Výtečný článek !
A (na okraj) snad i první vlaštovka naděje, že konečně začíná rozprava namísto "diskurzu"?

Pár poznámek na okraj pečlivého, věcného, vyváženého, důkladně promyšleného článku Jana Černého:

Dal bych do jisté míry zapravdu Zdeňku Bártovi, že sociální stát může být levicový nebo pravicový. Může dokonce být (při užití obvyklého jednorozměrného, ne zcela vyhovujícího pravolevého schématu) extrémně pravicový. Nacistické Německo a fašistická Itálie byly nepochybně sociálními státy. Poválečný italský sociální stát převzal beze zbytku mussoliniovskou Carta di lavore (Chartu práce, tedy vlastně podle našeho Zákoník práce). Italští (euro)komunisté a socialisté bojovali za uchování tohoto fašistického zákona, až dnešní Berlusconiho (neo)liberální pravice se pokouší o demontáž sociálního státu.

Z toho mi plyne, že sociální stát může být cestou k relativnímu blahobytu běžných občanů a pracovníků za cenu mírného omezení vrstev s vysokými příjmy. Způsobí, že je více spokojených (těch, kterým se touto cestou přidalo) a méně nespokojených (těm, kteří byli progresivně zdaněni a cítí se trestáni za svou vynalézavost a píli). Ale není automaticky cestou k demokratizaci pracovních vztahů, nemusí být krokem od pouhé občanské demokracie k demokracii i sociální, nemusí být cestou k emancipaci vrstev a sociálních skupin současným typem společenského uspořádání potlačených. Může být krokem tímto směrem, ale může být také krokem zpět od občanské demokracie k despocii a tyranii. A nemusí to hned být fašismus. Může jít o byrokratizaci, těžkopádnost, kontrolu a uzavírání před přistěhovalci (kteří relativní blahobyt v sociálním státě ohrožují). Sociální stát vytváří iluzi cíle, ale je jen etapou.

Poctivé sociálně demokratické a jim příbuzné strany jiných názvů západního světa nedeklarují jako cíl jen sociální stát. Obvykle se nebojí se (na rozdíl od české sociální demokracie) slova "socialismus," zejména, když je zřejmé, že jde o demokratický socialismus, který lze nastolit volbami a který se osvědčuje vždy znovu ve volbách mezi jinými programy.

Demokratický socialismus nemusí být protitržní, může důvěřovat volnému dění na trhu a jen je omezovat v zájmu mimotržních hodnot a skutečností (péče o neúspěšné, podpora nekomerční kultury ap.). Socialismus nemusí podlehnout pokušení nového gigantického plánovacího, centrálního, direktivního systému, umožněného dnes počítačovými sítěmi (a omlouvaného souběžným zaváděním přímé demokracie).

Teprve socialismus je skutečnou emancipací lidí jako pracovníků a vlastně také jako občanů, protože rovnocenná sociální pozice učiní i naplňování lidských a občanských práv realitou pro všechny. Přitom neomezuje pracovní iniciativu a podnikavost jednotlivců a týmů. Věří nenaplánovatelné svobodě i v ekonomické oblasti.

V článku St. Komárka, na který odkazuje Jan Černý, si stojí za to všimnout toho, jak se argumentuje. Když se podíváme lépe, tak se nemajetným a nevzdělaným nemá odejmout volební právo proto, že jsou nemajetní a nevzdělaní, ale proto, že volí strany, které nás zadlužují, tím se myslí levicové strany. Volební právo se tudíž má odebrat těm, kteří volí levici. To je soft fašismus. Hard fašismus je levici rovnou zakázat. Biologie a fašismus, staré téma.

Konrad Lorenz läßt grüssen.

Přesně tak, biologie a fašismus, taky mě to napadlo.

O S. Komárkovi vedu separátní diskusi s Veronikou Zikmundovou na Skypu, tak učiním intermediální řez a zkopíruju:
Ještě ke Komárkovi: je to obecnější český problém - veřejnými intelektuály (což je třeba ve Francii důležitá neformální instituce) jsou u nás samí přírodovědci, kteří pak fušují i do filosofie a duchověd - Komárek, Cílek, Höschl, Grygar... to má dvojí negativní dopad: 1) Do humanitních věd založených na pochybování a jistém citu se vnáší arogance a nevyvratitelnost přírodovědných pravd (v Komárkově podání dokonce v jakémsi fašizujícím podání). 2) Ve veřejnosti se posiluje iluze, že přírodní (a technické) vědy jsou jediným "solidním" věděním a že tento typ vědění je zcela universální.

Tím samozřejmě nepopírám zajímavost třeba Cílkových textů, ale vadí mi, že máme-li dozvědět něco o duchu či kultuře, dozvídáme se to ve veřejné rozpravě téměř výhradně od přírodovědců. Výjimkou je právě politika a obory jako politologie či sociologie, Václav Bělohradský je snad jediný veřejný intelektuál humanitního ražení, snad se k této působnosti blíží i Jan Keller a další, třeba Ivan Štampach zde diskutující. Zde je ovšem velkým omezením levicová orientace, usnadňující ostrakizaci. Když to ale dokázal překonat Bělohradský...

Pro jistotu klíčovou pasáž od St. Komárka ocituji, protože interpretace M. Hausera mi připadá posunutá: "Vzhledem k tomu, že většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná, dochází pak ve všech podobných společnostech postupně k etablování vlád, které slibují mnohem větší sociální výdaje, nežli mohou z výnosu daní bez rizika učinit. Zadlužují se a celý tento vývoj v západním světě nepochybně skončí celoplanetární měnovou reformou po zhroucení finančního systému." - Označení C. Hoeschla jako přírodovědce mi připadá trochu na hraně. Co třeba Halík, Knížák, Švejnar, Schwarz, Potůček, Librová, J. Sokol, A. Gerloch, J. Přibáň,...

Vynikající článek. Řekl bych, že velmi výstižně pojmenovává současnou situaci.
Ano, sociální stát je kompromisem mezi levicí a pravicí. Od 80-tých let jsme bohužel svědky nástupu neoliberální vlny. Jsou zde dvě základní otázky: Proč udržet sociální stát? a Jak? Neoliberální ideologická ofenzíva se snaží prosadit názor, že sociální stát je přežitek. Dnes o něm bohužel pochybuje i střední třída. A globální trhy pracují velmi účinně proti udržitelnosti sociální státu, protože trestají státy za příliš sociální politiku. Pokud bychom ovšem věděli, proč udržet sociální stát, pak se jistě najde i způsob "jak".

Ano, sociální stát (zákonodárství) je – také – kompromisem. Vzniká a rozvíjí se v konkrétní historické situaci. Čím však je tento kompromis? Jak se proměňují konflikty společenských zájmů v souvislosti s tímto kompromisem? Atd.

Chtěl bych ale také nabádat k obezřetnosti při nakládání s termíny levice a pravice. Příliš často (naposledy namátkou ve spojení „pravicová biologie“), působí více jako zaklínadla než jako analytické nástroje. Zaklínání sice také patří k myšlení o společnosti, leč má v sobě něco ošidného.

Sociální stát byl založen na dvou faktech:
1) silného dělnického hnutí zdola, které ohrožovalo kapitalismus
2) na existenci konkureční vize u spořádání společenského systému v podobě socialismu. Tato víra byla ještě podpořena existencí Sovětského svazu, který se, bez ohledu na svou skutečnou podstatu, jevil jako důkaz možnosti jejího praktického uskutečnění.
Oba tyto faktory nyní zanikly zcela, či z větší části. Ochota kapitalistů ke kompromisům proto silně ochabla.
Komárkův fašizující text je toho ideovým důkazem. A není v tom ani zdaleka sám.

Historické okolnosti, za nichž sociální stát vznikal, se od Bismarcka až podnes proměňovaly a samozřejmě že jejich podstatnou sočástí vždy byla "hrozba" výbuchu hněvu nespokojených mas zaměstnanců (zprvu zejména dělníků), ale přesto sociální stát nelze vysvětlit jen jako obrannou reakci Západu na existenci Sovětského svazu. Ostatně neoliberalismus nastoupil v 80. letech bez ohledu na Sovětský svaz. A právě Skandinávie ukazuje, že cosi jako celospolečenská dohoda o sociálním státě je možná a děje se z vnitřních pohnutek té společnosti.

Tím se dostávám k Adamu Votrubovi - to je zajímavé, mně spíše připadne, že je zřejmé "proč" (pro utváření soudržné a relativně smírné společnosti, která je výhodná pro všechny včetně bohatých), ale není moc jasné "jak" - jak přesvědčit českou střední třídu, tedy hlavně městské liberály, že sociální stát je dobrý a ekonomicky funkční projekt? Jak obhájit sociální stát před útokem globálního kapitálu? Tady je nutno uznat, že neexistence velké "alternativy", jakou byl dříve Sovětský svaz, situaci ztěžuje, protože globální kapitál se zdá být definitivním historickým vítězem. Ale svým způsobem je mnohem "čestnější" obhájit sociální stát bez existence takové hrůzné alternativy, jakou byl Sovětský svaz.

Jde nakonec o to, nač ukazuje Ivan Štampach, a co jsem se jinými slovy pokoušel též říct ve sloupku, že sociální stát není cílem, nýbrž prostředkem či etapou - etapou na cestě k "socialismu" podle I. Štampacha nebo prostředkem pro uvolňování tvůrčí energie a nového smyslu a pro zabraňování největším společenským tenzím a násilí podle mě.

Dějiny Skandinávie ovšem nejsou tak růźové a k současnému stavu se tam došlo rovněž přes velmi tvrdé zkušenosti a sociální bouře.
Důležitou roli hrála i historická nutnost skupinové soudržnosti ve velmi tvrdých přírodních podmínkách.
Socialismus skutečně není cíl, jak píšete, ale prostředek. Obávám se ale, aže ani tohoto prostředku nelze docílit ve společnosti, dramaticky rozdělené antagonistickými ekonomickými zájmy. Socialismu je možné dosáhnout pouze po překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jak praví klasici.

Dodatečně připojuji na vysvětlenou k poznámce Jana Černého:
Myslel jsem to podobně. Z mého hlediska je také jasné "proč". Napsal-li jsem v plurálu "budeme-li vědět proč", chtěl jsem tím říci: "my všichni - včetně té české střední třídy".