Ani jsem nevěděl, že den nezačal dobře. Naopak: V ranní tramvaji jsem uvolnil místo sympatické, mírně starší paní, chtěje nás oba v pošmourném ránu potěšit. Usedla, aniž by na mě pohlédla, aniž by poděkovala, čímž mě nepotěšila. Ale více mě rozmrzelo zjištění, jak na takovou maličkost musím pořád myslet, že se mě tak dotkla. Nejsem nějaký přecitlivělý?

Na nejbližší zastávce jsem vypadl z tramvaje, však dojdu pěšky, a těšil se na svou práci, na niž se schválně těšívám, i když často není důvod. Pro rozhlasový dokument jdu nahrávat jednání rady jednoho ctihodného spolku, kam mě pozvala jeho předsedkyně. Musím se zbavit úzkosti a nasadit přívětivý výraz, aby se radní nebáli mě, a hlavně já jich.

Když mě paní předsedkyně představila, dovysvětlil jsem, o co mi jde. Už jsem chtěl zapnout mikrofon, a tu jeden z radních spolku, starší muž, pravil: a to tedy ne. V několika větách vysvětlil, že on má se sdělovacími prostředky jen ty nejhorší zkušenosti. Pak je docela výstižně popsal. Chápavě jsem se usmál a namítl, že já jsem ale z Českého rozhlasu, média veřejné služby. A pořad se bude vysílat na Vltavě, kulturní stanici. Pravil, ať se nezlobím, ale rozhlasová vysílání on nerozlišuje, protože, ať se nezlobím, hrozná jsou všechna. Radním pak docela sugestivně vylíčil, v čem jejich hrůznost tkví. „Máte pravdu, ale my jsme jiní,“ nedal jsem se. Zasmál se, řka cosi o naivitě, na niž on nebude reagovat. A navrhl, aby rada o mé přítomnosti hlasovala, jinak nehodlá jednat. Došlo mi, kdo z nás dvou je nyní důvěryhodnější; pokud opravdu budou hlasovat, vypadnu odtud jak z té tramvaje. „No přeci pana redaktora zase nevyhodíme, když jsem ho sama pozvala,“ zasáhla paní předsedkyně jako správný chlapík. Mohl jsem tedy nahrávat, ale byl jako bez ducha. Proč jsem tak přecitlivělý? — divil jsem se.

Když jsem o několik hodin později nastupoval do výtahu dvanáctipatrového domu, uslyšel jsem, jak někdo vchází do domu. Čekám s otevřenými dveřmi, abych mu neujel. Přichází starší paní, v rukou dvě nákupní tašky. Zdravím a držím jí dveře. Pohlédne na mě, tašky staví na zem: „Nezlobte se, ale s vámi já nepojedu, nezlobte se, jeďte sám jako první.“

K svému údivu rovnou běžím k zrcadlu. Nic hrůzostrašného však nevidím. Tak co se s lidmi děje? Kde se bere taková nedůvěra a strach — kdo, co tak rozkližuje společnost?

Nemoha usnout, přemýšlím: Politici? Média? Žádný hlavní viník není. Nicméně třeba titulky v dnešních Lidových novinách: „Boj pravice: ODS se pře s TOP 09.“, „Nevolte levici, dáme vám slevu, nabízejí firmy.“, „Prázdná sláma.“, „Válka vypukla po změně lídra.“, „Spolupráci s ČSSD vylučuji.“, „Festival marnosti a ztraceného času.“ A to jsou jenom první tři stránky vcelku umírněných novin doplněné o titulek ze strany 10: „Na slovenské gaye létalo kamení.“ Padá mně zrak na Berounský deník, který nám hodili do schránky, ačkoliv ho neodebíráme: „Uklízečka našla ve sklepě nemocnice odložené miminko.“, „Téměř padesát tisíc lidí ve středních Čechách je bez práce.“, „Slovo šéfredaktora“ — napsala je „šéfredaktor Petra Lišková“. Jako novinář bych nechtěl v žádných takových novinách pracovat.

Prostor profánního života, stále košatějšího, se ve skutečnosti zužuje. Megaprodejna má sice spoustu regálů, ale zvyšuje se počet těch, které se člověka z různých důvodů netýkají. Není snadné udržet své trotoáry a odolávat dalšímu vyčleňování ze společnosti. Potvrzuje to zkušenost i mého bratra z tak zvaného podnikatelského světa: nabídka i poptávka se zvyšuje, ale důvěřovat lze jen úzkému okruhu spolehlivých partnerů. Každé další činění doprovází veliká úzkost, více nesnází než užitku. O to vítanější je každý, kdo se vynoří v poli vašich trotoárů. Většinou člověk zjistí, že přichází z periferie, jakoby z jiného světa, než nabízí regály jeho tržnice. Jako plánované hospodářství úředního nedostatku mělo svou skrytou šedou zónu volného obchodu pro vyvolené, tak společnost, jež se dere vpřed principem neustálého „fakingu“ či množení negativního šuntu, má naštěstí svou kulturní subkulturu. Pesimista by řekl „navzdory tomu všemu“, optimista „díky tomu všemu“. Přeci nebýt zavilého radního, nevěděl bych, že „paní předsedkyně je chlapík“.

Až hluboko v noci mě konečně napadá něco normálního: Kdybych si v té tramvaji vůbec nesedl, den by se jistě otevřel úplně jinak.