Domnívám se, že důvody, proč někdo volí tu, nebo onu politickou stranu, jsou především dva: materiální zájem a určitá míra ideového, osobnostního nebo estetického ztotožnění s daným politickým subjektem. První a druhý důvod se mohou vzájemně doplňovat a podporovat, mohou ovšem také stát v příkrém rozporu a jeden druhý potlačovat. U inteligence a části středních vrstev pravděpodobně převažuje důvod „ideový“, což vzhledem k povaze českých politických diskursů znamená dnes spíše důvod estetický — hlavní je volbou se neshodit a nepošpinit ve vlastních očích, protože důraz je kladen na jistý typ ideově-estetické náležitosti těch, s nimiž se ve volbě jakoby ztotožňujeme.

U skupin občanů s nízkými nebo naopak vysokými příjmy zase pravděpodobně převažuje důvod první, materiální — komu jde o zachování možnosti aspoň trochu důstojného života nebo o uchránění co největší části svých zisků, ten si rád ideové a estetické hledání odpustí. Ale i u lidí z těchto skupin zůstává nejisté, zda vůbec k volbám přijdou; a i u těchto lidí může nastat situace, že strana či strany, které za normálních okolností hájí jejich materiální zájmy, se jim natolik odcizí (osobnostně, programově, velkou mírou korupce a skandálů), že je nezvolí. Výsledek voleb má tak vždy zjevující povahu, říká něco nového o společnosti a jejím směřování, udává nový smysl aktuálního společenského bytí na úrovni obce, kraje, státu...

To je snad i nejhlubší a nejdůležitější kvalita demokracie — otevřenost novému smyslu; a to snad dokonce ve dvojím ohledu: Na jedné straně určuje politický život vyjevování něčeho, co je původně skryté, nastřádaných potřeb, tužeb, zájmů, nespokojeností, animozit. Nejvlastnější podobou politického života, dnes zastíněnou nadvládou ekonomických zřetelů, je ovšem takové jevení smyslu, které není výkonem nejevícího se základu, např. daných materiálních zájmů, nýbrž nastolením nové podoby veřejného společenského života, která se rodí z autonomie veřejného prostoru a jednání v něm. Nejlepším příkladem je revoluční dění, v němž se ve veřejném prostoru objevují zcela noví aktéři a přinášejí do společnosti nový sociální a kulturní rozvrh. Ale i běžným politickým provozem probleskávají okamžiky, v nichž se ukazuje něco nového a rodí se jednající osobnosti. Platí to pro občanskou společnost i politické instituce a nejzřetelnější je to samozřejmě ve volbách.

Kombinací obojího způsobu zjevování nového vzniká oslnivé světlo, v němž se ukazuje nový smysl veřejného života, jakým bylo kupř. zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem a politický zlom s tím spojený; „zklamání“, které přináší reálná vláda jeho administrativy, je zklamáním z nutných kompromisů se „starým“ smyslem, které musí činit. Skromnějším českým příkladem osvobodivého světla veřejného prostoru, v němž je možno věci měnit, může být drtivá porážka Topolánkovy vládní koalice v krajských a senátních volbách v roce 2008 — tato porážka zastavila nástup neoliberalismu u nás a vrátila Českou republiku do středoevropského sociálního a kulturního prostoru. Pravice se z ní doposud nevzpamatovala, a přestože jí ze setrvačnosti náleží kulturní hegemonie, nemá v současnosti vlastně žádný politický program, s částečnou výjimkou TOP 09, která na podzim 2008 ještě neexistovala a nenese v sobě utrpěný šok.

Nejméně vypočitatelnou a ve svém volebním rozhodování snad nejvíce „svobodnou“ skupinou se díky převaze nemateriálních zájmů stává inteligence a část středních vrstev. Tato svoboda je ovšem v českých podmínkách poněkud zdánlivá; polistopadová kulturní hegemonie pravice způsobila, že ideové a estetické pole je s velkou převahou obsazeno fenomény pravicovými. Tato hegemonie s sebou strhává nerozhodnuté, zastánce politického středu či tzv. nepolitické politiky, elity a ty, kteří se svou volbou chtějí domoci vyššího, nebo prostě žádoucího společenského statutu — ve svých očích nebo v očích jakési imaginární dohlížející veřejnosti chtějí vypadat jako „úspěšní“, náležitě zorientovaní apod.

Vzorovým příkladem takové ideové a kulturní nadvlády je anketa mezi příslušníky pražských „elit“, kterou uspořádala Mladá fronta Dnes a jejíž výsledky zveřejnila 19. května: Z padesáti oslovených „významných osobností Prahy z oblasti kultury, vědy, vzdělávání, byznysu i zdravotnictví“ nebude ani jeden volit levici; nejvíce respondentů se vyslovilo pro TOP 09 a obecněji pro malé pravicové či středové strany — středové strany přitom v praxi právě v důsledku zmíněné hegemonie inklinují k politice pravicové, což je nejpatrnější na Bursíkově a Liškově Straně zelených. Nejpozoruhodnější na celé anketě je fakt, že ačkoliv se mnozí zdráhali svou konkrétní stranickou preferenci zveřejnit a zůstali u obecnějších náznaků, téměř všichni považovali za nutné se jasně vymezit proti levici, aby na nich právě pro nezveřejnění jednoznačného volebního rozhodnutí neutkvěla špinavá skvrna podezření ze sympatií k levici.

Pravice k udržení své hegemonie mezi pražskými elitami nepotřebuje mnoho: stačí jí fikce hrozícího „státního bankrotu“ v rovině ideové, estetické zhnusení nad „upoceným papalášem“ Paroubkem a na úrovni osobnostní postava knížete, který dumlá fajfku, spí při politických projevech, užívá archaických koncovek, nosí motýlka a má vlastní zámek, čímž vším vyjadřuje žádoucí distanci od běžného chodu české politiky, a je proto možné se s ním ztotožnit a nezadat si, ba právě naopak, polepšit si. Monotónním opakováním jednoduché mantry „ježišmarjá dluh, hurá kníže“ ukazují pražské elity, že žádné elity hodné toho jména — tedy lidi schopné samostatně číst politickou, kulturní, společenskou situaci a vést společnost skrze nebezpečí a nástrahy současného vývoje — ve skutečnosti nemáme, což je na pováženou.

Jednoznačností, ba absolutností výsledku ankety obnovuje Mladá Fronta Dnes náležitý stav kulturní hegemonie narušený nepříjemným vývojem v posledních dvou letech od nástupu Baracka Obamy v USA a porážky české pravice ve volbách na podzim roku 2008. Voliči levice jsou nejen výsledkem této ankety, ale dlouhodobě způsobem, jak je představují pravicová média, vykreslováni jako mravně a odborně méněcenné bytosti, nevzdělaná masa závislá na sociálních dávkách, která by se ve světle veřejné sféry raději neměla ukazovat; ostatně návrhy na to odebrat jí, nebo zkomplikovat volební právo se v poslední době množí jako houby po dešti.

Pro nadcházející parlamentní volby to mj. znamená, že přetrvání sociálního státu, všem dostupného školství, zdravotnictví a sociálních služeb závisí na tom, nakolik dokáží voliči žijící mimo Prahu vzdorovat pravicové kulturní hegemonii a mediální masáži. Odolnost vůči oficiálnímu diskursu nabytá v době první, „socialistické“ normalizace se zde více než hodí a ukazuje, že elity mohou být do jisté míry nahrazeny hlasem „lidu“. Právě „obyčejní lidé“ svázaní v myslích pravicových „elit“ s tou nejhorší pudovostí a zištností dokáží dnes oficiální diskurs prohlédnout zdatněji než většina sebevědomých městských liberálů. Horší je to ovšem s mládeží, která za sebou zkušenost první, zjevné a otevřeně násilné normalizace nemá, a tu druhou, méně zjevnou a rafinovanější, přečíst neumí.

Protiklad režimního diskursu a lidové odolnosti vůči němu umí dobře ukázat filmová zkratka. Polarita sebevědomých, ale vyprázdněných pravicových elit a vytrvalého antiradarového odporu „lidu“ je hlavním významovým napětím, na němž je postaven dokument „Český mír“. Selská umanutost obyvatel Trokavce zastupuje celorepublikový lidový odpor proti americkému radaru v boji s nažehlenou a v rokokových sálech jednající českou a americkou politickou elitou, v boji, který by měl smysl sám o sobě, i kdyby nebyl zakončen vítězným Obamovým rozhodnutím.

Stejně tak ale platí, že ne každý hlas pro pravici je následkem podlehnutí mediální masáži — ne všichni volí pravici proto, že kníže dumlá fajfku nebo proto, že si tak připadají náležití; volí ji z hlubokého přesvědčení, z konzervativního nastavení vlastní osobnosti, ze složité taktické úvahy apod.

Výsledkem této nepřehledné kombinace motivů materiálních, ideových a estetických, vlády médií i nedůvěry k nim je to, že i výsledky českých voleb jsou zjevením, odkrytím nového rozvrstvení smyslu společenského bytí, z něhož se v následujících letech bude odvíjet každodenní ukazování toho, kdo jsme já, ty, on a my všichni v oslnivém světle veřejnosti.