětů k přemýšlení.

Jako první to byla část mé rodiny, u které doma je televize jako doma, kdo mne už před lety upozornil, že se můj odlišný způsob trávení volného času nějak podepisuje na mých schopnostech vnímat televizí sdělované obsahy. Když jsem se, zejména při společném sledování zpravodajství, nahlas podivovala tomu, co a jakým způsobem tam novináři, politici, podnikatelé, úředníci, hvězdy nebo jiní občané říkají, tak mě v jednu chvíli prostě důrazně požádali, abych byla zticha, že neslyší televizi. A já při té příležitosti zjistila, že každý slyšíme něco jiného, a přitom zároveň nevycházela z údivu, jak někdo něco takového může říkat veřejně nahlas do televize jakoby nic — a ono nic. Totiž, jak je možné, že někdo může zcela otevřeně na kameru popisovat, jak někoho okrádá, podvádí, manipuluje, a on na to nikdo, ani ten přítomný novinář, nezareaguje třeba jen úžasem: Počkejte, opravdu tohle děláte nebo chcete udělat?

Koukám, že své zážitky popisuji příliš obecně, možná bude dobré ukázat si to na nějakém příkladu. Třeba věta: „Poslanci vědí, jak obejít zákon“ mne uvede do naprostého úžasu hned dvakrát. Nejprve tím, co mi je zde sdělováno — zákonodárce, ten nejvyšší v naší republice, ví, jak nerespektovat, tedy v zásadě porušit, normu, kterou pro regulaci svého jednání i jednání všech ostatních občanů ustanovil, a také to hodlá pro dosažení nějakého svého záměru i udělat. A následně tím, že moji spoluobčané potom, co tuto informaci získali, nebalí kufry a nezachraňují holé životy úprkem do jiných zemí, kde ještě zákon má nějakou autoritu. Vždyť v takové zemi, kde se veřejně oznamuje vůle zákonodárců porušovat zákony, už nejde jenom o peníze, ale teď už i život.

Sledování televizního zpravodajství pro mne už léta představuje výlety do krajin velmi psychedelických rysů a je to nejen mnohem levnější než jiné cestovní kanceláře.

Ale teď mi jde ještě o něco jiného, nového. I když se musím zároveň omluvit, protože vlastně opravdu nevím, jak moc je ta novinka nová. Všimla jsem si proměny tváře televizního zpravodajství. Přibylo obrazových, tedy informačních, prvků. Když o tom přemýšlím, asi se k té změně mířilo už delší dobu, ale já ji zaznamenala až teď, skokem. Ve střední části obrazovky moderátor něco oznamuje, v horním rohu obrazovky svítí nějaký znak, ve spodní části obrazovky je v rohu jiný znak a v řádce tam ubíhá nějaký text. A všechny tyto informace spolu nijak nesouvisejí.

Jako většina žen, troufám si o sobě tvrdit, mám docela dobře rozvinutý tzv. multitasking — ale tohle je síla. Časem sice možná i zjistím, že ten ubíhající text se opakuje v určité smyčce, a že čtu informaci, kterou jsem už četla (třeba i několikrát), ale takhle snadno se s tou informační lištou vypořádat nedá. Totiž: co když jsem nějakou informaci přeskočila, protože jsem v té chvíli věnovala pozornost tomu, co se děje ve střední části obrazovky, nebo si všímala toho, že se proměnil znak v rohu obrazovky? A teď mi zase uteklo něco z toho, co se říkalo nebo ukazovalo v té střední části... To je ale jen jeden typ grafického uspořádání televizní obrazovky, jindy se třeba vedle fotografie mluvčího postupně zobrazuje nějaký text, a to celé na nějakém barevném a proměnlivém pozadí, jindy je vedle mluvčího umístěno okno, ve kterém se promítá nějaký děj — je toho hodně.

Mohli bychom k téhle změně vizuální podoby zpravodajství samozřejmě přistupovat jako k rozšířené nabídce médií. Dostáváme tu za své peníze něco navíc, posilovací stroj, určitý typ trenažéru, na kterém můžeme procvičovat svou soustředěnou pozornost — proměnit si sledování televize v jakýsi druh meditace. Ale to by byla nejspíše jen taková znouzectnost, když přeci k televiznímu zpravodajství usedáme, jak si alespoň většina z nás myslí, proto, abychom získali informace. Informace, které potřebujeme k tomu, abychom zase zítra hezky už od rána mohli býti občany.

Takže, o co tu jde? Řekla bych, že je to další pastička. Další dobře vedený tah k vyprázdnění obsahu demokracie. Jak by si, paní, prosím vás, mohli spravovat své věci občané sami, když té stále složitější době vůbec nerozumí? Všechny informace mají k dispozici, ale je to nad jejich síly, všechno to pobrat. A proto je moc dobře, že je tu rostoucí nabídka různých profesionálů, odborníků všeho druhu, kteří se v tom nejen vyznají, ale kteří by měli od obyčejných občanů dostávat, a také že dostávají, stále větší pravomoci. Aby to naše zřízení za nás hezky řídili.

Když se příležitostně dostanu k televizi, nejméně problémů mám se sledováním detektivních příběhů. Nejen proto, že se v zásadě věnují jednomu tématu a směřují k rozuzlení. I když je totiž vysílání v nejvíce napínavém momentu přerušeno reklamou, kdy mohu poměrně dlouhou dobu strávit samostatným přemýšlením o tom, kdo je vrah, zpátky do děje jsem pak většinou ještě vrácena zopakováním poslední scény.