Končící volební kampaň se nám pokusila vsugerovat, že se bez nich neobejdeme — politických stran, lídrů, upřímností zářících závazků. Skutečnost je ale trochu jiná. Neobejdou se bez nás, voličů, jednotlivé partaje. Potřebují nás ale nejen k zisku hlasů, procent, mandátů, vládních křesel… Jsme nezbytní také pro léčbu neduhů konkrétních stran. Náš zásah může být klíčový pro jejich kondici a podobu v budoucnosti.

Nechci dnes pět chvalozpěvy na tu či onu barvu pestrého stranického spektra. Chci vyzvat k pomoci, chcete-li léčbě tří partají (v abecedním pořadí), které pokládám pro budoucnost české politiky za podstatné.

ČSSD ukázala v minulosti celou řadu podob. Zemanovskou, špidlovskou, paroubkovskou. Je-li v opozici, uzavírá a radikalizuje se, navíc spíše rétoricky než programově. Trpí paranoiou, je nevrlá, negativistická. Vládnoucí ČSSD naopak nasává podněty, získává kontakty, zbavuje se ostychu. Ministerský předseda Miloš Zeman stabilizoval hospodářství za užití kroků, před nimiž měl Václav Klaus ostych. Premiér Vladimír Špidla učinil sociální demokracii přijatelnou pro středového voliče, komunikoval s občanským sektorem, dokázal nalézt styčné body i s liberálními protagonisty Unie svobody. Pokusil se o sociálně odpovědnou reformu veřejných financí, nechal se inspirovat sociálními demokraty ve světě. Předseda vlády Jiří Paroubek využil manažerského nadání k sjednocení výstupů z kabinetu a k úspěšnému prosazení vládních záměrů v parlamentu, což byla v předchozích letech velmi slabá stránka ČSSD.