Advent a rozhraní

Podzimní čas můžeme vnímat jako přechod života přes hranici. Pokud zůstaneme doma v kuchyni schovaní před podzimem, nebudeme spokojeni. Vyjdeme-li ven do veřejného prostoru...

Podzimní překlopení života zvenčí dovnitř, o kterém jsem psal minule, zachvacuje celý náš „svět“, alespoň v našich zeměpisných šířkách. Celý okruh země se na zimu ztiší, příroda odvolá veselé barvy léta i nepravděpodobné barevné variace vrcholného podzimu, pole osiří – život se ukrývá do lůna země, z něhož vyšel. Zvířata ukládají tuk a chystají se k zimnímu spánku, padající listy vracejí zemi živiny, kterými se na jaře a v létě sytily, lidé pak zásobují své uklizené domovy tuky k vánočnímu pečení a smažení a v supermarketech a obchodních domech shánějí tolik živin a hmotných statků, jako by se blížil konec světa nebo spíše konec veškerého zásobování. Však on se taky konec světa blíží a advent ohlašuje příchod řádu jiného a spravedlivého, v němž „vlk bude pobývat s beránkem“, „kojenec si bude hrát nad děrou zmije“ a „nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu“ – to se ovšem téměř vyrovná očekáváním, která jsme měli jednoho chladného listopadu před dvaceti lety.

Jenže ta stará zkušenost, že očekávání a sliby se tak zcela nenaplňují, dává vzniknout pozoruhodným vysvětlením a naukám, proč tomu tak je, kdy už to opravdu bude dobré, popřípadě co jsme udělali špatně, že to ještě dobré není. Perspektiva toho jiného, lepšího, neuchytivšího se tak zcela ve světě, se zabydlí jinak, v myslích, v srdcích, ve vědomí. Stává se hnacím motorem myšlení, nedá nám spočinout v tom, co je, nutí nás analyzovat, vyhlížet, zvažovat možnosti. Dokonce je to jeden ze způsobů, jak vysvětlit, proč člověk nejenom shání a ukládá tuky, ale také myslí. Myšlení je třeba schopností člověka vztáhnout se na základě zkušenosti rozhraní k celku. Přechod od podzimu k zimě ukazuje na koloběh ročních období, přechod od jednoho společenského řádu k druhému může nás přivést k zamyšlení nad relativitou jejich pravd (a také k tomu, co všechno mají společné).

Zkušenost přestálého boje a utrpení může dát vzniknout prorocké vizi univerza, v němž se vlk bude pást s beránkem a židé budou pokojně žít s „pohany“. Sneseme-li tuto představu z nebes na českou politickou a občanskou zemi, může to pro nás znamenat třeba to, že křesťané budou v klidu žít a půjčovat si mouku, nádobí i názory s muslimy a ateisty, většinové obyvatelstvo s Romy, Václav Havel s Václavem Klausem. A naopak zarputilé trvání na tom, že jedni jsou dobří a druzí zlí, jedni domácí a druzí jen hosté na našem ideovém či zájmovém hřišti – to je ne-myšlení, které ovládlo český polistopadový diskurs politický i novinářský. Přepálené tuky rozličných ideologií té naší pravdy jako by obalily a zkalily naše vědomí – falešně zaměňujeme kusy svého přesvědčení za univerzální výklad světa a nevidíme pak krizi, v níž se celý náš svět ocitá.

Samozřejmě je třeba rozlišovat mezi utopickou prorockou vizí a přítomnou realitou. „Vize“ je pohled, který se pozvedá nad situaci, v níž jsme uvízli, přestože z ní materiálně čerpá. Smysl přítomné reality zase lze nahlédnout pouze tehdy, nebudeme-li rozpory a hranice v ní obsažené ukvapeně rozmývat a smazávat. Udržet vzájemné napětí části a celku, udržet se na jejich hranici – to může být východiskem i plodem myšlení. V evropské tradici snad právě takto linie kritického myšlení vzniká: z hranice, doslova „bránice“ (řecky „frén“), povstává „rozvažování“ (řecky „fronésis“), jež pozorujíc svět shledává v něm hru protikladů; když ten pohled přetavíme skrze naši vnitřní zkušenost, v níž se náš život rozvíjí taktéž v protikladech boje a spočinutí, hladu a nasycení, mládí a stáří, a přesto je to jeden a týž život, můžeme zahlédnout i světový celek, jednotu v boji protikladů - zhruba tak to snad viděl např. Hérakleitos z Efesu. Nasadit sebe sama v tomto boji vnitřním i vnějším a nepropadnout přitom jen hledisku části, to je úkolem „rozvažování“.

Přítomná česká situace, která nás tolik neuspokojuje, vyznačuje se mj. nedbáním té hranice, která ustavuje politický prostor, hranice mezi domácností a veřejností. „Veřejnost“ namísto veřejného jednání sedí doma - v lepším případě v lokálech a ukazuje prstem na veřejné činitele, se kterými jako by neměla nic společného (společný, veřejný prostor), jako by je nevolila a tím nelegitimizovala jejich rozhodování a nemusela se pak řídit takto přijatými společnými pravidly. Politikové pak zaměňují veřejný prostor za svou kuchyni, v níž se vaří všelijaké dobroty pro jejich soukromou spotřebu; tento způsob „správy“ naučili se od mafiánů, se kterými spoluvládnou a kteří svůj rajón odjakživa řídili z kuchyně.

Česká veřejnost i čeští novináři hodnotí politiky i politiku podle kritérií kuchyně, podle toho, jak nám ten který politik a ta která politika „chutná“, padne do oka a pokud možno reprezentuje naše soukromé krásné představy o nás samotných, nikoliv podle toho, co tento politik a tato konkrétní politika dělali, dělají a jsou schopni dělat ve veřejném prostoru a s veřejným prostorem. Politikové pak nevyvádějí své voliče z parciálních hledisek domácích zájmů, naopak je v nich utvrzují a všelikými způsoby je přiživují, aby milí občané pěkně zůstávali doma či ještě lépe v práci, přepočítávali vše na finanční výnos a nepokoušeli se něco vytvářet veřejně – čestným výjimkám různých uskupení občanské společnosti odolávajících tlaku na privatizaci veřejného prostoru budiž vzdána čest. Toto české vítězství kuchyně nad agorou je přímým popřením listopadové události a naopak plynulým navázáním na poměry předlistopadové.

Ochota vyjít na hranici, vystavit se nejistotě a ubývání známého smyslu, stejně jako ochota vyjít do veřejného prostoru a jednat v něm nepatří příliš k našim současným ctnostem. Ale teprve ze zkušenosti hranice a jiného může vzejít nový, celkový smysl. Učinit ze sebe hranici, na níž se napíná měnící se smysl a z níž nahlížím celek světa, to může být úkolem myslitele; učinit se strážcem hranice mezi soukromým a veřejným, mezi levicí a pravicí, mezi různými druhy veřejných mocí (soudní, výkonné, zákonodárné), a neztratit přitom ze zřetele společné hledisko obce, to může být úkolem státníka; učinit se bytostí tvořivého napětí, přechodu od vnějšku k nitru a od nitra k vnějšku, to může být úkolem všech.

Mrazivý, čistý vzduch (pokud tedy nebydlíte v obci s množstvím lokálních topenišť) nastupující zimy a život mizející kamsi do země ponouká k myšlení, k zostřenému vědomí: nač nepřijdeme sami, co nevytěžíme z hlubin svých zkušeností, to mít nebudeme, příroda nám to nedá. Kdo se upne na podzimní ubývání života, dostane nejspíše podzimní depresi; kdo pochopí podzimní sirobu jako přechod života přes hranici, zvnějšku do nitra, jako koncentraci jeho sil v hlubinách před jeho novým vyšlehnutím, nalezne svou duši a svou celistvost. Kdo zůstane ve své kuchyni a bude kuchyňskými měřítky poměřovat veřejný život, nebude s ním nikdy spokojen; kdo se ale odváží ven, změní náš společný svět.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.