Po mém návratu z Chomy jsme se mohli pustit do oprav malých domácích systémů. Ty sestávají z jednoho fotovoltaického panelu, regulátoru dobíjení baterií spojeného s měničem napětí, baterií no a samozřejmě z jednoduchých elektrických rozvodů — tři světla a jedna zásuvka. Problémem je, že jednotka regulátoru s měničem má často poruchy, a tak se v několika domech nesvítí.

Navíc ještě díky nějakému dobrákovi, který obyvatelům poradil v případě poruchy regulátoru dobíjet baterie přímo z panelu, to došlo k poškození několika baterií. Včetně těch, které si rodiny koupily za své.

Museli jsme jít dům od domu a zjišťovat závady. Někde byl celý měnič vypálený a vypadalo to na poškození elektrostatickým výbojem. Někde došlo k vyhoření polovodičových součástek, zřejmě kvůli velké zátěži a nedostatku chlazení. Naštěstí byly i takové domy, kde měnič zachránila pojistka a bylo možno ho znovu uvést do provozu. Instalovali jsme také nové regulátory dobíjení tam, kde si lidé koupili vlastní měnič, ale dobíjeli baterie z panelu. Bylo jasné, že většinu systémů zprovozníme, ale poškozené baterie si budou muset koupit lidé sami.

Ve čtvrtek do Masuku dorazila správní rada, a tak jsem je požádal o rozhovor. A zatímco Milan dál pokračoval v opravách, dodělával jsem předávací protokol, který jsem chtěl projednat.

Můžeme si říkat, že celá tahle technologie je pro zdejší lidi moc komplikovaná. Ale příklad z Naluyandy i odjinud ukazuje, že to může fungovat. V Masuku je nepochybně problémem relativně vysoká fluktuace personálu, kterou sice elektrifikace snížila, ale stejně to tu místní berou jen jako přechodné působiště. To samozřejmě vztah k věcem nezlepšuje.

Ale musíme si uvědomit, že i tak vykazuje místní komunita celkem vysokou míru flexibility a snahy systém vylepšovat — i když někdy spíše s opačným výsledkem. Ale kdo už by jim měl rozumět více než Češi, hrdinové improvizace s maskoty Patem a Matem?

V Evropě máme vytvořené dostatečné kapacity pro přijetí každé nové technologie. Nejchudší země, které transfer technologií potřebují mnohem více, jsou na tom podstatně hůře. Nedostatek odborníků, vysoké nákupní ceny a malý trh jsou jen prvními z problémů. K nim se přidává ještě třeba odlišná infrastruktura či extrémní přírodní podmínky, pro které nejsou technologie Severu dostatečně připraveny — jako tomu je s našimi malými měniči od jednoho z nejuznávanějších výrobců ze Švýcarska...

Všechny tyto nevýhody staví příjemce technologických projektů do mnohem složitější situace, než je tomu u nás. Proto je třeba v budoucnu se zamyslet nad projektovým cyklem přenosu technologií a uzpůsobit ho reálným požadavkům. Součástí by mělo být nejen školení personálu, ale také dlouhodobá spolupráce a garance alespoň pětileté pozáruční asistence. Na tom se shodl i český Panel expertů k udržitelným technologiím pro rozvoj.

Ale ani nedostatky v současném pojetí vývoje a řízení projektů nemůže být pro příjemce výmluvou pro neochotu převzít plnou odpovědnost. O tom jsme mluvili na správní radě střední školy v Masuku.

Z původně plánovaného výběru poplatků za používání vody a elektřiny nezbylo nic, a místní se tak na provozu energetického systému podílí méně, než tomu bylo v době ručních pump. Neexistuje žádná odpovědnost za poškození zařízení v rodinných domech či v případě neoprávněných zásahů do systému.

I když jsem nadával hodně, náčelníci z okolních vesnic, zástupci církve i ministerstva se mnou souhlasili. Dohodli se, že je nezbytné obnovit činnost Komise pro vodu a elektřinu v Masuku. Ta až do svého rozpadu po výměně vedení na klinice i ve škole měla na starosti právě správu vodních a energetických systémů, stanovení a výběr poplatků i zajišťování údržby.

A to byl vlastně konec naší mise v Masuku. Odpoledne jsme dodělali zbytky a připravili definitivní znění smlouvy. V pátek byla dojemná slavnost k podpisu smlouvy, kterou, jako vždy, pojali velkolepě. Včetně písní oslavujících solární energii v Masuku, kterou zpíval školní smíšený sbor...

„Není čas si stěžovat, že něco nefunguje, že není dost baterií nebo že zmizelo nářadí z dílny,“ říkal jsem svou kontinentální angličtinou a pokoušel se konkurovat zambijským přátelům, kteří mají řečnictví v krvi. „Je zbytečné si stěžovat a plakat, protože to nejspíše nikdo neuslyší. Jen málokdy dostaneme něco zdarma jako správci dostali talenty stříbra v Ježíšově podobenství a jako v Masuku vznikl energetický systém postavený na solární energii. A jen ten, kdo správně naloží s tím, co mu bylo svěřeno, bude odměněn.“

Ale to neplatí jen pro Masuku, kde systém za čtyři miliony pomohl již několika tisícům žáků i pacientů. Jde o to, že dnes disponujeme dostatkem technologií, lidí i financí k tomu, abychom mohli náš svět spravovat udržitelně. Aby nemuseli lidé hladovět a děti umírat po stovkách denně na průjem.

Je potřeba jen málo, aby zapomenuté komunity jako Masuku či Naluyanda byly nádhernými místy k důstojnému životu. Na to ovšem není třeba jezdit do Afriky nebo na jiné zubožené kontinenty. Pro začátek by stačilo, abychom si udělali pořádek u nás na Severu.