Po přesvědčivém vítězství pravicových stran je nyní pravicová koalice takřka hotovou věcí. Z předvolebních programů a prohlášení je možné snadno vyčíst záměry těchto stran. Jaké však budou jejich důsledky? Zkusme se podívat do zemí, kde se již podařilo v minulosti podobnou politiku realizovat.

Česká pravice vychází z vlivné neoliberální ideologie. V tuto chvíli je jedno, že sami představitelé těchto stran se označují mnohem neurčitějšími pojmy konzervativci a liberálové. (Tyto dva termíny se u nás používají bohužel dvojznačně, někdy podle evropské, jindy podle anglosaské tradice.) V ekonomické rovině odráží programy ODS a TOP 09 neoliberální politickou doktrínu, označovanou někdy též jako washingtonský konsenzus.

Neoliberalismus klade důraz na deregulaci trhu, která má být zárukou prosperity. V konkrétní rovině prosazuje např. privatizaci státního sektoru, rovné daně, nižší sociální výdaje, tzv. menší regulaci trhu práce — tj. odstranění zákonných omezení jako minimální mzda, výpovědní lhůta, maximální pracovní doba apod. To vše se děje především pod heslem konkurenceschopnosti ekonomiky na světových trzích a pod heslem minimálního státu.

Neoliberální rétorika prezentuje svobodné trhy jako přirozený stav, který nastane, pokud odstraníme umělé překážky. Ve skutečnosti jde o ambiciózní sociální experiment, který může uskutečnit pouze silná centrální vláda. Na tuto skutečnost upozorňuje např. anglický profesor ekonomie John Gray, podle něhož se naopak každá společnost přirozeně brání působení neregulovaného trhu.

Jedním z nejradikálnějších neoliberálních projektů byla transformace novozélandské ekonomiky, s níž začala tato země po roce 1980. Impuls vzešel z analýz ministerstva financí, které ukázaly na slábnoucí pozici novozélandské ekonomiky. Vznikly tak obavy, že Nový Zéland přestává být na světových trzích konkurenceschopný. Paradoxně první vlnu reforem prováděla labouristická vláda, nakonec se však prosadila pravice s radikálnější variantou řešení problémů.

Nový Zéland se během reforem důsledně rozešel s keynesiánskou politikou plné zaměstnanosti. Jediným úkolem nově vytvořené nezávislé centrální banky byla cenová stabilita, čímž byla státu odňata možnost provozovat jakoukoliv monetární politiku. Státní nemocnice byly přeměněny na komerční podniky, školy vybíraly za své služby poplatky, byly výrazně zpřísněny podmínky pro pobírání sociálních dávek. Zároveň se snižováním výdajů na zdravotnictví, školství a sociální systém rostly neustále výdaje na policii, soudy a věznice.

Jane Kelseyová charakterizuje výsledky novozélandského experimentu takto: "Výsledkem dekády radikální strukturální reformy je hluboce rozdělená společnost. [...] Za necelé desetiletí se Nový Zéland z bašty intervencionizmu a sociální péče přeměnil v neoliberální ráj. Reálná politická a ekonomická moc se vymkla z rukou centrálního státu."

Na Novém Zélandu došlo v důsledku reforem k obrovskému nárůstu nezaměstnanosti takřka zároveň s plošným snížením sociální podpory. Důsledkem byl vznik nové ekonomicky marginalizované sociální vrstvy, která před tím v této zemi neexistovala. Podle jednoho odhadu žilo v roce 1991 na Novém Zélandu 17,8 % obyvatel pod hranicí chudoby. To ostře kontrastuje s rétorikou americké pravice, podle níž existence chudých tříd je důsledkem demotivujícího prostředí sociálního státu.

Mexiko se pokoušelo o neoliberální reformu v letech 1982 až 1994 ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a USA. V americkém veřejném mínění byl mexický projekt dlouho vychvalován jako příklad úspěšné modernizace. V roce 1994 bylo Mexiko nuceno vyhlásit devalvaci své měny, v následujícím roce klesla ekonomika o 7 % a zmizely milióny pracovních míst, dříve stabilní latinskoamerická země se začala potýkat s dosud nepoznanými guerillovými bojůvkami. Již v roce 1992, kdy bylo považováno Mexiko ještě za vzorovou ekonomiku, je už možné pozorovat snížení životní úrovně nejchudších vrstev obyvatelstva a sociální pokles velké části příslušníků střední třídy.

V Mexiku byly přímo ohroženy americké zájmy. Vypadalo to, že země v roce 1995 již nebude schopna splácet své zahraniční dluhy. Proto USA, které mexický neoliberální experiment podporovaly, i MMF uvolnily na pomoc mexické ekonomice bezprecedentních 58 miliard dolarů, z čehož 20 miliard představovaly americké záruky na půjčky.

Pokud by člověk zapátral v paměti, mohl by si uvědomit, že i další ekonomiky, které nám dávala české pravice před rokem 2006 za vzor pro jejich neoliberální směřování, se později začaly v tisku objevovat v docela jiných souvislostech, mezi zeměmi nejohroženějšími současnou krizí (např. Irsko a Lotyšsko). Nikdo z českých čtenářů se nad touto změnou dnes asi už nepozastaví.

Relativně nejúspěšnější byla neoliberální politika v USA a Velké Británii, i když ani zde nezůstala bez hlubokých sociálních následků. USA jsou možná jedinou zemí, kde neoliberální reformy neměly za následek masivní růst nezaměstnanosti. Vyvozovat z tohoto jediného případu, že neoliberální recept proti nezaměstnanosti funguje, samozřejmě nelze, česká pravice se k tomuto argumentu přesto hlásí. Při bližším ohledání zjistíme, že USA jsou také zemí, která má vedle Ruska největší počet svých občanů ve vězení. V přepočtu na počet obyvatel je zde desetkrát tolik vězňů než ve Francii nebo v Německu. Americká produktivita práce je přitom zhruba o polovinu nižší než v západní Evropě. K neoddělitelným atributům amerického neoliberálního ráje je skutečnost, že nejvyšší průměrná reálná mzda zde byla dosažena v roce 1973. Až do roku 1995 tato mzda neustále klesala, přičemž reálné HDP vzrostlo mezi lety 1973 a 1995 téměř na dvojnásobek. V USA pracovalo v 90-tých letech 20 % bezdomovců na plný úvazek, ale nemohli si dovolit ze svého platu zaplatit nájem.

Podle dosavadního vývoje se také zdá, že volné trhy vážně destabilizují tradiční instituce včetně rodiny a sousedských komunit. V tom je jistý paradox, neboť právě tradičními hodnotami se pravice zaštiťuje.

Nabízí se pochybovačná otázka: Pokud to má tolik negativ, proč o něco takového pravice usiluje? Přece nemohou být tak hloupí. Obávám se, že "pozitivní" dopady této politiky mohou být důvodem k dalšímu pesimismu. Neoliberální reformy zpravidla vedou k rychlému ekonomickému růstu, z něhož ovšem profituje jen menšina společnosti, menšině se také nabízí možnost zprivatizovat státní majetek, podnikatelům se snižují náklady na pracovní sílu. V neposlední řadě mezinárodní trhy podobné reformy hodnotí pozitivně. Otázkou je, nakolik je to důsledkem neoliberálního myšlení lidí v ratingových agenturách či mezinárodních finančních organizacích a nakolik skutečně poskytuje deregulovaná ekonomika pro finanční kapitál lepší investiční příležitosti. S tím souvisí i používaný argument, že pokud Česká republika ztratí důvěru na mezinárodních trzích, tak se nám státní dluh může prodražit kvůli menšímu zájmu o naše státní dluhopisy.

Asi jen nenapravitelný optimista by se domníval, že neoliberální experiment jménem Česká republika po těchto volbách není hotovou věcí. Neexistuje prakticky vůle postavit se proti těmto snahám. Jen drobným paradoxem je to, že přestože většina lidí hlasovala pro strany, které mají v programu progresivní zdanění a dokonce takové strany mají i parlamentní většinu, není politicky vůbec myslitelné, že by se na tzv. rovnou daň mohlo sáhnout. Prohlásil-li Karel Schwarzenberg, že jsme po těchto volbách zamířili do Skandinávie, pak se usvědčuje z toho, že nezná buď ekonomický program vlastní strany nebo ekonomický zeměpis. Máme namířeno do zcela jiných destinací a můžeme jen odhadovat, které z výše jmenovaných zemí se svými podmínkami nejvíc přiblížíme.