Přirozená otázka pro poraženého vítěze posledních voleb do Sněmovny směřuje k případnému poučení z velkého propadu hlasů ve prospěch uskupení neoliberálů a kuriózních českých konzervativců. Nabízí se poučení ohledně vedení kampaně nebo dojmu veřejnosti z osobních vlastností jednotlivců. To přenechme mediálním analytikům, reklamním a PR agenturám. Je možné, že si straničtí bossové nechají udělat takový rozbor. Je možné, že v profesionálním ohlupování voličů a v eliminaci jejich svobodného výběru volebních programů se udělaly nějaké chyby. Mohla být chyba v objednávce, nebo v dodávce těchto služeb.

Vedle marketingového hlediska je tu ještě jako nesmělá varianta možný pohled občanský. Několik intelektuálů dosud rozptýlených po několika málo periodikách, knižních nakladatelstvích a akademických pracovištích vystrčilo růžky, překonalo ostych a spojilo síly. Tito nepřizpůsobiví jedinci s politováním uznali pragmatickou nutnost té ideové mesaliance, jíž byla opoziční smlouva, připustili, že Grossova politická éra byla atypická, a nelze se v hodnocení o ni opírat, překonali šok z brutálního policejního rozehnání CzechTeku na Tachovsku roku 2005, obhajovaného ještě nedávným předsedou strany, a poskytli nesmělou podporu České straně sociálně demokratické.

Činí to mimo jiné působením v Masarykově demokratické akademii a členstvím ve třech názorových platformách. Jedni chtějí propojit sociální aspekt politiky s aspektem environmentálním. Druzí se sympatiemi sledují křesťanství a jiní náboženské tradice a hledají v nich podněty pro sociálně demokratickou politiku. Další se domnívají, že sociální práva nejen doplňují práva občanská, ale činí je teprve reálnými. Všichni se snad shodují v kritickém pohledu na stav současné západní civilizace, v důvěře, že alternativa je možná a že sociální demokracie se může opřít o tyto ideové zdroje, o podněty zúženě řečeno křesťansko-sociální, impulsy „zelené“ a liberální. A že by to pro stranu bylo prospěšnější než politický marketing.

Někteří straničtí činitelé jsou za tuto podporu a zprostředkovanou inspiraci vděční. Jiným se zdá, že nepříjemné otázky kladené nad stranickým programem a zejména nad konkrétními politickými kroky straně škodí a že tito kritičtí sympatizanti a přátelé jsou jejími nepřáteli.

Asi bychom se v tom všichni, kdo věříme tradičním sociálně demokratickým programovým bodům, neshodli, ale nedávná prohra vyžaduje opuštění přemrštěného pragmatismu, stažení nepřímé podpory cynickému tržnímu systému bez přívlastků. Strana by se měla jasně a jednoznačně rozžehnat s přímou, ale i nepřímou podporou kapitalismu. Jistěže se musí věrně hlásit k demokratickému a pluralitnímu modelu politiky. Kdyby toto ztratila, přestala by být sama sebou. Měla by však jasně říct, že jejím cílem je demokratický socialismus. Měla by se přestat tohoto výrazu bát. Neměla by se spokojit s pouhými kosmetickými úpravami odporného obličeje systému opřeného o neoliberální ideologii. Neměla by si nechat vnucovat témata. Měla by výrazu „reforma“ vrátit význam, který mu dali klasici Karl Kautsky a Eduard Bernstein. Měla by jasně říct, že není kritická jen k zadlužení státu, ale i k systému, který na zadlužení (úvěru) stojí a s ním i padá.

Můžeme-li s trochou obav označit potřebný obrat sociální demokracie za příklon k radikálnímu řešení, nečiníme to v běžném, zpovrchnělém smyslu tohoto výrazu jako bychom snad volali po nějakém extrému. Nejde o žádnou krajnost. Radikální řešení se týká kořenů. Latinsky kořen se řekne radix. Biblicky řečeno: sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně (Lk 3,9). Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce (tamtéž 6,43). Jistou dobu převládající sociálně demokratická politika zavěšuje na nemocný strom zdravá jablíčka a hrušky a nabízí je kolemjdoucím. To by mělo skončit.

Když si někdo troufne sociální demokracii navrhnout radikální přístup k politickému programu, může se přirozeně ozvat námitka: nejsme přece komunisté. Slovníky to vykládají tak, že v devadesátých letech devatenáctého století se marxisté rozdělili na radikální revolucionáře a umírněné reformisty. Komunistické hnutí bylo revoluční, ale neuzdravilo kořeny společenského řádu. Byla to spíš revoluce v původním smyslu: návrat kruhem tam, odkud jsme původně vyšli. Snad původně dobře míněný radikalismus degeneroval v tyranii. Maskovanou diktaturu kapitálu nahradili otevřenou diktaturou aparátu ve službách „nové třídy“.

Umím si představit komunisty jako radikální levicovou stranu. Podobným procesem možná prošli někteří východoněmečtí komunisté a (spolu s některými bývalými západoněmeckými sociálními demokraty) vytvořili dnešní stranu Leví (die Linke). Čeští komunisté mi připadají názorově rozrůznění na neostalinské nostalgicky, překvapivě silně mezi komunistickou mládeží, pragmatiky, kteří politicky hájí své podnikatelské zájmy v Rusku a Číně, a autentické marxisty, kteří hledají pravou radikalitu nevylučující se s demokratickými pluralitními postupy. Netroufám si posoudit, jaký vnitřní proces čeká je.

V sociálně demokratickém prostředí je prostor pro diskusi o programových preferencích. Z jejího sousedství přichází návrh na centrálně direktivně řízenou ekonomiku. Její za živé paměti chybějící pružnost v kombinaci s decentralizovaným rozhodováním má (s pomocí moderní informatiky) zaručit přímá demokracie. Znepokojující etatismus tohoto programu a jeho nedůvěra v samoregulaci trhu může budit rozepři, ale je to vážně míněná alternativa.

Několik nadšenců i v českém prostředí kultivuje metodu zaměstnanecké participace, původně pod romantickým názvem samosprávného lidového podnikání. Na svých seminářích a v elektronicky přístupných publikacích ukazují, že i bez administrativního zavádění se tato metoda ujala a prokazuje se nejen sociální spravedlností, ale i produktivitou a pružností v tržním prostředí.

Některé sociálně demokratické strany, např. rakouská a švédská, udělaly dobrou zkušenost s demokratickým korporativismem. Jde v něm o to, že na spravování podniku a dělení zisku se paritně podílejí volení zástupci investorů a pracovníků.

Distributivismus formulovaný ve dvacátých letech minulého století za přispění Gilberta Keitha Chestertona a Hilaira Belloca chce zlomit diktaturu kapitálu tím, že (populárně řečeno) učiní ze všech podnikatele, že tedy rozptýlí vlastnictví výrobních prostředků mezi všechny občany. Je pozoruhodné, že k tomuto programu se dnes hlásí britští konzervativci.

Žádný z těchto návrhů není definitivní alternativou ke kapitalismu. Probudí-li se v sociálně-demokratickém prostředí kreativita a odvaha, bude se mezi těmito a dalšími návrhy rozhodovat, bude je kombinovat, bude uzpůsobovat tyto ideje reálným politickým možnostem. Nebude-li to však činit vůbec, mohou se nadějné varianty cesty z krize systému vynořit jinde, a mohou získat zatím nedůvěřivé voliče. Je-li dovoleno se ještě jednou dovolat Bible, připomenu ostrou řeč židovského proroka Jana Křtitele k těm, kteří si mysleli, že mají monopol na pravou cestu: Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 3,8-10)