Občas mě tímto termínem častují posluchači a už vůbec tímhle slovem nešetří anonymní diskutéři na internetových portálech. Kdo je to vlastně ekoterorista, koho tím vlastně myslí?

Asi to je někdo, kdo má připravenou hroznou zbraň ničící životní prostředí, kterou chce ohrožovat své spoluobčany. Jak by mohla taková ekologická zbraň vypadat? Je možné, že by to snad mohla být nějaká nebezpečná látka, která by byla vypouštěna z vysokých komínů, aby se rozprostřela po okolí a svým jedovatým dechem devastovala populaci? Nebo by se tito odpudiví lidé uchýlili k tomu, že by vylévali do vody nebezpečné látky, aby ohrozili zdraví svých spoluobčanů, a mohli je tak vydírat? Nebo jejich nejtvrdší křídlo by rafinovaně začalo podporovat nějakou technologii, která po sobě zanechává odpad, který by bylo třeba izolovat od životního prostředí stovky tisíc let, hrozí válečným zneužitím, a navíc by alibisticky tvrdili, že se jedná o nejčistší technologii?

Příliš by však nemluvili o tom, že dodnes na světě neexistuje žádný konečný a bezpečný sklad těchto odpadů. Nebo by snad na základě nebetyčné drzosti mohly některé radikální skupiny ekoteroristů implantovat do genomu běžných zemědělských plodin cizorodé genetické informace, a doufat, že se tento oč více podporovaný o to méně prozkoumávaný krok konečně vymkne jakékoliv zbytečné kontrole, a blahodárné geny zajišťující rezistenci proti herbicidům či zaručující dlouhodobou skladovatelnost plodin se konečně přenesou na všechny ostatní rostliny?

Proslýchá se, že ekoteroristé mají v rukávu ještě další zbraně. Objevují se zprávy, že by se mohli snažit uskladnit oxid uhličitý ze spalování uhlí na věky věků pod zemí, a navíc po několika desítkách let rafinovaně přenést odpovědnost na veřejné struktury. Při poruše těsnosti podzemního rezervoáru natlakovaného oxidem uhličitým by pak obyvatelstvo mohlo zahynout mrzkým udušením jak psi v pověstné italské „grotta del cane“. Navíc by tento způsob prohnaně označovaný jako další čisté řešení s sebou ve skutečnosti přinesl zvýšenou spotřebu energie na separaci a uskladnění oxidu uhličitého, což ve finále znamená zvýšenou těžbu uhlí, vyšší produkci hluku, prachu a rychlejší vyčerpání zásob.

Jsou tohle ekoteroristé? Ne, to jsou zastánci fosilně jaderné energetiky. Kdo je tedy ekoterorista?

Nejednou jsem se setkal s pláčem, že se státní orgány ochrany přírody postavily proti instalaci solární energetiky (fotovoltaiky nebo solární termie) na tradičních chalupách v chráněných krajinných oblastech, protože by prý narušovaly tradiční stavební a krajinný ráz.

Na první pohled se zdá být tento argument racionální, ale chtějí-li orgány ochrany přírody opravdu přírodu chránit, musí tak činit komplexně. Chráněné krajinné oblasti pokrývají v ČR rozsáhlou část území, celkem 14,5 %. Zákon o ochraně přírody v chráněné krajinné oblasti nevylučuje hospodářskou činnost. Ta by ale měla být taková, aby udržovala a zlepšovala jejich přírodní stav a zachovávala či vytvářela optimální ekologické funkce území. CHKO tedy nejsou žádným okrašlovacím spolkem, který by měl za úkol chránit formální estetickou funkci, ale mají především chránit harmonii mezi lidskou a mimolidskou přírodou. Mezi tuto harmonii nezbytně patří rozvoj přírodních energií. Těch, které jsou získávány obnovitelným a udržitelným způsobem z primárních obnovitelných zdrojů, především z přímé, nebo transformované sluneční energie. Bez obnovitelných zdrojů a bez snížení emisí se žádná ochrana přírody konat nemůže.

Česká společnost je navýsost konzervativní. Rovněž v otázce energetiky. Ve svém nedávném blogu na idnes se paní Ivana Haslingerová, někdejší pracovnice fyzikálního ústavu AV ČR, pustila se vší vehemencí do obnovitelných zdrojů. Biopaliva jsou podle ní důvodem potravinových krizí přesto, že se v Evropě využívá na výrobu biolihu pouhé 1,3 % obilí a v USA méně než 5 % kukuřice (Schrimpf 2008). A kde zůstal při kritice biopaliv plán švédské vlády zajistit energetickou nezávislost na dovozové ropě výrobou biolihu z celulózy; co pilotní projekty, které prokazují, že na výrobu pro svět potřebného množství biopaliv by postačovala pouhá 3 % plochy světových pouští. Jak by tato biopaliva mohla ohrožovat výživu světové populace? Naopak, organické zbytky po extrakci oleje z řas by mohly na místě sloužit k zásadnímu zvýšení podílu organické složky v povrchové vrstvě půdy a tím zvýšení zádrže vody a minerálií potřebných pro zemědělské využití půdy.

Jedním vrzem zaútočila také na fotovoltaiku, že prý je špatným obnovitelným zdrojem; ta, jež spolu se solární termií má podle předpovědi vědecké rady spolkové vlády Německa v budoucím energetickém mixu více jak 60 % a podle prognóz dosáhne brzy „grid parity“ — chvíle, kdy budou shodné ceny proudu z vlastní střechy či zásuvky. Odhaduje se, že i ve střední Evropě to nastane za dobu kratší než deset let. Rovněž odsoudila vítr, že je rovněž drahý. Počátkem roku 2010 ale publikovala kancelář Pöyry metastudii o vlivu větrné elektřiny na cenu proudu v různých zemích západní Evropy v roce 2009. Ze studie plyne, že elektřina generovaná ve větrných elektrárnách snižuje celkovou cenu elektrického proudu o 3 až 23 euro na MWh. To paní Haslingerová zřejmě neví, není divu, když její prioritou je boj s ekology.

Česká cesta samostatné energetické politiky započala již v atomovém šerověku, kdy Československo vybudovalo svůj prototyp jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích. Tehdejší výzkum stál, pakliže mě paměť nešálí, deset miliard korun. Jednalo se o unikátní typ, štěpný proces byl moderován těžkou vodou a teplonosným médiem byl oxid uhličitý. Ten se také stal přímou příčinou smrti několika pracovníků elektrárny, když unikl po havárii ve velikém množství do vnitřního prostoru elektrárny. Elektrárna byla poté ve vší tichosti uzavřena.

Dogma však přetrvalo. Většina veřejnosti spolu s politiky našla nebývalý konsenzus. Budeme jadernou velmocí. Stačí se podívat do energetických programů politických stran. Projaderný politický konsenzus. Se všemi negativy centralizované energetiky ve světě, která nutně potřebuje decentralizaci, širokou alternativu a novou zaměstnanost. Jaderné elektrárny s vysokou mírou rizika bezpečnostního zajištění v období politické nestability, v období se zhoršující se ekonomikou, která hrozí, jak víme z historie, stálým nebezpečím násilných, válečných i teroristických turbulencí. V poslední době přeložilo ministerstvo průmyslu a obchodu novou verzi zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Verze velmi neuspokojivá a pro některé zdroje (fotovoltaiku) likvidační.

Opravdu nechceme obnovitelné zdroje, energetické zdroje bez znečištění a jednou provždy, racionální spotřebu, domy celoročně vyhřívané akumulovaným slunečním teplem, nechceme lokální rozvoj a lokální energetickou samostatnost a peníze za energetickou spotřebu obíhající v lokálních okruzích? A proč? To tak milujeme veliké a mocné nadnárodní energetické korporace v bláhové předtuše, že část jejich slávy a moci padne na naši hlavu?