Erazim Kohák se přihlásil k myšlence sociální demokracie, která podle něj znamená „soužití ve svobodě, spravedlnosti a solidaritě“. A také v diskusi a společném hledání společně přijatelných řešení. „Přidejme ještě třetí určení, které jsem slyšel od Vladimíra Špidly: demokracie je vláda amatérů nad odborníky.“

Tato myšlenka je úctyhodná. Erazim Kohák se však zároveň — přes všechny výhrady, které má — hlásí k současné ČSSD s tím, že nebude „volit socany jako ,menší zlo´, nýbrž jako nedokonalé, leč větší dobro“. Nechci pochopitelně nikomu brát jeho přesvědčení, osobně však ČSSD volit nebudu. Proč? Především proto, že sociálnědemokratickou ideu, jak ji Erazim Kohák definoval, nesplňuje ani k ní nesměřuje.

Po vynuceném odchodu Rudolfa Baťka dala ČSSD přednost technokratickému pragmatismu, který upřednostňuje ekonomistní vidění světa. Jeho neblahým produktem je prorůstání „byznysu“ s politikou, z něhož plyne ignorování kvality životního prostředí a politické kultury. Miloš Zeman sice správně označil kuponovou privatizaci za podvod století, sám se však tohoto podvodu v jednom z fondů aktivně účastnil. A jeho následná politika se nesla v tomto duchu. Zeman má jistě nehynoucí zásluhu na ozdravení bankovnictví poté, kdy je téměř zničil Klausův „bankovní socialismus“. Ale krom toho se o jeho vládnutí nedá říci mnoho pozitivního. Zeman se sice ohání tím, že vyvedl zemi z ekonomické krize, v době jeho nástupu k moci však země nebyla v ekonomické krizi, ale v krizi mravní a politické, která trvá dodnes.

Způsob dosavadní politiky, především absence právního řádu, která umožňovala beztrestné masivní rozkrádání, přivodil krizi důvěry v demokracii jako společně sdílenou hodnotu. A opoziční smlouva, která Zemanovi umožnila vládnout, tuto krizi ještě prohloubila: převládla šloufizace politiky, zmanipulované či podezřelé státní zakázky, igelitové tašky nacpané miliony korun ukryté tu v sejfu na ministerstvu zahraničí, tu v kufru auta, objednaná vražda novinářky, kauza Olovo — pomlouvačná dezinformační kampaň namířená proti Petře Buzkové, plnění přání různých lobby, rozdělování prebend a výnosných postů v představenstvech firem a ve státní správě apod. Vzpomeňme například na mnohonásobně předraženou ostravskou dálnici, nahrávání Chemapolu (za čipové karty na čerpání pohonných hmot pro funkcionáře ČSSD zdarma), velká vstřícnost k uhelné či betonové lobby.

Pozdější vedení ČSSD bylo proměnné. Asi nejlepší období zažívala sociálně demokratická idea během premiérování Vladimíra Špidly, který zůstal slušným člověkem i v politice. To byl ovšem i skutečný důvod, proč byl přesunut mimo českou kotlinu. Jeho idea, že demokracie je vláda amatérů nad odborníky, se pochopitelně nemohla líbit těm, kteří vlastní prospěch skrývají za „odborná“ dobrozdání, aby byla pro veřejnost přijatelnější. A jeho nedůvěra v ekonomistní vidění světa hýbala žlučí všem technokratům, včetně sociálně demokratických.

To, co přišlo po Špidlovi, vzbuzuje dodnes oprávněné pochybnosti o zdravém rozumu většiny členů této strany: do čela si postavili fracka, který měl sice mizivé životní zkušenosti, s o to větší vehemencí se však zasazoval o vlastní sociální jistoty, sociálně slabí mu byli ukradení. A, světe, div se, valná část členů ČSSD se jej velmi dlouho zastávala i poté, kdy neuměl vysvětlit, kde vzal peníze na koupi bytu. O tom, že má současná ČSSD nezdravé jádro, svědčí i další výběr předáků. Mnoho mladých lidí dodnes nedokázalo strávit zmlácení účastníků CzechTeku 2005, které nařídil a posléze i obhajoval bývalý chartista a duchovní, ministr vnitra František Bublan i předseda Jiří Paroubek. Tento nehorázný projev arogance moci sklízí své plody dodnes. Je to krom dalšího právě tento moment, který vedl k násilí na předvolebních mítincích ČSSD. I „vajíčkáři“ sami uváděli tento argument v diskusích napříč internetem jako jeden ze základních. Nesouhlasím s házením vajíček, o fyzickém napadání ani nehovoře, pouze poukazuji na to, že násilí plodí další násilí i v tomto případě.

Ani lidská práva nebyla nikdy silnou stránkou ČSSD. Průběžně se přidávala k návrhům či sama navrhovala zákony namířené proti přistěhovalcům a uprchlíkům. Vyvrcholilo to xenofobními výpady Davida Ratha a Lubomíra Zaorálka v rámci projednávání tzv. zelených karet pro migranty.

Na oslavě narozenin Jiřího Paroubka se, po jeho odchodu, střílelo a vraždilo. Sám předseda ČSSD s tím nemá nic společného, ale ukazuje to dobře, s jakými lidmi se přátelí. Jinými slovy, gangsterská příchuť politiky, kterou do politiky (úmyslně, či nikoli) zavlekli Miloš Zeman, Jan Kavan a Miroslav Šlouf (atd.), ze sociální demokracie zdaleka nevymizela.

Agresivní a místy až nenávistný styl Jiřího Paroubka ještě více znásobil narcismus Davida Ratha, který sociální demokracii přinesl mnoho dalších vášnivých odpůrců.

Rath se ČSSD opravdu hrubě nepovedl, a to nejen kvůli svému chování, ale i kvůli některým diskutabilním rozhodnutím, která na dálku páchla zneužíváním moci: vyhazoval lidi z funkcí, protože nenosí oranžovou šálu, rušil České muzeum výtvarných umění i s galerií v Praze a přesouval jej do Kutné Hory, buzeroval ředitele škol stejně, jako to činívali soudruzi předsedové Národních výborů, rušil dětský domov v Pyšelích a chtěl jej přesunout do Chocerad. Až konečně jeho eskapáda vyvrcholila vychvalováním Hitlerova řešení hospodářské krize.

Na pomoc musel přispěchat Paroubek, který v rámci Rathovy obhajoby konstruoval kulatý trojúhelník. Strana se zdravým jádrem a alespoň zbytky sebezáchovného pudu by se dávno takových představitelů zbavila. ČSSD je naopak, stejně jako předtím Grosse, vystavuje ve výloze jako exkluzivní zboží.

Ze zprimitivnění politiky na pouhou technologii moci se vyklubala ubohost Topolánkova vládnutí. Byla to však ČSSD, která se na utváření tohoto politického stylu spolupodílela i po skončení opoziční smlouvy. „Díky“ tomu tu namísto sociálního státu vznikl superstát s názvem ČEZko se svými rovnějšími mezi rovnými.

Je tomu rok, kdy Poslanecká sněmovna odhlasovala, že elektrárenské společnosti, především ČEZ, nebudou muset po roce 2013 nakupovat část povolenek na vypouštění emisí skleníkových plynů. Podle odhadů budoucích cen povolenek tak stát přišel o téměř 70 miliard korun budoucích příjmů. Návrh Sněmovně předložili bývalí ministři průmyslu a obchodu Milan Urban (ČSSD) a Martin Říman (ODS), k nimž se přidal ještě bývalý člen dozorčí rady ČEZu a jeho akcionář Oldřich Vojíř (ODS) a později i bývalý ministr životního prostředí Libor Ambrozek (KDU-ČSL). A odhlasovala jej společně většina přítomných poslanců ODS a ČSSD, někteří komunisté a lidovci. Protože se ve Sněmovně zákon o obchodování s emisními povolenkami vůbec neprojednával, „přilepili“ svůj návrh k novele zákona o spotřebních daních — tak moc pro ně bylo důležité toto přání ČEZu prosadit. Autoři se oháněli tím, že ČEZ z tohoto 25 miliard použije na ekologické projekty, což přišlo k smíchu nejen odborníkům. Ale i pokud by to byla pravda, 45 miliard spadlo ČEZu do klína za nic. Krátce na to přišel ministr financí Janota s úspornými balíčky a zkoprnělé veřejnosti vysvětlil, že je třeba kvůli chybějícím desítkám miliard ve státním rozpočtu na další rok omezit některé sociální výdaje a zvýšit daně — takto tedy ČSSD praktikuje onu ideu solidarity v praxi.

Změnu k lepšímu nenabízí ČSSD ani do budoucna. Dalším jejím projevem arogance moci je Paroubkův souhlas s prolomením limitů těžby hnědého uhlí, aniž by ve skutečnosti bylo k něčemu potřeba. Horní Jiřetín, Černice a další obce mají být zrušené a lidi vyhnaní za svých domovů jen proto, aby uhelná lobby a ČEZ mohly vydělat více než dosud. Komise Akademie věd ČR přitom ve svém stanovisku z března 2010 doporučila minimálně v příštích 20 letech zachovat současné územní ekologické limity těžby. Poukázala přitom na zvýšenou nemocnost, snížený věk dožití a zpomalený vývoj dětí v oblasti a upozornila i na problémy s obnovou lesních porostů i rizika z hlediska geologické nestability podloží.

ČSSD chce z části zisku ČEZu rozdat seniorům po dvou tisícovkách, což jejich celkovou životní úroveň neřeší. Pokud se k moci dostanou ODS společně s TOP 09, budou sociální demokraté hořekovat nad sociálně necitlivou důchodovou reformou, kterou tyto strany stvoří. Ale přijatelný a přitom ekonomicky únosný důchodový systém jsme mohli mít už dávno, kdyby se jím ČSSD zabývala, když byla hlavní vládnoucí stranou. ČSSD však není stranou práce, ale populistických gest a výkřiků.

S volbou sociální demokracie, která se kloní k myšlence popsané Erazimem Kohákem, bych problém neměl. Sebezáchovný pud mi však napovídá, že současná ČSSD je vysloveně nebezpečná nejen sociálně demokratickým idejím, ale hlavně této zemi.