Etatismus se běžně přisuzuje autoritativním režimům, ať již pravicovým, nebo levicovým. Snad jen otcové anarchismu viděli etatismus v každé státní formě. Ovšem dnes je etatismus ve formálních demokraciích mnohem větším nebezpečím, než byl kdy předtím.

V současnosti se etatismus nesnaží řídit ekonomiku ku prospěchu státu. Stát v tomto módu funguje jako regulační prvek, který má co největší část daní a práv zajistit ve prospěch podnikání a zabránit občanům, aby se ekonomickým zájmům monopolů mohli bránit.

Salónní levice i pravice plesala nad Bismarckovým sociálním státem, který nastolil pořádek, snížil sociální rozdíly a otevřel kapitálu volné moře bezpečného podnikání pod ochranou národních zájmů.

I občané dostali svůj prostor, který však byl kancléřem jasně vymezen. Vlajkovou lodí bismarckovské občanské společnosti se staly obecní hasičárny. Dodnes je najdeme snad v každé německé obci a velmi často tvoří základ společenského dění — v menších obcích s jedním dominantním kostelem to může být zase tento sbor.

Dobrovolní hasiči vznikli za Napoleona ve Francii a poté se rychle rozšířili do střední, zejména německy mluvící Evropy, tedy i k nám. Dobrovolný hasič je pro mě symbolem, který bych po Haškově vzoru nazval „mravním imperativem lidové odpovědnosti v mezích zákona a lásce k císaři“. Jde nepochybně o důležitou funkci, kterou představuje ochota cvičit se v duchu sounáležitosti, ve volném čase a zadarmo v ochraně majetku sousedů blízkých i vzdálených. Dobře postavená hasičárna umožňuje také konání různých slavností, které ovšem tito angažovaní mužové — a dnes i ženy — mohou konat také v přilehlých pohostinských zařízeních, na náměstích či vlastnoručně vybudovaných dětských hřištích.

Není výjimkou, že hasiči mají své kapely, které si dokonce v některých městech čas od času najmou vlak — Feuerwehr Musikzug, aby oblažily svým uměním co nejvíce obyvatel v okolí místní tratě. Tito hasiči jsou oporou společnosti, jsou aktivními občany, čas od času vás sice zprudí za neudržovaný komín, ale jinak je na ně spoleh a je s nimi legrace. Takové spolky má stát rád. Nepletou se do politiky, zadarmo dělají to, za co by se jinak musely utrácet peníze daňových poplatníků.

Mám rád dobrovolné hasiče a odmítám se na ně dívat svrchu prizmatem Formanova filmu. A mám rád i další spolky, které vystupují v hasičském duchu a hasí za stát problémy. Patří mezi ně spolky pečující o děti odebrané rodičům bez přístřeší či mentálně postižené bezdomovce, podporující nezaměstnané z firem, které skončily po uplynutí daňových prázdnin. Ty, které se starají o minority zahnané do ghett u nás doma i ty, které sbírají čisté šaty a brýle, aby chudáci v Africe měli co na sebe a lépe na svou bídu viděli. Mám je rád skoro jako je má rád stát.

Stát se tak místo o požáry a neodpovědné jedince může starat o kapitál, který dnes potřebuje zvláštní péči, velké zakázky, daňové výhody, prostě strukturální podporu. Tento jeho novodobý etatismus je stejně regulativní a centralistický jako byl ten reálsocialistický. Jen místo státního plánování nabídky a poptávky reguluje možnosti občanů zasahovat do politiky, jejíž primární rolí se stala podpora především nadnárodních firem a bank.

Strany, které se s odvoláním na zastupitelskou demokracii staly jediným představitelem státu, jsou za to těmito hráči patřičně odměňovány. Tento etatistický partajní stát samozřejmě nemá zájem, aby se tu množily organizace, které by mimo partajní struktury mluvily do jednotlivých politických procesů, snažily se prosazovat zájmy, o kterých se ve stranických programech nepíše, a předcházet tak problémům, z nichž vznikají „požáry, které je nutné hasit“.

Ale takové spolky mám já raději. Jsou totiž tím, co posouvá náš vývoj. Ne vždy s nimi musíme souhlasit, ale je třeba je brát vážně, protože se navzdory oficiálním strukturám snaží podílet na správě svého životního prostoru.

Takové organizace jedině je možno zařadit do toho, co nazýváme občanskou společností. Ale nemusí to být nutně jen lidskoprávní či ekologičtí aktivisté. Mohou to být — a často také jsou — i zmínění hasiči nebo stejně oblíbení zahrádkáři. Pokud se jako organizovaná skupina, vedle cvičení a plení záhonů, začnou zabývat i reflexí místních problémů a rozhodnou se je pozitivně ovlivňovat.

Stejně tak se může spolek posílající brýle do Afriky stát užitečnou občanskou organizací, když si uvědomí, že brýle sice pomohou, ale k řešení nepřispějí. Je totiž třeba sundat nejprve vlastní sentimentálně růžové brýle a podívat se na to, co vlastně problémy působí, jakou v nich hrají roli a jak mohu přispět k jejich odstranění.

Hasit problémy je nutné, ale bez reflexe toho, proč vznikají a jak jim předcházet, je to málo. „Hasičské spolky“ tak vlastně nejsou součástí občanské společnosti. Přivítá je každý režim. Pokud chceme mluvit o občanské společnosti, budovat ji a posilovat, je třeba mít tento fakt na mysli. Pak nebudeme ztrácet čas se spolky „mírného hašení v mezích zákona“ a rozčilovat se nad jejich netečností. Budeme se moci soustředit na lidi kolem nás, kteří chtějí, aby byl stát regulován občansky a participativně ku prospěchu všech. Ne, aby byli oni, jejich práva, regulováni etatisty z politických partají ku prospěchu mocných elit.