Lidé na křižovatce, společnost na přechodu

Jan Miessler

Je to evidentní, lidé jsou na křižovatce. Stojí na přechodu a rozhodují se, kudy dál. Řeč je o tom, zda se města mají přizpůsobovat chodcům, nebo autům. „Města na to nejsou stavěná,“ říkají městští politici a úředníci a staví miliardovou Blanku.

Cesta města

„Místo aby se město přizpůsobilo lidskému měřítku, začali se jeho obyvatelé pomalu přizpůsobovat prostoru přenesenému z rýsovacího prkna. (...) Nejpozději ve dvacátých letech začala vítězit politika adaptace pro potřeby automobilu. S jedním však odvážné avantgardní vize nepočítaly: že auta města postupně zcela zahltí,“ píše Vojtěch Pelikán v posledním čísle časopisu Sedmá generace, které se symbiózou rozrůstající se asfaltové džungle a množících se automobilů tematicky zabývá.

Zatímco ale na Západě „automobilovou závislost“ léčí už od sedmdesátých let a snaží se tvořit města jako „místa setkávání lidí“, u nás — a zejména v Praze — se město přestavuje kvůli autům.

Zpovídaní architekti a aktivisté se v Sedmé generaci vyjadřují jednoznačně: když to jde v Kodani, Bruselu nebo Mnichově, může to jít i zde. Jenomže, jak říká Martin Křivohlávek z iniciativy Auto*Mat, „územní plánování a urbanistika skomírá pod agresí a tlakem silových hráčů — motorismu elit a z něj odvozené nadřazenosti inženýrského plánování dopravy. Město slouží dopravě, nikoliv doprava městu.“

Když se moc nechce, tak to moc nejde

Sdružení Pražské matky mělo před měsícem tiskovou konferenci o tom, že ani po půl roce od smrti osmileté dívky na přechodu přes Rokycanskou ulici na Žižkově nedošlo na místě smrtelné nehody k nápravě, přestože to městská část slibovala.

Od tiskovky uplynulo pár týdnů — a pořád nic. „Mluvčí radnice tvrdil, že už je semafor seřízený a ke zdvojení zelené pro auta a pro chodce už nedochází. Interval zelené měl mít navíc dvouvteřinový posun. Byly jsme se tam podívat a nic takového jsme nezaznamenaly,“ řekla Deníku Referendum Jarmila Johnová z Pražských matek, které se situaci kolem nebezpečných přechodů snaží zlepšit.

Pražské matky, ale ani jiní lidé s podobnými iniciativami, to ale nemají jednoduché. „Obvykle se vymlouvají jeden na druhého nebo tvrdí, že neexistuje řešení. Například na Zlíchově je problematický přechod u speciální školy, kde děti často přecházejí do protilehlé školní budovy. Žádalo se o semafory, které tedy nakonec postaví, ale o dvě stě metrů dál před hospodou,“ uvedla Johnová. Představa dítěte, které jde dvě stě metrů tam a dvě stě metrů zpátky, jen aby si mohlo přejít ulici na zeleného panáčka, zřejmě někomu přišla celkem realistická.

Na křižovatkách je pak podle Pražských matek obvykle hlavní problém v tom, že zelená naskočí zároveň pro chodce i pro odbočující auta. Ta kvůli tomu najíždějí tak přímo do chodců, které přitom často špatně vidí. Při již zmíněné smrtelné nehodě osmileté dívky měla ona i řidič odbočujícího náklaďáku zelenou.

„Je třeba spojit se s dalšími občany, změřit frekvenci, s jakou lidé přes přechod přecházejí, a obrátit se na odbor dopravy, ale i na komunálního politika. A pokud jde o Prahu, tak i na nás, většinou se nám podaří prorazit,“ radí Johnová z Pražských matek, která si chválí spolupráci se slušným magistrátním úředníkem, co má pražské přechody na starosti. Prý je to vstřícný člověk a dělá, co může.

Jeden člověk na stovky pražských přechodů je ale zřejmě příliš málo.

Fotograf přechodů

„Nebyl jsem spokojen se situací na Praze 3,“ vysvětluje svou motivaci pro založení stránek www.prechody.cz Deníku Referendum Miroslav Trejtnar. „Docházelo k vyznačování parkovacích zón jen deset centimetrů od přechodů. Přitom parkující auta zakrývají chodce, zejména děti, takže je řidiči nevidí — a podle zákona musí auta stát minimálně pět metrů od přechodu.“

Trejtnar kvůli parkovacím místům u přechodů jednal s radnicí městské části i s magistrátem — a s výsledky není příliš spokojen. „Po dvou letech snažení posunuli parkovací zónu aut u tří čtyř přechodů, těch problematických je tam přitom spousta,“ konstatuje Trejtnar s tím, že zodpovědní úředníci často jenom sedí v kanceláři a o situaci kolem přechodů nemají ponětí. Bez jeho fotografií, které pravidelně umisťuje na své stránky, by ho zřejmě neměli nadále.

V tom, že je třeba na samosprávu ohledně přechodů systematicky tlačit, se Trejtnar s Pražskými matkami shoduje „Je třeba napsat dopis. Pokud ho ignorují, situaci vyfotit a napsat na nadřízený orgán. Obecně platí, že čím víc dopisů dostanou, tím rychleji se může věc vyřešit. Když se do toho vloží víc občanů a ti vyvinou určitý tlak, může se to pohnout kupředu,“ myslí si Trejtnar.

Dej přednost v jízdě

Narozdíl od Skandinávie nebo Beneluxu a navzdory malému množství vstřícných magistrátních úředníků je ale stále řidič jakýmsi nadúčastníkem dopravního provozu.

„Bohužel konkrétně v Praze, ale i ve zbytku republiky mají auta přednost. Zaklínadlo dopravního odboru pražského magistrátu zní: plynulost dopravy nesmí být narušena. Jenomže chodci nebo cyklisti jsou také doprava — ale ti úředníci jezdí autem, a vidí to z této perspektivy,“ hodnotí situaci Trejtnar. Město podle něj opravdu patří autům, většina prostředků jde do dopravních staveb pro motorová vozidla a realizují se obří investice typu Blanka, které umožní ještě další nárůst automobilismu. Naopak na úpravy problematických přechodů vyčlenil magistrát pouze třicet milionů, ovšem teprve po urgencích. Před nimi byla v této rozpočtové položce nula.

„Zrovna stojím na přechodu, auta si tu jezdí a ignorují mne,“ uzavírá Trejtnar náš rozhovor a v telefonu je přitom slyšet hvízdání projíždějících kamionů. Je právě na Seifertově ulici, kousek od školy, kde se nedávno snažil prosadit betonové zábrany.