Nejhorší vlastností naší doby je to, že se věci nepojmenovávají, neříkají přímo. S tím souvisí i paradoxní volba mnoha lidí proti vlastním zájmům, o níž už na těchto stránkách byla řeč i diskuse. Když ale pozorujeme, jak se vede už povolební debata o budoucím uspořádání, zřetelně vidíme, že lavírují i politici, kteří si zřejmě jsou vědomi, že nebyli zvoleni kvůli něčemu, ale proti něčemu: ne tolik pro blaho země jako hlavně proti Paroubkovi.

Že žádná z ambiciózních politických stran v podstatě neměla ve svém volebním programu kulturu, jsme si všimli, ale co jsme s tím měli dělat, když nebyla alternativa? Jediní, kdo vyslali do předvolebních debat kompetentní kulturní osobnost, byli zelení (Martu Smolíkovou) — a  víme, jak dopadli. Povolební situace je natolik trapná, že strany dokonce ani nevědí, koho by na místo ministra kultury navrhly, respektovanou osobnost kulturního záběru prostě nemají. To přece o prioritách budoucí vlády cosi vypovídá.

Nechci předjímat ani nikomu křivdit, ale už vidím, jak se konzervativní Miroslava Němcová okamžitě stává terčem intervencí architektonických a památkářských lobby, jak se na ni vrhají manažeři komerčních festivalů a zahraničních reprezentací se svými dobře vypracovanými argumenty, proč zrovna jejich aktivity jsou to, co česká kultura potřebuje, a tvůrčí, živé kulturní projevy budou zase nedůstojně dokazovat, že kulturní dědictví musí vznikat z živé tvorby, jinak vše zmrtví v komerční muzeum (jakých se u nás objevilo v poslední době neuvěřitelné množství, například jsem viděla na Strahově, jak paní učitelka vede třídu do muzea miniatur, zatímco vedle probíhající Den čtení pro děti nechává bez povšimnutí). Už teď není jasná hranice mezi uměním a atrakcí, a člověk se marně brání tušení, že bude hůř.

Začalo se už mluvit o důchodech a školném, a řeč je opět nejasná, lavírující, nepoctivá. Nechápu, proč v případě, kdy jde o to posílit státní rozpočet, se mluví o snižování jakýchkoli úrovní plateb do něj. Je-li nutné povinné spoření na důchod, proč se kvůli tomu musí snížit povinné odvody do sociálního systému, s nimiž jsou všichni smířeni? Nebo nejsou — a kdo jsou ti, kteří nejsou? Řekla bych, že lidé buď uznají, že je třeba se na stáří nějak zajistit — a svou volbou pravicových stran to uznali — a pak si něco odepřou na přímé spotřebě a raději to uspoří na penzi, anebo to neuznávají, pak se u voleb chovali iracionálně, a je třeba jim pořádně vysvětlit, co to vlastně učinili. A jak mají zaručeno, že o svoje úspory v penzijních pojišťovnách nepřijdou. Když pravicové strany tak přesvědčivě zvítězily, proč se chovají, jako by se svých voličů bály?

Podobné je to se školným: že by se mělo zavést, na tom se shodují, ale Jiří Pospíšil s čerstvou děkanskou zkušeností už mlží o tom, že by platili jenom ti, kteří budou hodně vydělávat a až potom — to jsou přece nesmysly! Jednak je arogantní rovnou pasovat uměnovědce a jiné humanisty na předem chudé outsidery, jednak je jeho výběr nesmyslně nahodilý — a co učitelé nebo sociologové nebo filologové a biologové? A co si počne s matematiky? A — to mě baví nejvíc — co s herci třeba nebo režiséry? Budou se jejich budoucí příjmy posuzovat podle honorářů za televizní seriály, nebo podle platu v krajském divadle? A proč by měli technici, jejichž studium podporuje průmysl, být ze školného vyloučeni? Ať je platí stejně jako ostatní a průmysl nechť poskytne podporu adresně jim.

Může-li takto mluvit potenciální ministr školství, někdejší ministr spravedlnosti a dosavadní děkan vysoké školy, je jasné, že to rozmyšlené nemá a každá reforma, která nás čeká, přinese jenom další náklady na administrativu, výjimky, vyrovnání a podobně.

Na druhou stranu by bylo užitečné podívat se na to, jak se ke studentům chovají rodiče, jestli se rozvedení rodiče nezačínají vyhýbat vyživovací povinnosti ve chvíli, kdy se dovršením plnoletosti svých dětí přestanou bát hněvu rozvedeného partnera a spoléhají na to, že je potomek o alimenty nezažaluje. Tato problematika neprošla dosud žádným Parlamentem a nezdá se, že by to současné vládnoucí strany měly ve svém programu. Vůbec nějak přestalo jít o postavení žen a matek s dětmi a rozvedených rodičů — myslí si naše nová garnitura ctnostných, že s odchodem Topolánka a Paroubka a bigamisty Ratha z přímého vlivu se celý notoricky se rozvádějící národ změní v zodpovědné vychovatele budoucích vzdělanců?

Ministr dopravy in spe Bendl upozorňuje, že pro blaho našich silnic a dostavění rozestavěných obchvatů budou muset platit mýto i osobní auta, že by se měla zavést silniční daň. Samozřejmě, že měla, měla být zavedena už dávno povinně ke každému automobilu. Ale každý také vidí, že silnicím a městům odlehčí jenom přesunutí části dopravy na veřejnou — a o tom se neříká vůbec nic. Co může, mělo by se sunout vpřed po kolejích, ať už metra, tramvaje nebo vlaku. Tlačenice v narvaném autobuse člověka k tomu, aby nejel autem, příliš nepřesvědčí, odrazující jsou i zdlouhavé přestupy v metru, spojené s kilometrovou výpravou (jako na Můstku nebo na Florenci), nutnost přecházet přes silnici podchodem (jako na Kačerově, kde je to v noci obzvlášť nepříjemné), hygienicky úplně nemyslitelné vdechy výfukových plynů jako u Krčské nemocnice, kde navíc není ani účinné přístřeší proti slunci. Ale veřejně se dozvídáme jenom to, že vlivem zvýšení DPH se nám zvedne jízdné v MHD. A to ve všech městech.

A už vůbec nechápu, že je společensky přijatelné nezavést daňovou progresi a že je možné veřejně říkat, že to nejde, protože oni by pak neplatili vůbec. Přece vlády daňových rájů jim nevytvoří podmínky pro podnikání u nás, nezajistí jim kulturní úroveň veřejného života, neumožní jejich dětem studium v rodném jazyce, neochrání jim majetky v České republice. Jsou si politikové tak jisti, že na tom všem našim nejbohatším nezáleží? Vždyť jsou to do značné míry manažeři, tedy lidé pracující za plat, byť převyšující zisky menších podnikatelů, kteří ani nemůžou do daňových rájů uniknout. To už opravdu počítáme s takovou nesoudržností naší společnosti, že si vlastně dovolíme navzájem si jenom lhát a neurčitě mlžit? Nebo se ta „Bakalova koalice“ skutečně bojí nejrůznějších magnátů do té míry, že okamžitě zapomíná na své voliče?

Tím, že zvolili pravicové strany, dali voliči najevo, že přijímají rozpočtovou odpovědnost. Řeč, kterou jsou o ní nastupující vládní koalicí informováni, je ale neurčitá, nepoctivá, vlastně zbabělá. Jako by si byla vědoma toho, že voliči to s tou sympatií nemyslili zase tak vážně.