Zjistila jsem, že mi všudypřítomná předvolební kampaň nedělá dobře ani na duši ani na tělo. Když vidím to ohromné množství usměvavých tváří, které na mě jukají z každého rohu z každé konzervy a současně probíhající dehonestaci každého každým, dělá se mi špatně a zmocňuje se mě úzkost. Vysvobození jsem nalezla v oblasti kulturně-duchovní, a tak dnes nebudu psát o volbách, ale o J. A. Komenském. Shodou okolností jsem se s ním v minulých dnech setkala dvakrát. Jednou v malém malostranském divadle Čertovka, kde se konal večer spojený s jeho jménem, podruhé v Rudolfinu, kde se hrálo dílo Jaroslava Krčka na text Labyrint světa a ráj srdce. Tak jsem se v krátké době setkala s jeho dílem v plné intenzitě.

Na večeru v Čertovce ovšem nejdříve vystoupil poslední vydavatel jeho díla pan Pavel Šebek, člen sdružení Amos, které se rozhodlo vlastní iniciativou zpřístupnit myšlenky J. A. Komenského. K nim se připojila Univerzita Palackého v Olomouci, a vydali tak Poselství J. A. Komenského současné Evropě, dále pak vyšly Breviář myšlenek, Všenáprava a Cesta světla.

Pavel Šebek ovšem líčil absurditu našeho českého světa, ve kterém, přestože slovně se hlásíme k „učiteli národů“, ve skutečnosti téměř nikdo jeho díla nezná, protože až na stará vydání a několik drobností tady nic nevychází. Zkuste si v knihkupectví koupit knihu Jana Amose. Zmíněný vydavatel líčil svoji anabázi při pokusu získat autorská práva na překlady, bez nichž není možné knihy vydat. Práva nedostal a musel sáhnout ke starším překladům. Na závěr nabídl svoji úvahu, zda to není skrytá schválnost, aby lidé neznali to, co je důležité a co tvoří základy našeho myšlení a směřování.

Mohu přidat vlastní zkušenost, kdy jsem nedávno zatoužila nahlédnout do díla Petra Chelčického, rovněž mnohokrát citovaného v různých souvislostech. Marně. Ani jeho spisy se dnes v knihkupectvích nevyskytují. Komenského vidění světa je nadčasové a stále platné, a tak jsem se rozhodla dnes, namísto vlastních neumělých slov citovat z jeho Všenápravy.

„Valná část (ne-li základ) lidského porušení záleží v tom, že se lidé sice dosti přičinlivě starají o své vnější statky, horlivě uplatňujíce v praxi zásadu: Bližním jsem já sám sobě samému, ale své vnitřní statky většinou zanedbávají. Odtud výrok Senekův: Jeden pečuje o jednoho, druhý o druhého, ale o sebe sama nikdo! Má úplně pravdu, alespoň jak je tomu dosud v lidském davu! Mnozí si všímají jiných, ale sebe nikdo, mnozí učí jiné, ale sebe nikdo, mnozí spravují a napravují jiné, ale sebe nikdo. Tedy, aby tato stížnost přestala, nechť už začne každý sám u sebe se vším, co směřuje k nápravě — neboť všeobecná náprava nepůjde dopředu, napraví-li se jednotlivec každý zvlášť: vždyť souhrn se skládá z jednotek. — Sebe samy nejdříve napravovat vynasnaží se ovšem v první řadě ti, kteří stojí jiným v čele (hospodáři a hospodyně, učitelé, představení obcí, atd.). Jednak proto, že láska dobře řízená začíná u sebe, jednak proto, že nic nemůže rovnati, leč co je samo rovné. — Všímej si také svého svědomí, ať uděláš cokoli: neboť ono si všímá tebe jako tvůj hlídač, tvůj připomínatel a tvůj budoucí žalobce i soudce.“

S Janem Amosem Komenským jsem pookřála na duchu. Mluví k nám stejně jako k lidem své doby.