Jakkoli jsou souhrnná označování vzniku uměleckých ér zavádějící a leckdy znásilňující, v případě takzvané rumunské nové vlny, jejíž vznik kritika datuje prvním rokem nového milénia, stojí za připomenutí rysy, kterými se ohraničuje. Jsou zajímavé tím, že se značně odlišují od toho, čím se vyznačují filmy české: náměty vycházejí ze současné rumunské skutečnosti a dění, příběhy jsou komorní, ale zároveň zobecňující a sociálně kritické, jsou produkovány s nízkým rozpočtem a s malými komparsy.

Za první filmy rumunské nové vlny se dá považovat Zboží a prachy (2001) Cristia Puiua. Pomalé a syrové roadmovie tepalo do povrchnosti coby do znaku rumunské povahy. Západ Cristiana Mungiua (2002) je ironický příběhem o chudobě a o jejím vlivu na lidskou povahu. Filmy ze stejného roku Vztek Rada Munteana a Filantropica Nae Caranfila přinesly vhled do rumunského podsvětí a další společenské reálie po pádu komunismu. Rumunský útok na rozplizlou kinematografii, která nechce říkat nic o světě kolem a uzavírá se do soukromých světů, vyvrcholil vítězstvím filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny na festivalu v Cannes.

I zbrusu nový pokračovatel, pětatřicetiletý debutant Florin Şerban, proměňuje nevýhody nízkého rozpočtu v silný film, který čeká minimálně festivalový úspěch. Světovou premiéru měl letošního února na Berlinale, kde získal Stříbrného lva, u nás získal cenu mezinárodní odborné poroty v soutěži evropských debutů ve Zlíně.

Ve filmu z vězeňského prostředí Şerban postupoval způsobem, který umožnil vykvést autentickým postavám namísto jejich karikatur. Dva roky pořádal v rumunských vězeních herecký workshop, který mu posléze posloužil pro casting. Většina postav jsou tak neherci, skuteční kriminálníci, kteří hrají sebe sama — scénář neobsahoval přesné dialogy, ty vycházejí z částečné improvizace vězňů a z toho, jak ve vězení skutečně mluví.

Hlavní postavou filmu je mladistvý delikvent Silviu, kterému pomalu končí čtyřletý trest. Ve vězení jej navštíví jeho mladší bratr. Sdělí mu, že se z Itálie vrátila jejich matka, aby si ho tam odvezla. Silviu se potřebuje dostat z vězení o den dříve, aby matčině záměru zabránil. Dává jí totiž všechnu vinu za to, že kvůli jejímu nezájmu sám skončil jako kriminálník, a nechce, aby ho připravila o bratra, o kterého se většinu života staral on sám.

Syrové drama snímané ruční kamerou a za sporého svícení není ani prvoplánovou obžalobou vězeňství, ani společnosti a jejích hodnot, ani kriminálníků samotných. Není ani známo, proč Silviu ve vězení skončil. A je to jedno. Film namísto vynášení rozsudku pečlivě zkoumá konfiguraci vztahů v kriminále, hierarchie a vzorce komunikace. Na individuální úrovni zobrazuje Silvia jako někoho, kdo sám sebe vnímá jako společenskou oběť nefunkční rodiny a nezajímající se matky. Podle toho alibisticky jedná.

Z vězení se dostává díky rukojmí. Platonicky se zamiluje do studentky psychologie, která spolu s kolegy provádí terénní výzkum. Protože vše podřídil jednomu cíli, zabránit nenáviděné matce vyvézt bratra za hranice, v nervovém vypětí jej spojí i s pokusem naplnit svůj neopětovaný cit — jít s Anou na rande. Po zbití policisty dohlížejícího na výzkumné rozhovory vezme Anu jako rukojmí, v přistaveném autě se dostává z vězení, zve Anu na kávu a zakrátko je opět chycen.

Postava Silvia figuruje jako nepsychologický obraz klasického problému delikventa, kterým je schopnost obstát v kriminále, mimo něj mu však chybí předpoklady k jednání podle vzorců společnosti — vlastně ani neví, jak oslovit dívku a jak se k ní chovat.

Režisér Şerban nenutí vnímat nefunkční rodinu jako predestinaci delikvence. To je Silviova verze a divákovi slouží jako východisko pro sledování, jak si při tomto sebepojetí počíná. Možnost vyhraněných odsudků film nenabízí. Společenský problém a jeho strukturu nezamlžuje oddělenými psychologiemi postav. Ty nejsou vyvazovány ze zodpovědnosti, zároveň jim není vnucena pouze jejich osobní vina. Divákovy sympatie pak nemá na své straně nikdo.

If I Want to Whistle, I Whistle. Režie: Florin Şerban. Rumunsko, 2010. 94 minut