Český rozhlas 1 ve středu 19. května 2010 věnoval zvláštní pozornost přípravám vyhlášení národního parku na Křivoklátsku a shodou okolností se téhož dne objevil na serveru Neviditelný pes převzatý blog jinak výborného zemědělského novináře Petra Havla.

V reportáži ČRo se píše, resp. zaznělo, že rozloha parku má být nevelká a uvnitř má ležet jediné sídlo (Karlova Ves), jehož obyvatelé a místní chataři mají být vyňati ze zákazu vstupu mimo značené cesty (na území I. zóny ochrany přírody).

Snad to má zmírnit odpor obcí proti vyhlášení národního parku, ale nepovažuji to za dobrý nápad. Aby bylo jasno, nepovažuji za dobrý nápad takovou výjimku pro Křivoklátsko. Mimochodem, park musí být zřízen zákonem, a ne že o jeho zřízení „rozhodne vláda“, jak se píše na webu ČRo. V jiných národních parcích by měl zůstat zákaz z (obecného) zákona o ochraně přírody a krajiny? Proč taková nerovnost?

Zákonný zákaz vstupu je jen nepěkným symbolem a přitom nemá klíčový význam pro ochranu přírody. Chraňme nejcennější přírodu (v prvních zónách) hlavně před automobily a výstavbou (tzv. rozvojem), případně před jinými „velkými“ vlivy, ale ne před lidmi samotnými. V rámci prvních zón leckde přítomnost lidí nevadí, někam nechtějí a někam se ani nemohou dostat. Na některých místech ovšem mohou škodit velmi, ale to zase bez ohledu na trvalé bydliště nebo vlastnictví nemovitostí. Mohutný smrk zvaný Král Šumavy v Boubínském pralese návštěvníci v podstatě „ušlapali“, na to nezapomínejme.

Petr Havel píše velmi nepřesně: „Území v režimu národního parku, kde je zakázáno téměř vše, včetně konvenčního zemědělského hospodaření, vede v praxi k vylidňování příslušných lokalit a regionů, což lze v praxi demonstrovat na Národním parku Šumava. Je to logické. Nelze tam stavět, nelze si přinést z lesa pár větví na večerní táborovou párty, nelze tam nic.“ Jak je to s různými zákazy, může se každý přesvědčit jednak v příslušných předpisech, zejména v zákoně o ochraně přírody a krajiny a v návštěvním řádu, jednak na místě samém. Pro mnohé škodlivé a jinde zakázané činnosti jsou totiž na Šumavě vyhrazena místa, kde se to dělat smí a kde to přírodě tolik nevadí.

S vylidňováním to není vůbec tak horké. Jako i jinde v republice ve „volné krajině“, v některých šumavských obcích (např. v Nové Peci) obyvatel ubylo, ale těžko to bylo kvůli ochraně národního parku. V mnoha jiných — přímo uvnitř parku — jich totiž přibylo: například ve Stožci, Horní Vltavici, Kvildě, Horské Kvildě a v Prášilech. Za roky 1991-2008 to byl celkový nárůst z 881 na 1 097 lidí. Městečka na okraji parku to mají také různé, v Horní Plané asi stovka ubyla, ve Volarech naopak přibyla a v Železné Rudě přibylo dokonce přes šest set obyvatel. Ne, takhle opravdu vylidňování příslušných lokalit regionů nevypadá.

Aktuální závěr: volme tak, aby příští vláda dokázala zákon o ochraně přírody a krajiny zlidštit, ale přitom mu „nevytrhat zuby“ proti skutečným škůdcům. Aby dokázala, po zrušení paušálního zákazu vstupu do prvních zón, vyhlásit chráněnou krajinnou oblast na soutoku Moravy a Dyje — to je naléhavé a je to výsostná pravomoc právě vlády. A potom snad dojde i na dobré zvláštní zákony pro jednotlivé národní parky.