Je to málo?

Od oranžové revoluce na Ukrajině uplynulo pět let. Výročí nikdo příliš neoslavuje. Proč? Co z revoluce zůstalo?

Kdo sleduje zprávy ze světa, jistě postřehl, že se na Ukrajině letošní jubileum příliš neslavilo. Známé jsou rovněž oficiální důvody proč: země je v těžké hospodářské recesi, umělci a známé tváře jsou světem politiky znechuceni a všechny ostatní trápí chřipka. Přemýšlivci a ctitelé lidských svobod to dnes nemají na Ukrajině lehké. Výročí, jenž skoro nikoho nezajímá, a význam události, na jejíž odkaz většina nadává, to není zrovna kombinace, která by vybízela k věcnému a podnětnému bilancování.

Zřejmě i proto se v masmédiích objevily pouze dva úvahové proudy, pokoušející se dědictví listopadu a prosince 2004 nově a v relativním celku zhodnotit. Oba měly své zástupce i u nás. Názor, jenž sdílejí obvykle skalní příznivci revoluce, tlumočil v České televizi novinář-znalec Bohdan Kopčák: Ukrajincům se podařilo získat svobodu a zvyknout si na ni. Během uplynulých pěti let se v zemi životní úroveň i narostly tužby, a tak základní lidská práva přestala být ceněna nad jiné. Ukrajinci si nyní mohou říkat, co chtějí, pravil Kopčák, mohou si volit, psát, cestovat... nic z toho však není spojováno s vratnými politickými změnami. Proto necítí potřebu revoluci oslavovat a spíše prožívají aktuální problémy.

Druhý z inspirativních pohledů, tentokrát velmi kritický, zastoupily články Terezy Spencerové. Spencerová už delší dobu říká: úroveň korupce, populismu a finanční neodpovědnosti dosáhla na Ukrajině míry, která se vymyká všem známým a snesitelným mezím. Země je na hranici naprostého kolapsu. To vytváří situaci svého druhu – co známe jako krizi, je v ukrajinském případě cesta k bankrotu, co známe jako prorůstání obchodních zájmů do politiky, je na Ukrajině zločinecký stát a podobně. V takových podmínkách lidé přehodnocují dosavadní vidění světa a všechny symboly stávajících poměrů logicky odmítají, ať už jde o domácí politiky, vztah k EU nebo obecné hodnoty.

Který z pohledů je výstižnější? Podle názoru ukrajinského politologa Alexandra Josipina, který se nabídl s pohledem zevnitř, jsou výstižné oba dva zároveň. Pravdu má Spencerová, když připomíná, jaké má současná hospodářská recese na Ukrajině přesahy: deficit státní plynárenské společnosti Naftogaz pozvolna převyšuje celý státní dluh ukrajinské vlády, kabinet nemá peníze ani na rozpočtové provizorium a banky musely omezit přístup zákazníků k valutám. Po schválení předvolebního sociálního balíčku navíc odmítl Ukrajině půjčovat i Mezinárodní měnový fond, což všechno dohromady snižuje věhlas porevolučních symbolů a elit, zvláště pak dosluhujícího prezidenta Juščenka. Současně ale žádný z vážných prezidentských kandidátů neslibuje návrat ke kučmovským poměrům (vládě jedné strany), znovunastolení "pořádku" (zavedení cenzury a státního dohledu nad občanskými aktivitami) či reorganizaci ekonomiky ve smyslu znárodňování. Všichni, tedy i opětovný favorit Viktor Janukovyč, jehož vítězství ve zfalšovaných volbách roku 2004 zmarnila právě oranžová revoluce, vnímají tyto výdobytky už jako samozřejmě dané, nikoliv v revoluci získané. A chce to tak i většina voličů.

Je tedy možné říci, že oranžová revoluce skončila přeci jen úspěšně, i když si dnes většina Ukrajinců myslí opak? V širším geopolitickém kontextu je odpovědět snadné: v žádném případě. Oranžová revoluce byla nejmohutnější z takzvaného barevného proudu. Měla být vzorem pro obdobné procesy v dalších postsovětských republikách, v Moldavsku, Bělorusku, Arménii a snad i v Rusku. Stala se pravým opakem: příkladem, kterým si autokratičtí vládcové rádi vylepšují propagandistické výstupy, přičemž si nemusí ani příliš vymýšlet.

Pro vlastní zemi je ovšem odpovědět složitější. I při pohledu zevnitř současné Ukrajině platí, že skutečnost je podstatně horší než mírně optimistické výhledy z prvních let demokracie. Nikdo však nemůže říci, jak by šel hospodářsko-politický vývoj dál, kdyby se udržel Kučmův režim. A především: svoboda slova, svoboda pohybu a svoboda sdružování – všechny tři plně zvnitřněné a do značné míry respektované. Je to málo? Anebo lépe: je to míň než nesplněné sliby, zklamané naděje, zrazená důvěra a parlament prodaný oligarchům?

Chtělo by se tu uzavřít, že si definitivně vyberou sami Ukrajinci v lednových prezidentských volbách: na jedné straně bude stát nejspíše "proruský" Viktor Janukovyč, na druhé "prozápadní" Julie Tymošenková. Jenomže to bychom se vraceli zpátky na začátek. Radikální demokratka Tymošenková se často uchyluje ke stejným praktikám jako ti nejhrubější z jejích konkurentů. A velký obdivovatel Vladimira Putina Janukovyč má stejný odpor k zneužívání moci veřejných činitelů jako leckterý z těch, kteří ho před pěti lety vyháněli z úřadu.

Porevoluční vývoj zkrátka přivedl zemi do chaosu, v němž jedinou spolehlivou oporou zůstávají klientské vazby. Těžko jistě klást za vinu revoluci samotné, že se tribuni nedokážou domluvit a raději hledají oporu u nepřítele... nicméně kolik z Ukrajinců si dnes může podobné úvahy dovolit?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.