Výstava v Galerii NoD recykluje téma grotesky

Obrazy, kresby, plastiky a video deseti umělců v Galerii NoD kladou divákům otázku: Jde o Absurditu? Grotesku? nebo Ironii?

Vera_jirousova

Věra Jirousová

14.06.2010 12:00

P_rek_v_rohl_ku

Lenka Klodová: Párek v rohlíku, 2009. Foto Johana Lomová

Od šedesátých let se stalo obecně jasné, že absurdní i komickou stránku zdejší každodennosti a zvláště dusivou atmosféru postupující normalizace může v mezích děravých zákonů vystihnout pouze jev zvaný Česká groteska.

Přehlídka prací v pražské Galerii NoD zkoumá, zda je středoevropský fenomén grotesky na současné scéně vizuálního umění ještě živý a nakolik působí na umělce mladších generací.

Sama výstava však ukazuje, že nejde příliš o absurditu, mladí umělci ironicky a často se zjevným znechucením reflektují demoralizující trendy současné společenské situace, a nejspíš jim mnohdy taky dochází humor.

Klasickou grotesku v NoDu zastupují jen osobitá díla sochaře Kurta Gebauera. U vstupu se vznáší roj prvků jeho světélkující laminátové figuríny. Na stěně pohotově vyvažuje stav beztíže řada kreseb, zobrazujících scény přirozené tělesnosti ve skupinových aktech z dámské sauny.

Nad propastnou degradací a marasmem země, kde se téměř všechny dobře míněné činy, vztahy a příběhy mohou ze dne na den stát fraškou, si láme hlavu i rozvětvené parohy ubohý mýtický tvor, jakým je Gebauerův Posvátný jelen.

Barvitý kýč Lenky Klodové, Párek v rohlíku, nás konfrontuje s obecnou vulgaritou. Tu s provokativní zhovadilostí stvrzují dva agresivní obrazy Václava Stratila se stupidními slogany. Ten Předvolební s nápisem „Volím KSČM“ zdobí třešničky. Jiný obraz, Detektiv Babočka, je hravě flegmatický.

Ze stejného těsta, jehož významy míří buď pěstí mezi oči, nebo na solar, jsou také pastorální obrazy Václava Girsy, jak jeho Melancholia Area, tak i hmyzí komiks s včelkou Májou a jinými zábavnými broučky pro malé vychcánky.

Radim Labuda jako vždy sází na koncept (nebo jen nápad?), kterým dokáže diváky zaujmout: na jeho videoprojekci můžeme sledovat proces, jak v ústech autora vznikají titěrné žvýkačkové sochy, spirálky, kroužky a kuličky.

Jemné, sofistikované formy vyniknou v sadě Jehelníčků Jiřího Černického. Jejich sociální výjevy – opilec na chodníku, policejní zásah i bezdomovec, který spí na lavičce – by se skvěle vyjímaly v intimitě měšťanské kuchyně.

Na bezbřehý chaos forem i významů reagují uměřeně, avšak i poněkud mdle obrazy Luďka Rathouského, nad jejichž skladbou puzzle se zlomky pestrých vzorů vyčnívá citace ze středověké sakrální malby. Mouchy, kresebné obrazy Stanislava Pexy, tu zůstaly na stropě jako morbidní zbytky z předešlé výstavy.

Nafukovací objekt Kateřiny Vincourové ze série New Heroes jako by sem přistál přímo z kosmu. Jeho jasná konceptuální forma překračuje úzce vymezené téma i stísňující hranice enklávy v srdci Evropy, kde lze vnímat příznačný zběsilý puls sociálního organismu před kolapsem.

Také znepokojivé obrazy Josefa Bolfa s motivy podivných metamorfóz malovaných tuší a jasnými tóny barev na sametu přesahují rámec výstavy. Promísené archetypy příběhů z lidské a zvířecí říše zaznamenávají jak v obrazech, tak i v kresbách z cyklu Obličeje, jistou osobní zkušenost.

Bolfova poetika cítění a empatie je výrazně odlišná, odvrací se nejen od tématu, ale také od reality. Sestupuje do zóny id a snění, odkud vynáší infantilní příběhy „jako z pohádky“. Nemají však happyend, týkají se krutosti.

Jsou fantaskní, avšak očištěné od reliktů surrealismu. Jejich imaginace se nespoléhá ani na recyklované formy žánru někdejší grotesky.

Bolfovy čtyři narativní obrazy z roku 2007 ukazují, jak se nevědomé podloží světa, jímž jsme dnes obklopeni, proměnilo. Jeho smysl můžou uchopit v přítomnosti pouze nové formy, tvořené ze zdrojů prožitých emocí.

V obrazech objevíme průhled v protisměru plynutí času a přitažlivou touhu ztratit se tam v houští sebezapomnění, než zjistíme, že jsme právě na stopě malby, která je tak nabitá naléhavou skutečností, že nás přiměje žasnout.

Improvizovaný ráz výstavy ukazuje celou škálu osobních i neosobních strategií, které umělci uplatňují při mapování patologických stavů společnosti: od psychotických gest, hysterie, autismu až po neurózy a hlubokou depresi.

Nevyrovnanou konstelaci výrazu v druhé části výstavy přičítám tomu, že téma grotesky je velké sousto, které nelze snadno vtěsnat do prostorové dispozice galerie. Není divu, že nedostatek vnitřního pohybu a rezonance mezi jednotlivými díly způsobuje, že zde ztrácí humor i sama groteska.

Některá díla lze chápat jako přesvědčivé formy autorovy arteterapie. Ty, co recyklují pokleslé formy, nás snadno uvrhnou do letargie a marnosti, zatímco vzácné práce, zpřítomňující volné vizuální myšlenky, člověku vždycky připomenou, že umění nás nejen baví, ale i osvobozuje.

Absurdita? Ironie? Groteska? Vystavují: Josef Bolf, Jiří Černický, Kurt Gebauer, Václav Girsa, Lenka Klodová, Radim Labuda, Stanislav Pexa, Luděk Rathouský, Václav Stratil, Kateřina Vincourová, kurátor Jiří Machalický, Galerie NoD, Dlouhá 32, Praha 1. Otevřeno denně, výstava potrvá do 4. července 2010.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.