Jednou z prvních věcí, na nichž se příští vládní koalice shodla, bylo rozhodnutí podpořit dostavbu Temelína. V rámci cynismu, s nímž se nová koalice prezentuje, je dosti možné, že toto každým coulem vadné předsevzetí bude dokonce součástí dnes představované, první, poněvadž údajně jednoduché, ekologické kapitoly budoucího vládního programu.

Dobře na tom lze ukázat, že vznikající koalice vskutku není bez předností. Reálně totiž hrozilo, že dostavbu Temelína bude ohlašovat sociálnědemokratická vláda. A byl by to zřejmě jeden z vzácných případů, proti nimž by se pravicová opozice vůbec neohrazovala, a pokud ano, pak jen s bizarní obavou, že hlavní dodavatelé zbytečné a nebezpečné stavby by mohli být z Ruska.

Vzhledem k ohlušujícímu tichu, které se k této otázce po celá léta linulo z české nezdařilé napodobeniny Strany zelených, by její eventuální parlamentní či dokonce vládní angažmá na tomto záměru patrně změnilo pouze to, že by se neohlašoval okázale jako první samozřejmost, ale skrytý v houfu dalších antiekologických či antisociálních opatření, jako tomu bylo před čtyřmi lety, když Bursíkovi a Liškovi zelení měnili s Topolánkem a Čunkem zásady za funkce.

Nebudeme nyní vysvětlovat, proč je rozšiřování Temelína nepřijatelné z důvodů ekologických, sociálních, kulturních, politických i energetických a proč debata nad otázkou řešení klimatických změn by měla rovněž zahrnovat debatu o termínu ukončení provozu všech jaderných elektráren v celém světě v co nejbližším termínu. Spokojme se pro tuto chvíli s tím, že tato debata se u nás vedla po celá devadesátá léta a tak jako jinde ve světě i u nás intelektuálně byla dovedena k přesvědčivému vítězství odpůrců jaderné energetiky.

Když v roce 1999 Zemanova vláda rozhodovala o dostavbě dvou bloků Temelína, nenapadlo by nikoho, že by se v zemi našel jediný zelený, který by nestál s veškerou vervou proti tomuto rozhodnutí. Ba do značné míry by se takový postoj tehdy bral za jeden z definičních rysů zelenosti, která tenkrát ještě neměla svou stranickou základnu, jako ji ostatně nemá opět ani dnes.

Co je však ještě mnohem pozoruhodnější: proti Temelínu stála i početná skupina sociálních demokratů. V Zemanově vládě se z devatenácti ministrů proti Temelínu vyslovilo osm, z nich šest z principiálních důvodů odporu proti jaderné energetice jako takové. Byli to Jaroslav Bašta, Pavel Dostál, Jan Kavan, Miloš Kužvart, Pavel Rychetský a Eduard Zeman. Pavel Mertlík a Vladimír Špidla hlasovali proti konkrétní podobě Grégrova návrhu.

V den, kdy sociálnědemokratická vláda rozhodovala, ji veřejně vyzval proti dostavbě Temelína prezident Václav Havel a v dopise, který jako celostránkový inzerát zveřejnilo Právo, ji k odmítnutí dostavby Temelína vyzývala neuvěřitelná přehlídka osobností od Václava Bělohradského, přes Kurta Gebauera, Dominika Haška, Helenu Houdovou, Pavla Nedvěda, Karla Lopreise, až po Petra Nikla, Adrienu Šimotovou, Ivana Wernische či — opravdu ano — Karla Schwarzenberga.

Co se změnilo za deset let, že se dnes záměr stavět zbrusu nové dva bloky temelínské jaderné elektrárny ohlašuje jako zdánlivě nekontroverzní idea bez toho, aniž by byl slyšet jakýkoli odpor sociálních demokratů, zelených a pokud jde o občanskou společnost, hrát onu roli příslovečné šestky na Rudém náměstí tu připadlo jen lokálnímu jihočeskému sdružení ekologů Calla? Co se změnilo, jaderná energetika, nebo česká společnost?

Bez ohledu na to, že se poněkud proměňuje i mezinárodní kontext, neboť mašinérii jaderné propagandy se daří zneužít debaty o klimatických změnách, u nás ovšem orientálně vyšinuté, můžeme celkem v poklidu vzít jed na to, že jaderná energetika se nemění. Bližší pohled na pilotní projekt tak zvaného obrození jaderné energetiky, finskou elektrárnu Olkiluoto, která má po čtyřech letech mnohaletý skluz a původní rozpočet překročila už dvojnásobně, nás poučuje, že projekt národního obrození Kašubů by byl perspektivnější než obrozování jádra: to je jako obrozovat mumii.

Uvažme navíc, o kolik stojí kvalita správy a řízení veřejných zakázek ve Finsku nad poměry v České republice a hned nám může být jasné, že v Temelíně nemá jít o nic jiného než o tunel tisíciletí. Tak jako byla především gigatunelem, s legendárními příběhy o výkupně druhotných surovin přímo v areálu staveniště, i výstavba prvních dvou bloků, jež se navíc ukázaly jako zcela nepotřebné, poněvadž Česká republika jejich kapacitu kompletně vyváží.

Nezměnila-li se jaderná energetika, zbývá už jen jedna možnost. Změnila se tedy česká společnost; je dnes otupělejší a po desetiletí masáže propagandou ČEZ, které ekologické organizace ani politické strany nedokázaly vzdorovat, působí v této otázce prakticky odevzdaně. Situace tak v podstatě připomíná stav, kdy v roce 1993 rozhodla vláda Václava Klause o dokončení Temelína a veřejné odpůrce tohoto plánu bylo tehdy možno spočítat na prstech jedné ruky.

Tehdy následoval zrod jednoho z největších občanských hnutí po roce 1989. Ekologické hnutí už nikdy nedosáhlo síly, jakou mělo v časech své konfrontace s dostavovaným Temelínem. Současný plán dokončovat Temelín skýtá vzácnou příležitost pro české ekologické hnutí, je v něm obsažen jedinečný potenciál pro obrození zelené politiky a určité možnosti zde leží i pro sociální demokracii.

Ekologické hnutí může navázat na deset let staré akce občanské neposlušnosti; desetiletí není tak dlouhá doba, aby se paměť étosu, účinků i technického provádění oněch akcí zcela ztratila.

Snad ještě zajímavější možnosti se tu ale otevírají pro zelenou politiku. Strana zelených dnes de facto přestává být politickou stranou, spíše začíná připomínat náboženskou organizaci. V každé politické straně, pokud určitá politická linie prohraje šestero voleb, nikoho by ani nenapadlo, že by se její představitelé mohli ucházet znovu o její vedení, popravdě řečeno, byli by nuceni odejít do ústraní daleko dřív.

Jít od jedněch prohraných voleb k dalším je přitom možné, pokud má strana jasně definovaný radikální program, vedení, které je jeho zárukou, a dlouhodobou strategii obratu. To ve Straně zelených, která se chtěla stát standardní politickou stranou, ovšem neplatí. Měla by podléhat běžným pravidlům politického života, v němž neúspěšné vedení politické strany odchází.

V současné Straně zelených ovšem se neúspěch glorifikuje jako svého druhu mučednictví a lidé, kteří se svou bezprincipiálností podepsali na odlivu členů i voličů, se zcela vážně ucházejí o znovuzvolení do nejvyšších funkcí. Není důležité, jaký nakonec bude výsledek, ale sama okolnost, že je něco takového vůbec možné, ukazuje, jak rozložené a zdecimované prostředí uvnitř dnešní Strany zelených panuje. Je to strana, která má víc členů bývalých než současných.

Strana zelených prohrála proto, že namísto péče o zeleného voliče a strategie zvyšování jejich počtu, vstoupila do soutěže o přelétavé, především pražské, liberály. V ní nebyla zcela neúspěšná, když získala v Praze dvojnásobek hlasů než kdekoli jinde, ale zaplatila za to jednak tím, že se musela zříct celé řady zásad, a jednak ztrátou podstatné části svého přirozeného voličstva.

Konečně za to zaplatila i sérií porážek, poněvadž se spoléhala na voliče, kteří důsledně vzato měli třeba ke Karlu Schwarzenbergovi blíže nežli k ní. Ve své snaze nadbíhat skrze Schwarzenberga či Kocába voličům, kteří důsledně vzato nejsou zelení, si sama na sebe vykopala past, do níž se také chytla.

V české společnosti ale žije zhruba deset procent rozhodných odpůrců jaderné energetiky. Kdo jsou ti lidé a koho volili? Pro kolik z nich je otázka jaderné energetiky klíčovým tématem? A pro kolik z nich by se při dobré politické práci mohla klíčovým politickým tématem stát?

Je to soubor otázek, na nichž by bylo možno založit skutečnou zelenou stranu. Nikoli náhodou je odpor k jaderné energetice definičním rysem všech zelených stran po celém světě. I němečtí zelení mohli podpořit válku mezinárodního společenství za právo kosovských Albánců na sebeurčení, ale nemohli slevit ve věci jaderné energetiky.

Sociální demokracie může u nás výrazně zezelenat a výrazně se zliberalizovat, a není-li poničena ještě víc, nežli se zdá, udělá to. Pokud se pro to rozhodnou, mohou sociální demokraté současnou Stranu zelených zbavit trvale relevance prostě tím, že převezmou její kompletní ekologickou agendu, v principu velmi umírněnou, poněvadž ve všech ostatních oblastech, snad s výjimkou určitých motivů ve vzdělávací a humanitární politice, je současná SZ programově sterilní.

Je pravděpodobné, že už nikdy v budoucnu nebudou sociální demokraté spekulovat o prolomení těžebních limitů. Ale může být česká sociální demokracie někdy protijaderná? Částečně ano. Může v sobě mít protijadernou platformu, která, jak ilustruje rozhodování Zemanovy vlády o Temelínu, bude mít na co navazovat a příslušnost k ní nebude pro její představitele bez značného potenciálu; leč oficiální stranickou doktrínou se nejspíš takový postoj ještě hodně dlouho nestane.

V Německu bylo rozhodnutí o konci jaderné energetiky dílem mimořádně vyspělé občanské společnosti, principiální Strany zelených a kultivované sociální demokracie. Pro nás jsou to zatím hned tři oříšky: a Popelky se hledají.