Prvých čtyřicet let života mi bylo souzeno prožít v éře komunistického režimu. Vztah celé naší široké rodiny k němu vystihuje často opakované rčení otcovo, pronášené s prorockým svitem v oku a zanícením takřka starozákonním: Říkám vám, do tří let se to musí posrat!  Chudák, sametové revoluce se nedožil. Dědeček vyjadřoval poněkud ušlechtileji svou naději slovy, že když přežil „říš rakouská nezahyne“ a „tisíciletou říši“ nacistů, přežije i „na věčné časy“ komunistů. Dědeček se arci nedožil ani pražského jara.

Že byl reálný socialismus režimem zvráceným a slepou vývojovou cestou, o tom se nejen v naší rodině, ale v širokém okolí, v kterém jsem vyrůstal, ani na okamžik nezapochybovalo, a jakkoli jeho brzký konec na rozdíl od výše zmíněných předků očekával málokdo, někteří se přeci dočkali.