Velké celonárodní vzpomínání na dvacet let staré události roku 1989 pomalu končí. Archívních záběrů v České televizi bylo více než v předchozích letech, rozhlasové pořady v Českém rozhlase k výročí byly různorodé a četné, články v denících téměř nespočetné a vzpomínkových akcí bylo zvláště ve dnech okolo samotného výročí tolik, že bylo nemožné je všechny stihnout, a to zdaleka ne pouze v Praze.

Televizní besedy k listopadu 1989 přivedly k jednomu stolu celou řadu zajímavých lidí, z nichž mnohé sledovat po dvaceti letech bylo docela poučné, v různých dalších pořadech se objevovali také hrdinové událostí mimopražských, což je jev obzvláště řídký, a proto hodný ocenění, ačkoliv by to mohlo a mělo být spíše samozřejmé.

Výročí představovalo mimořádnou přehlídku vzpomínání, zejména objemem. S obsahem to bylo horší. Už samotný důraz na hlavní události revolučních týdnů byl zkreslující a pomíjel dějinný význam událostí méně nápadných, které se na podobě dneška podílely neméně než například tehdejší výstražná generální stávka. Jemnější přiblížení, až na snadné a rutinní použití archívních záběrů, bylo nad síly vzpomínajících sdělovacích prostředků. Několik mezních události tehdejších týdnů ostatně ještě na své dvacáté výročí čeká, třeba se ještě zásadních myšlenek dočkáme.

Když si zkusíme připomenout, v jakých souvislostech se minulost vztahující se k období minulého režimu v posledním roce objevovala, dostaneme jednotvárný výčet: dozvuky obvinění Milana Kundery z udávání počátkem padesátých let, seznamy Stanislava Pence na internetu, mixáž všemožných kategorií v seznamu vedeném vojenskou kontrarozvědkou, neobhajitelné zveřejnění spolupracovníků zahraniční rozvědky, k tomu odsouzení prokurátorky Polednové a naposledy ještě nekorektní obviněním výtvarníka Josky Skalníka ze spolupráce se Státní bezpečností.

Víme také o jiné své minulosti? Byla vůbec jiná minulost než minulost sestavená z agentů, donašečů, obětí, prokurátorů či opozdile prozřelých někdejších mladíků? Není snad minulost mnohem komplikovanější a barevnější soubor příčin, důsledků, souvislostí, dějinných prvků, méně viditelných vlivů a ještě kdečeho jiného?

Výroční listopadové vzpomínání neobsahovalo mnoho otázek po smyslu tehdejších událostí, po souvislostech tehdejšího vývoje, po hlubším charakteru změn, které nás zasáhly v dobrém i v tom horším všechny. Víme, co se tehdy stalo, ale stále nevíme, jak se to stalo a co všechno z následujících událostí se stát opravdu muselo a mělo a co se naopak stát nemuselo. Už jen skutečnost, že po dvaceti letech stále ještě nebyla objasněna například role Drahomíry Dražské a její klamavá informace o údajně mrtvém studentovi! A tato Dražská ještě i po dvaceti letech projevila větší míru drzosti než všichni novináři a badatelé důslednosti a důvtipu, když prohlásila, že si celý příběh tehdy vymyslela. To pravda není a nemůže být, ale paměť slábne a potřeba objasnit některé klíčové okamžiky zřejmě vymizela.

Je to vlastně celkové a kompletní neptání se po původu, souvislostech, smyslu a vlivu nedávné minulosti na náš dnešek. Zúžená perspektiva, vnímající jen sled nejviditelnějších symbolických obrazů, zřejmě nesouvisí pouze s málo zvládnutým historickým zkoumáním nedávných dějin, ale především s prázdnotou, jaká dvacet let staré události obklopuje. Slyšeli jsme to v nějaké podobě mnohokrát: stalo se to tehdy vlastně samo, starý režim vyhnil, zhroutil se, vnitřně se vyčerpal. Prostě to prasklo, jak se také říká, anebo se to převrátilo, čili nastal převrat.

Zřejmě to má logiku. Jestliže se to stalo samo, není třeba pátrat, protože dopátrat se beztak ničeho nemůžeme. Z takové nihilistické perspektivy se jako nejprozíravější jeví ti, kteří díky svému dobrému odhadu tehdy nedělali nic, a protože dobře víme, že tento pohled na osmdesátá léta propaguje nejenergičtěji Václav Klaus, můžeme ještě jeho slovy dodat, že chalupáři a chataři udělali pro změnu tehdejších poměrů nejvíc. A co že to udělali? No právě že to „nic“.

Do jaké míry dnešní společenské poměry, frustrace, otrávenost, nespokojenost a oslabená víra v budoucnost souvisejí právě s tím, že události, které se nám všem tehdy zdály být vším, začínají nyní být už ničím? Minulost je komplexní dědictví, které přebíráme a které zase jednou odevzdáme. Dokud je paměť, třebaže slábnoucí, je třeba se s minulostí skutečně vyrovnávat. Žáčkovy seznamy nám v tom společně s jinými až příliš snadnými, příliš svůdnými zjednodušeními nepomohou. Jistě, i ty seznamy jsou částí minulosti, ale máme právo je odmítnout, jestliže je neprovází zodpovědná a zásadní diskuse o tom, jak se tehdy spoluvytvářel dnešek.