Carl Rogers, psycholog známý svým přesvědčením o pozitivním vývojovém potenciálu lidské osobnosti, upravil poněkud Freudův spíše hrozivý princip reality, střízlivou logiku faktů, které se prý lidská psýcha zarytě vzpírá, když tvrdil, že „fakta jsou přátelská“. Přítel je někdo, na koho se můžeme spolehnout, kdo nám případně i řekne, když se pleteme. Překonáme-li „wunschdenken“, princip „přání otcem myšlenky“, a víme-li, na čem jsme, jaká je situace, jaká je naše pozice a možnosti — tak se teprve můžeme reálně rozhodovat a eventuálně něco změnit k lepšímu (tím nediskvalifikujeme touhu a naději). Proto představuje znalost fakt moc, proto může pravda být osvobozující, ale zároveň, jak řekl Che Guevara, znamená poznání odpovědnost.

Z této perspektivy se ani pro levicového nebo zeleného nebo křesťanskodemokratického voliče nejeví výsledky parlamentních voleb pouze jako špatná zpráva o nečekaném úspěchu pravicových uskupení, ale jsou zároveň důležitou informací o stavu naší společnosti i o tom, jak nedostatečně ztrácející politické strany pracovaly. Rezignace předsedů je důležitý signál dovnitř i navenek, ale sama o sobě nic neřeší. Analyzovat výsledky a porozumět příčinám bude prvním a základním předpokladem pro nezbytnou změnu.

Zvlášť znepokojující jsou nepochybně výsledky hlasování mladých voličů. Mladí, kteří volili TOP 09 a další pravicové strany, si evidentně vůbec neuvědomují, že dobrovolně přispívají k podstatnému zhoršení kvality svého budoucího života v důsledku omezení systémů důchodového a zdravotního pojištění, ke kterému zřejmě dojde, nemluvě o řadě dalších negativních dopadů vlády „panské koalice“. Asi jim to nikdo dostatečně nevysvětlil. Ani doma, ani ve škole, ani ve veřejné debatě v médiích. Ukazuje to podle mého názoru na selhávání vzdělávacího systému, pokud jde o výchovu ke kritickému myšlení a odpovědnému občanství. Je to nepochybně úspěch neoliberální antidemokratické mediální indoktrinace, které se u nás podařilo vytvořit mladou generaci, která je většinově tak konformní, s převládajícím ekonomicko-politickým systémem pozdního kapitalismu, že takový nedostatek mladistvého vzdoru vůči stávajícím pořádkům snad ani nemá obdoby.

Ve své úvaze „Potřebujeme Evropu“, která vyšla nedávno v týdeníku Die Zeit (20. 5.), píše Jürgen Habermas: „Poprvé v dějinách kapitalismu mohla být na podzim 2008 páteř světového hospodářského systému poháněného finančními trhy zachráněna před zhroucením pouze zárukami daňových poplatníků. A skutečnost, že se kapitalismus už není schopen reprodukovat vlastními silami, se od té doby zahnízdila ve vědomí občanů, kteří jako daňoví poplatníci musí za systémový kolaps ručit.“

U nás, jak se zdá, se nic takového ve vědomí občanů nezahnízdilo. Ekonomicko-politický analfabetismus je tak rozšířený, že významná část občanstva je dál ochotna si utahovat opasky, když jí tuneláři a korupčníci, co státní dluh způsobili, pošlou do schránky složenku, přeje chudým, aby byli ještě chudší, to mají za to, obdivuje svou feudální a lumpenburžoazní vrchnost, považuje malé i velké daňové úniky za jánošíkovské hrdinství a věří všemu, co píše MfD a hlásá Radiožurnál a co teče televizními kanály.

Habermas levicovým partajím vyčítá, že se nedostatečně snaží o ofenzivní politické ovlivňování veřejného mínění. Co by asi říkal na situaci u nás? Strany, které prohrály, nedokázaly přesvědčit, že jsou skutečnou a lákavou alternativou, a dokonce i jejich voliči je často brali jako menší zlo a bohužel asi měli pravdu.

Zploštění a zjednodušení politické debaty do hesel jako byly zdravotnické poplatky může být účinné krátkodobě, ale nevytváří občanskou sílu, která by byla ochotná a schopná soustavně prosazovat svá práva a účastnit se na debatě o budoucím směřování společnosti. Ve zjednodušování bude dlouhodobě mediální fašismus á la Berlusconi vždycky úspěšnější. Seriózní debata o skutečných alternativách k té beznaději, kterou představují vítězné strany, u nás ještě ani nezačala.

Levice by konečně měla opustit „wunschdenken“ a pochopit, že nestačí hesla, že dokonce ani nestačí mít lepší myšlenky než má konkurence, že nestačí ani jen bránit zbytky sociálního státu, jakkoli je to důležité, ale že je třeba vytvářet solidní alternativní koncept a pracně pro něj získávat širokou a trvalou podporu většiny lidí, jejichž zájmy levice hájí. Zároveň se jedná o zápas za demokracii. Demokracie má stále větší potíže, a to nejen u nás (takže to asi až tak nesouvisí jen s minulým režimem), protože bez vzdělaných a uvědomělých občanů je vydána napospas demagogii a populismu.

Volby prohrála potenciální „humanisticko-emancipační“ koalice stran, které zastávají přinejmenším ještě i jiné hodnoty než představují neomezený trh a dokonalý individualismus. Tento koaliční potenciál stojí za kultivaci navzdory zdánlivě nesmiřitelným rozporům, protože křesťanské, socialistické i ekologické tradice mohou každá svým způsobem přispět k prosazení sociálně, ekonomicky a environmentálně udržitelného uspořádání společnosti. Prohlubující se rozpory kapitalismu budou zvyšovat tlak na propojování těchto proudů na globální i lokální úrovni a snad i u nás časem překonáme anomálii pravicové zelené strany a nereformovaných komunistů. Možná, že povolební doba je vhodná na zahájení společné věcné debaty o roli parlamentní a mimoparlamentní opozice za nově nastalých okolností.

Zdroje, které mají strany tohoto typu k dispozici, by podle mého názoru měly věnovat především na strategické programy širokého politicko-ekonomicko-ekologického vzdělávání a uvědomování. Nejde jen o znalosti, kritiku a analýzu, ale také o získávání schopností prakticky pracovat pro změnu na nejrůznějších úrovních. K tomu je třeba využívat stávajících institucí a vytvářet nové, a to nejen v oblasti vzdělávání.

Ekonomické modely založené na minimalizaci ekologických dopadů a na společném nebo veřejném vlastnictví mohou prokazovat nosnost alternativních konceptů i vytvářet finanční zdroje pro politickou práci, které budou, na rozdíl od podivných sponzorů, v souladu s myšlenkami, které mají být prosazovány. Podpora různých forem organizování na úrovni obcí a občanské společnosti včetně odborů a církví a propojování lokálních a globálních témat, získávání veřejného prostoru fyzického i mediálního pro setkávání a diskuse jsou další osvědčené modely konkrétních změn i změn myšlení, které se mohou uskutečňovat bez ohledu na vládu.

Není to nic nového, takovými způsoby se postupně od předminulého století prosazovalo dělnické hnutí v Evropě, tak po desetiletí pracovala teologie osvobození a pedagogika utlačených v Latinské Americe, tak postupovala všechna velká emancipační hnutí. Ani v jednom případě to nebyla a není cesta snadná. Stojí nesmírné úsilí a mnoho obětí. Systém založený na nespravedlnosti a udržovaný skrytým, nebo otevřeným násilím a manipulací nelze překonat snadno. Ale jde to a je to potřeba.