Propast mezi vysokým a nízkým uměním se stále více zaceluje nejrůznějším zakomponováním klasických prvků do populární hudby, přičemž tyto komplementy ne nutně získávají parodický nebo shazující nádech. Je to tím, že ve dvacátém století se elektronický směr articifiální hudby začal vymezovat vůči jejím tradičním formám, pak postupně přešel na jedné straně do dalších uměleckých disciplín (sound art), na straně druhé se díky němu vybudovala dnes jedna z klíčových, i když nejednoznačných kategorií populární hudby — hudba elektronická.

Přestože klasické hudbě se říká také vážná, a hudba populární tedy byla původně souhrnně určena spíše pro zábavu a odreagování, smísila se postupem času s tou klasickou nejen postupy, ale i přístupem a vzniklo a vzniká stále mnoho děl, která, přestože patří do populární hudby, mají spíše charakter klasického díla. I populární hudba se tedy v jistém smyslu slova stala „vážnou" — humor se samozřejmě v různých podobách vynořoval vždy, ale: Je těžké pracovat s vtipem v hudbě inteligentně, s lehkostí a samozřejmostí, protože humor je velmi subjektivní záležitost a křečovití jedinci, kteří se mermomocí snaží napasovat vtip do své hudební produkce, či ji na něm dokonce postavit na úkor kvality, většinou skončí s rozpláclým rajčetem na hlavě a rozhodně nejsou cool.

Proto je jednou z nejvděčnějších podob humoru parodie, nebo minimálně odkazování k něčemu jinému a známému. V posledních pár letech se tento fenomén stal i díky nesmírně účinné funkci sociálních sítí sdílet všechno se všemi o něco populárnější. Mezi množstvím oněch trapných kluků, obklopených plakáty ve svém pokoji, a anonymních „bavičů", které k zapnutí webkamery vede touha po exhibici, se beztak nakonec uchytí ti talentovanější, více či méně profesionálnější hudebníci či komici.

Jednou z výrazných postav je Jon Lajoie. Jeho jednoduchá videa s prakticky nulovou výpravou a náklady se začala objevovat na Youtube v roce 2007, nyní má ale na kontě dlouhohrající album a jeho poslední video už je ovšem díky jeho stále rostoucí popularitě profesionální, včetně komparzu, světel a kamerových triků.

Narodil se v roce 1980 v Montrealu, vystudoval divadlo a hrál či hraje v několika seriálech. Jeho vzestup ke slávě byl zahájen před třemi lety, kdy počal zveřejňovat jednoduchá videa, zpočátku dokonce na samospoušť, na Youtube. Nejdříve se zaměřil na komické lidské typy — vytvořil například charakter fiktivního třicátníka Matthewa Despa, který se drží u dna průměru a odpovídá typickému označení „losera". Dále natočil cyklus utahující si z reklamy — třeba reklamu na dýchání („Skvělý způsob, jak zůstat naživu"), nebo reklamu na to být gayem („Be gay today!") či televizní pořady a zprávy (Pointless Profanity, The News with Shakespeare).

Díru do virtuálního světa ale udělal zejména s videem Everyday Normal Guy — do dnešního dne ho vidělo přes 16 milionů lidí. Hlavním tématem prolínajícím se s parodiemi a jízlivostmi na vše možné jsou podoby (pod)průměrných lidí, dění kolem nich v dnešní západní společnosti a reakce na aktuální i provařené fenomény (reakce na smrt Michaela Jacksona, chatroulette).

Ve videu Everyday Normal Guy, které má dvě pokračování, si dělá legraci z hip hopu, který je částečně charakteristický pro sebechválu a exhibici své „velikosti" — protagonistou je Jon Lajoie převlečený za rappera, který v textu popisuje svou průměrnost a obyčejnost skrze vlastnosti a denní program — bolavá záda, chození brzo spát, preferování másla před margarínem, fyzická slabost, frustrace ze školky. Přitažlivý je nejen humorným podáním, ale i tím, že se zabývá věcmi, které většina diváků zná osobně a se spoustou z nich se chtě nechtě ztotožňuje.

Jon Lajoie dodnes zparodoval mnoho hudebních stylů a fenoménů — disko, plytký rádiový hit, kytarový pop nebo boybandy. Jeho videa začala mít obrovskou sledovanost. Na serveru funnyordie.com (Vtipný, nebo chcípni) má mnoho jeho videí status Immortal, tedy stoprocentně vtipné. On sám začal vystupovat jako stand-up komik a loni v zimě nahrál album skladeb ze svých videí spolu s nevydaným materiálem. Několik jeho videí dokonce získalo i české titulky na videacesky.com.

Další skupinou, která paroduje zejména hudební styly, ale i mýdlové opery nebo seriály, jsou The Lonely Island. V Deníku Referendum o nich již vyšla zpráva v souvislosti s jejich posledním videem, které si utahuje ze záliby začínajících hiphoperů z osmdesátých let trumfovat se s rádiem na ulici a pohrává si s tabu sexu starých lidí. Další videa věnovaná hudbě jsou formálně přesvědčivá a dotažená jak vizuálně, tak hudebně a postprodukčně, ironicky shazují svá témata, nebo doslovně a s přeháněním prezentují to, co jiní interpreti berou jako součást své vážně míněné cool image, což ve výsledku působí posměšně.

Co se týče vyloženě hudební kapely, trvalo několik let, než se formace Hunx and his Punx dostala hudebním fanouškům více pod nakrémovanou kůži. Jejich rozverný a úchylný mix dívčího popu z šedesátých let s garážovým punkem a také silná vizuální složka z nich ovšem učinila miláčky menšiny rozháraných hipsterů, kteří se nebojí pozvednout koutky.

S praporem zebřího vzoru na ohanbí se knírkatý zpěvák s hlasem skoro tak „teplým" jako jeho vzezření kroutí před kamerou v humorných a obscénních videoklipech, řešících často co jiného než homosexualitu. Frontman Seth Bogart jednu dobu dokonce chodil i s dalším členem kapely — Justinem z Nobunny. S nimi také vystupovali živě, stejně jako s Jay Reatardem.

Prezentace kapely je postavená na silně exponované nadsázce ohledně své sexuální orientace, na úmyslné stylizaci frontmana do slizkého zpěváka s lacinou pozlátkovou image a humornými texty: „Nemyslím si, že svou bývalku bude postrádat, protože jsem vážně dobrý v líbání" (Good Kisser) nebo „Co je to s tebou, nejspíš čicháš moc lepidla, protože jestli nemáš rád rock´n´roll, tak nemám rád já tebe." (You Don´t Like Rock´n´roll).

Přestože videa k jednotlivým skladbám jsou nezanedbatelnou součástí projektu Hunx and his Punx, písně fungují a jsou vydány i samostatně, například na jejich loňském debutu Gay Singles.

Humor a parodie v hudbě jsou také ústřední složkou komediálních seriálů. Asi nejsilněji na tomto staví seriál Flight of the Conchords neboli novozélandská dvojice Bret McKenzie a Jemaine Clement, dva herečtí podivíni s kytarami v ruce, kteří kolem sebe díky svým rozvinutým vlohám a reflektivnímu přístupu k různým fenoménům vytvořili doslova kult.

První série Flight of the Conchords z produkce HBO se vysílala v roce 2007, historie tohoto projektu ovšem sahá již do roku 1998. Po dvou letech se Bret McKenzie a Jemaine Clement poprvé objevili v televizi, vystupovali po komediálních festivalech a v rádiu BBC. Jejich televizní seriál vypráví o folkovém duu, které v ulicích New Yorku urputně touží po slávě. Protože mají ale vcelku neschopného manažera a jen jednu fanynku, snaží se zaujmout zvolenými tématy („issues") skladeb a přelétavostí v žánrech — pokaždé si vezmou na kritickou mušku jiný, zkopírování je ale i díky jejich vážným výrazům věrohodné. V textech se zabývají sociálními situacemi, reálnými i fiktivními (vyhýbání se sexu s opicí, píseň pro roboty, odepisující lidi) v naoko vážném duchu, a efektně balancují na hraně suchého humoru a trapnosti. Skladby samotné prezentují nejen živě, ale vyšly i na albu, které dostalo před třemi lety cenu Grammy.

Skladby tvoří také důležitou, ovšem ne tak klíčovou složku seriálu The Mighty Boosh. Jeho ústřední dvojici tvoří stand-up komici Julian Baratt a Noel Fielding, kteří se oba objevili v jiných britských komediálních seriálech jako The IT Crowd nebo Nathan Barley. Ať už jako seriál, film, kniha nebo vystoupení po divadlech, projekt The Mighty Boosh je o dvou zaměstnancích zoo, kteří zažívají mnoho bizarních situací — snaží se nahrát hudební album za pomoci kraba a obleku à la diskokoule, uvíznou v tundře nebo řeší každodenní problémy s mluvící gorilou. Za hudební složkou — tedy skladbami ilustrujícími různé situace, kdy si vybírají styly jako hip hop, alternativní psychedelii nebo harmonické štěbetání, stojí Julian Barett a je nedílnou součástí celého fenoménu, o čemž svědčí nejen účet na last.fm, ale i příslib, že vydají album čistě jen se skladbami bez mluveného slova. „Jak víš, že ho zabil zrovna on?“, „Nechal tam vizitku.“

Výše zmíněnou citaci a rekontextualizaci cizího materiálu, což používá v rámci originálně provedených coververzí řada kapel, dohnala do extrémní podoby australská komediální skupina Axis of Awesome. Přestože používá hudbu většinou k řešení jiných problémů jako například voleb, je z tvorby trojice Jordan Raskopoulos, Lee Naimo a Benny Davis nejznámější video nazvané 4 Chords neboli Čtyři akordy.

Protože množství velkých popových hitů se skládá z osvědčené kombinace čtyř akordů, poskládali hitový tok z osmatřiceti skladeb, který je navíc, díky pořadí jednotlivých úryvků písní, rafinovaně vygradován. Tato proměnlivá koláž obsahuje například kousky Alphaville — Forever Young, Red Hot Chili Peppers — Soul to Squeeze, A-ha! — Take On Me, ale také aktuální skladby, které obměňují podle jejich popularity. Axis of Awesome vydali dvě hudební alba, Scissors, Paper, ROCK! a Infinity Rock Explosion! a vyhráli dvě komediální ceny.

Jinak samozřejmě většinou vystupují živě (šou bývají většinou beznadějně vyprodané) a objevují se v rádiu, televizi i na festivalech.