Končící volební kampaň se nám pokusila vsugerovat, že se bez nich neobejdeme — politických stran, lídrů, upřímností zářících závazků. Skutečnost je ale trochu jiná. Neobejdou se bez nás, voličů, jednotlivé partaje. Potřebují nás ale nejen k zisku hlasů, procent, mandátů, vládních křesel… Jsme nezbytní také pro léčbu neduhů konkrétních stran. Náš zásah může být klíčový pro jejich kondici a podobu v budoucnosti.

Nechci dnes pět chvalozpěvy na tu či onu barvu pestrého stranického spektra. Chci vyzvat k pomoci, chcete-li léčbě tří partají (v abecedním pořadí), které pokládám pro budoucnost české politiky za podstatné.

ČSSD ukázala v minulosti celou řadu podob. Zemanovskou, špidlovskou, paroubkovskou. Je-li v opozici, uzavírá a radikalizuje se, navíc spíše rétoricky než programově. Trpí paranoiou, je nevrlá, negativistická. Vládnoucí ČSSD naopak nasává podněty, získává kontakty, zbavuje se ostychu. Ministerský předseda Miloš Zeman stabilizoval hospodářství za užití kroků, před nimiž měl Václav Klaus ostych. Premiér Vladimír Špidla učinil sociální demokracii přijatelnou pro středového voliče, komunikoval s občanským sektorem, dokázal nalézt styčné body i s liberálními protagonisty Unie svobody. Pokusil se o sociálně odpovědnou reformu veřejných financí, nechal se inspirovat sociálními demokraty ve světě. Předseda vlády Jiří Paroubek využil manažerského nadání k sjednocení výstupů z kabinetu a k úspěšnému prosazení vládních záměrů v parlamentu, což byla v předchozích letech velmi slabá stránka ČSSD.

Sociální demokracie teď více než kdy dříve potřebuje, aby vedle starých harcovníků vyrostly nové tváře schopné rozvíjet — pro začátek aspoň na sněmovní půdě — dosud opomíjená témata, v první řadě environmentální či lidskoprávní. ČSSD v roli vládní strany může získat na větší názorové a personální pestrosti. Zároveň bude nucena nepřetržitě rozvíjet a aktualizovat svůj program, hledat cesty, jak sympatizantům nezevšednět. V neposlední řadě sociální demokracii a její politice vždy prospívaly husté zahraniční kontakty.

Zajímavější, inspirativnější je zkrátka ČSSD ve vládě než v opozici.

KDU-ČSL nebojuje letos jen o překročení pětiprocentní hranice do sněmovny. Musí také přesvědčit o smyslu a významu své dlouhodobé existence v českém, moravském a slezském prostředí. A co možná ani sama přesně netuší, musí dokázat, že její ambicí není posbírat jen pár konzervativních katolických hlasů stařenek a stařečků, nýbrž oprášit cíl být jedním z nejvlivnějších politických proudů. Cyril Svoboda jakoby se smířil s tím, že Miroslav Kalousek si odnesl značku „křesťanští demokraté“ a jemu zbyli „lidovci“. Přitom křesťansko-demokratická orientace KDU-ČSL je nejsilnějším dědictvím po Josefu Luxovi. Připomínkou toho je stoupající hvězda Věry Luxové, ucházející se o zvolení z druhého místa kandidátní listiny na Pardubicku.

Dnes Svobodova partaj myslí především na záchranu. I v té situaci ovšem činí promyšlené kroky, například spolupráci s liberální Evropskou demokratickou stranou Jany Hybáškové. Po zvolení do sněmovny si navíc může osvěžit sebevědomí připomenutím svého členství v klíčové Evropské lidové straně, která patří k oporám jak procesu evropské integrace, tak na starém kontinentě převládajícího sociálně-ekonomického modelu.

SZ prohospodařila v uplynulém volebním období, co mohla. Nyní se Ondřej Liška tváří, že se poučil a bude prozíravější jak při prosazování environmentálního, tak zahraničněpolitického programu. Dokonce se i v opožděné kritice Topolánkova kabinetu najednou shoduje s vyštvanými poslankyněmi Zubovou a Jakubkovou. Ne každý mu věří. Ovšem visí mu na rtech část opinion lídrů, na které dosud nezapůsobil knížecí magnetismus TOP 09. Není jich málo, hledačů středové alternativy vůči ČSSD a ODS. Vyhroceně pravicové TOP 09 a jejímu faktickému šéfovi Miroslavu Kalouskovi nevěří, Věci veřejné prohlédli jako populistický projekt úzké skupiny podnikatelů. V lidovcích vidí jen lehce xenofobní odpůrce potratů a registrovaného partnerství. Pravdu mají přinejmenším v jednom: nových stran je dost, leč střed spektra zůstává vybílený.

Zelení nadto potřebují voliče, kteří se postarají o to, aby se nestali jen stým prvým pokusem o umírněně liberální partaj. Zelení mají být v první řadě subjektem, který bude společnost, ekonomiku, politiku nahlížet z environmentálních pozic, v každém okamžiku myslet na zájmy příštích generací, přírody, planety. Jejich letošní volební program je sice upovídaný a plný gest, přesto prakticky jako jediný působí alternativně a je ve srovnání s ostatními příjemným osvěžením. Volit zelené neznamená jen dát hlas Bursíkovým pohrobkům, ale také přihlásit se k čitelné značce, která symbolizuje něco jiného než honbu za blahobytem a růstem Růstu.

Rozumím přirozeným námitkám: porážka ČSSD přinese vlídnějšího předsedu, v zájmu SZ je regenerace od kořínků, nikoli druhá šance pro ty, co zklamali, česká KDU je relikt minulosti, který příležitost překročit svůj stín promarnil.

Jenže politika není statická, jak by se zdálo z pohledu na stránky tisku, a každý okamžik přináší spoustu — byť nemedializovaných — příkladů její vnitřní dynamiky. Živo je uvnitř partají, šrotuje to v hlavách lídrů. Každé zaškobrtnutí konkurence tisíckrát znásobí.

Poražená, deprimovaná a nového předsedu narychlo hledající ČSSD by mohla v mžiku nadřadit své vnitřní problémy nad zájmy státu — a citelně slábnout. Čekat než vyrostou noví zelení a získají si důvěru, může být úkol na celá desetiletí. A ztratit „značkovou“ KDU-ČSL by bylo ostudou české politiky před zbytkem Evropy.

Než dát těmto třem exemplárně „za vyučenou“, dávám k úvaze, zda je spíš nepomoci léčit volbou.