Přiznám se, že jsem byl ke směřování Nové scény Národního divadla od začátku skeptický. Podezřele vypadal už předimenzovaný rozmach jejího plánovaného repertoáru. Nejhorší očekávání potvrdilo, co se týče čihoherních inscenací, už Čekání na Godota. Inscenace Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti rakouské autorky Elfriede Jelinekové v režii Michala Dočekala však pro mě tuto scénu do značné míry rehabilituje. A musím přiznat, že jsem byl mile překvapen, i když i v ní jsou citelné některé standardy českého divadla, jako ideová opatrnost a nedůslednost, neochota k vyhrocenosti postojů, bezradnost v inscenování současnější ne-realistické dramatiky a především té vystavěné na síle slova, na jednání skrze rafinovaně tvarovaný jazyk a hlavně na potlačené psychologičnosti postav, potažmo na její neexistenci.

Milé překvapení je ovšem také zásluhou Jelinekové textu, který se tradicionalistickému a konvenčnímu uchopení vzpírá. Jeho ostré vyznění je možné potlačit jen stěží, i kdyby byli tvůrci sebeopatrnější. Odvážné je ovšem už jeho zařazení na repertoár. Obzvláště na jedné ze scén Národního divadla před jeho konzervativním měšťanským divákem, namnoze pravicovým. Ten má problém i s touto už čtyřicet let starou hrou, kterou vedení divadla označuje za současnou a progresivní. Ve vztahu k tradičnímu divákovi ND je jí však určitě. Bylo to znát i podle vlažného potlesku v závěru jedné z repríz. Vzbuzoval zájem už tím, jak moc je ve většině jiných případů v Česku zvykem v divadlech jásat a tleskat do odkrvení dlaní.

Odvážné je ale také zařazení této inscenace do předvolebního času a obzvlášť ve většinově pravicové Praze. Její poselství je totiž pro uvažování tohoto typu dost nestravitelné. Vyplývá z něho totiž, že důsledkem nechutných transakcí kapitálu, jeho amorálních zástupců a zkorumpovaných politiků dochází zcela přirozeně k vzrůstu antisemitismu, fašismu a dalších pikantností, jejichž nástup mohou ti všímavější pozorovat také u nás. Nějak ani nepřekvapí, že domovem jsou spíše napravo než nalevo od politického středu. I když i tam se může zášť zejména v důsledku krize začít prudce zvyšovat. Zášť k některým společenským vrstvám.

Škodolibý, antipatriarchální, antikapitalistický, ale také antiženský výpad Jelinekové vychází, jak už vyplývá z názvu, ze dvou dramat Henrika Ibsena. Z Nory však přece jen více. Jelineková sarkasticky sleduje osudy právě se emancipující Nory, které tuto krásnou ženu, vděčný objekt mužského zájmu a také trhu, nakonec přes všemožné komické i pikantní peripetie přivedou zpátky k jejímu manželovi. Tentokrát ovšem již ke zkrachovalé trosce, která pozbyla i Nořinou zásluhou svého někdejšího společenského postavení. Sedřená z kůže většími a bezohlednějšími žraloky trhů a uvažující nad tím, zdali za ty hrozné věci, co se staly, nemůžou náhodou židé.

V inscenaci na první pohled upoutá syrově industriální scéna Martina Chocholouška. Betonové sloupy tyčící se do výše, ocelové nosníky, velké ventilátory, obrovské reflektory nebo obří reproduktor evokují svou zaprášenou, oprýskanou šedí tovární halu. O jednu konkrétní tovární halu v příběhu skutečně jde. Nejdřív se v ní nechá u pásu zaměstnat po emancipaci a sebenalezení toužící maloměšťácká panička Nora. Vzápětí se hala také stane objektem podnikatelského zájmu spekulanta Weyganga. Chce ji koupit, zlikvidovat, dělníky propustit a počkat si, až cena parcel patřičně vzroste, neboť je to v důsledku realizace jiného projektu pravděpodobné.

Dělníkům se samozřejmě tvrdí, že se nic podobného nechystá a že spekulant je připraven převzít zodpovědnost za zdárný chod podniku a zachování pracovních míst, jakož i přilehlé dělnické kolonie. Jenže v závěru hry továrna znenadání vyhoří. Inu, nešťastná náhoda. Je jen škoda, že se podobné čtyřicet let staré hry nehrají v českých divadlech už dvacet let. Třeba by to měl i ten Bakala (ale i další naši úspěšní podnikatelé) s nájemníky bytů bývalých OKD složitější.

Zkrátka, o čem Jelineková psala v sedmdesátých letech, čeští divadelníci objevují svému publiku dnes. Dříve nemohli, protože bylo překážkou, že Jelineková byla levičačka, provokatérka a ještě ke všemu bývalá komunistka. S takovým kádrovým profilem neměla po dvacet „svobodných“ let na českých scénách, až na dílčí výjimky, téměř šanci. A pokud i přesto po ní některý tvůrce sáhl, její kritické ostří opatrnicky a možná i zcela nevědomky ohobloval. Snad dokonce i s pocitem, že Jelinekové podobné zásahy jen prospějí. Ani nemluvě o tom, jak bezmocně téměř vždy působila česká herecká škola, vystavěná většinově na psychologickém herectví, při potýkání se s jejími texty, ale třeba také s texty dalšího kontroverzního Rakušana, Thomase Bernharda.

I na Nové scéně je znát neochota herců opustit svou zaběhanou psychologickou či realistickou rutinu. A dosáhnout výraznější stylizace postav, s ostřejšími konturami na hranici karikatury, které jako by si tato hra žádala. Jen chvílemi se k ní daří prolamovat a možná, že tento proces bude v dalších reprízách pokračovat. Jako by se smysluplná nepsychologická stylizace hereckého projevu teprve postupně objevovala. Samovolně inscenací vzlínala, protože v konfrontaci s Jelinekové stylem a humorem nemůže jinak.

Nedaří se zatím účinně jednat skrze Jelinekové řeč, a tak mnohé z obludností, které postavy „filosoficky“ pronášejí, do hlediště nedoléhají. Jako by se herci báli svého publika. Možná oprávněně. Ale i to zbavuje inscenaci většího účinu. Chybí naléhavost. Možná jistá dávka agresivity. Převládá opatrnost. I když pouhé dvě děkovačky na repríze, kterou jsem měl možnost zhlédnout, a protáhlé tváře tzv. divadlu nakloněného pražského publika vzbuzovaly naděje, že příště už by mohli začít třeba demonstrativně odcházet a uvolnit svá místa méně zakonzervovanému divákovi. Asi by to chtělo.

Chtělo by to ovšem ze strany tvůrců přece jen ještě větší nasazení a odvahu nezaleknout se ideové vyhrocenosti. Kde je nakonec psáno, že musí tvůrci přesvědčení Jelinekové sdílet. Jejich úkolem je předestírat verze možného vidění světa. A když vyhroceného, pak patřičně vyhroceně.

Elfriede Jelineková: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti. Překlad Jitka Jílková, režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Kateřina Štefková, dramaturgie Daria Ullrichová, hudba Miloš Orson Štědroň, hrají Kateřina Winterová, Igor Bareš, Vladislav Beneš, Jaromíra Mílová a další. Premiéra 15. května 2010, Nová scéna ND Praha.