Krize sociálního státu a krize smyslu

Jan Černý

Ohrožen dnes není pouze sociální stát, ale především jeho politické a kulturní předpoklady. Cesta k jeho udržení musí být též cestou k obnově těchto předpokladů.

Před časem zde Zdeněk Bárta uveřejnil zajímavý sloupek plédující pro sociální stát; na ideji sociálního státu neshledává Zdeněk Bárta nic levicového či pravicového, je to uspořádání jaksi nadstranicky rozumné. Dokladem toho nám může být západní Evropa, v níž se pravicové a levicové vlády střídají, model sociálního státu ovšem zůstává. Idea sociálního státu je totiž v Bártově koncepci sekularizovanou podobou biblického (židovského a křesťanského) ideálu práva a spravedlnosti pro všechny, prodloužením prorocké intence, která neoddělitelně spojuje pravý náboženský život se sociálním ohledem.

K tomu dodávám, že např. v Koránu je takový apel asi ještě silnější než v Bibli. Evropskou a křesťanskou specialitou je až ona sekularizace a nenáboženská politizace původně náboženských ideálů. A tím se dostávám na půdu, na níž už se Zdeňkem Bártou úplně souhlasit nemůžu. Domnívám se, že pravice a levice přistupují k ideji sociálního státu z rozdílných pozic, resp. odvozují od něj odlišnou politickou kvalitu.

Historicky vzniká evropský sociální stát skutečně jako společné dílo levice a pravice — jeho kořeny sahají k Bismarckovi, jeho vrcholnou podobu po druhé světové válce vytvořila v Německu Adenauerova CDU, v severských zemích zase spíše sociálně demokratické strany. Snad i samotnou myšlenku solidarity (bohatších s chudšími, zdravých s nemocnými, mladých se staršími) můžeme považovat za „nadstranickou“, za společné náboženské a kulturní dědictví.

Přesto zůstává zásadní kvalitativní rozdíl v tom, děje-li se společenský a politický pohyb takříkajíc odshora dolů (od mocných k bezmocným, od bohatších k chudším), nebo naopak zdola nahoru. To, čím se podle mého mínění nejvíce odlišují ideová východiska levice od ideových východisek pravice, je přesvědčení, že zdrojem smyslu a osou společenského pohybu jsou ti, kterým se něčeho (práv, bohatství, uznání) nedostává, nikoliv ti, kteří mají dostatek či nadbytek a zároveň s tím jakýsi monopol na tvorbu „hodnot“. Solidarita v pojetí pravicových stran zdá se mi být pragmatickým skloněním se bohatých k chudším (ale i tak díky za něj...) v zájmu sociálního smíru a celkové výkonnosti ekonomiky; solidarita v pojetí levicových stran vychází z radikálního pojetí rovnosti všech lidí a z naděje, že právě ti dosud vylučovaní přinášejí do společenské a kulturní reality nový smysl.

Tato radikální novost se projevuje právě v politizaci nároku těch „dole“. Pomáhat slabším lze též tak, aby to neznamenalo jejich politickou emancipaci — postavení otroků ve starověkém Římě se průběžně zlepšovalo až k získávání občanských, nikoliv ovšem politických práv. Pomáhání slabším se velmi dobře může dít v zájmu zachování statu quo, v zájmu zabránění velkým společenským tenzím apod. Sem lze snad zařadit i nábožensky motivovanou pomoc druhým a slabým zvláště — jejím smyslem není změna politických pořádků, nýbrž prosycení společnosti milosrdenstvím, které je obrazem milosrdně a slitovně konajícího Boha.

Politizace zájmu chudých či vyloučených ovšem uvádí do pohybu celou společnost, protože do ní vnáší nárok transcendentní vůči jejímu dosavadnímu uspořádání. Tento vpád transcendence se projevuje jako revoluční elán nastupujících tříd — měšťanů v případě revolucí „buržoazně-demokratických“, dělnictva v případě revolucí socialistických či velké většiny společnosti v případě pádu diktatury (to je případ naší revoluce listopadové). Nové síly, které vstupují do světla veřejného prostoru, narušují dosavadní společenskou hierarchii a stávají se východiskem nové kultury vyrůstající z jiného porozumění tomu, co je to svoboda, jak definovat společenskou úlohu člověka apod. V pohybu těch „dole“ směrem nahoru a na světlo veřejnosti se tak — alespoň podle levicové interpretace — zračí směřování společnosti jako celku.

Sociální stát lze z tohoto hlediska považovat za jistý kompromis mezi revolučním nárokem nových tříd zjevujících se ve veřejném prostoru a domáhajících se podílu na politické moci na jedné straně a zájmem o trvalou společenskou stabilitu na straně druhé. K jeho vybudování bylo zapotřebí jak emancipačního elánu sociálně vyloučených, tak státnické úvahy držitelů moci. „Společný“ kulturní substrát solidarity pocházející patrně z náboženského dědictví umožnil, aby se na tomto díle podílely strany sociálnědemokratické (levice) i křesťanskodemokratické (pravice). Na společenské úrovni je nejviditelnějším výsledkem budování sociálního státu silná střední vrstva, která tlumí společenské rozdíly, umírňuje radikalitu níže postavených a propůjčuje společnosti svůj talent či inteligenci.

Sociální stát předpokládá politickou emancipaci — nemá-li se jednat o pouhý milodar bohatých pro chudé, nýbrž o proměnu celé společnosti a vznik silné střední třídy, je nutné, aby právě ti, kteří byli doposud z veřejné rozpravy vyloučeni, získali v ní svůj hlas. Takto se v dlouhém zápase především sociálně demokratických stran zrodilo všeobecné hlasovací právo. Není náhodou, že sebevědomí českých pravicových elit posílené polistopadovým vítězstvím kapitalismu a celosvětovým nástupem neoliberalismu začalo útočit i na tento výdobytek — návrat k nějaké podobě volebního censu zajišťujícího těm „schopnějším“, kupř. těm, kteří platí větší daně, větší politické zastoupení, navrhuje dnes kdejaký bloger na blogu Hospodářských novin a nedávno se k nim nepřímo připojil i pravicový biolog a filosof Stanislav Komárek.

Křesťansko-demokratické strany zase dokázaly získat pro projekt sociálního státu i movitější a konzervativnější část společnosti. Ve střední vrstvě se pak setkávají levicoví intelektuálové s drobnými podnikateli a živnostníky, lékaři a učitelé s umělci či zemědělci dotovanými ze státních rozpočtů. Ovšem tlak globálního kapitálu oslabuje sociální étos v programech jak křesťanskodemokratických, tak stále více i sociálnědemokratických stran.

Soudobá krize sociálních demokracií pochází, myslím, také z toho, že nejsou schopny pohyb k novému smyslu ve společnosti generovat či doprovázet — nejvýraznějším příkladem takového pohybu, který můžeme ještě nějak pamatovat, byla 60. léta. Nástup zelených stran je z tohoto pohledu přeléváním emancipačního a radikálně demokratického elánu do nových kadlubů, v nichž se „demokratického“ hlasu dostává i samotné přírodě. Tento vývoj by měl samozřejmě zpětně inspirovat i sociální demokracie; v západní Evropě se tak děje, u nás zatím ne. Česká sociální demokracie „nezelená“ především proto, že její veškeré síly se vyčerpávají v boji proti neoliberálnímu projektu české pravice.

Program české sociální demokracie není „populistický“, jak se jí snaží předhazovat pravicová média jenom proto, že se snaží uchovat sociální stát, tedy veřejné školství, zdravotnictví a sociální služby přístupné všem. Její program je spíše tak trochu „panský“, přičemž roli hodného pána hraje sám stát: jako by sociální demokracie chtěla sociální stát udržet pouze shora, zdaněním, konstrukcí státního rozpočtu, mzdovou politikou — tedy spíše „křesťanskodemokraticky“.

Snad nechtěným výrazem této tendence je heslo objevující se na jednom z jejích předvolebních billboardů: „Úspěch pro všechny.“ Radikálně demokratická perspektiva vtahování nových, či doposud opomíjených způsobů myšlení do veřejného diskursu byla vyměněna za zařazení se do projektu individuálního ekonomicky pojatého úspěchu, jakéhosi „amerického snu“ po česku. To vychází vstříc i převažujícímu voličskému naladění: Michal David zpívající na závěr programové konference české sociální demokracie má symbolický význam — zosobňuje veškerý kulturní i sociální konzervativismus současného českého levicového elektorátu.

V tom ovšem sociální demokracie zapomíná na nejvlastnější zdroj své politiky — emancipační pohyb a s ním spojeného progresivního kulturního ducha a tvorbu nového smyslu. V časech všeobecného konformismu a kulturní sterility je samozřejmě těžké hledat (jinou než jenom daňovou) progresi; nezbývá ale než se postavit čelem hlavní výzvě dneška, samotnému masivnímu globálnímu útoku trhů na sociální stát a na ekosystém a ve vzdoru vůči němu si osvojit nové způsoby myšlení: Je-li převažující tendencí dneška ekonomizace politiky, pojetí státu jako „firmy“ a s tím spojené ukrajování a zanikání veřejného prostoru, měla by se sociální demokracie jako součást velkého světového politického hnutí pokoušet o obrácený pohyb, politizaci, a tedy demokratizaci ekonomiky.

To lze zatím konat pouze na lokálních úrovních, a právě na nich by se měly objevovat nové typy myšlení demokraticky inkluzivního, ekologického, duchovně a kulturně zjitřeného — vztah k celku je třeba znovu najít z konkrétního místa. A této nové představivosti pak musí vyjít vstříc i stát; v Latinské Americe se to snad už děje, ve Skandinávii, kousek od nás, se to po druhé světové válce možná nikdy úplně dít nepřestalo.

    Diskuse
    May 18, 2010 v 9.00
    Výtečný článek !
    A (na okraj) snad i první vlaštovka naděje, že konečně začíná rozprava namísto "diskurzu"?
    May 18, 2010 v 13.54
    Pár poznámek na okraj pečlivého, věcného, vyváženého, důkladně promyšleného článku Jana Černého:

    Dal bych do jisté míry zapravdu Zdeňku Bártovi, že sociální stát může být levicový nebo pravicový. Může dokonce být (při užití obvyklého jednorozměrného, ne zcela vyhovujícího pravolevého schématu) extrémně pravicový. Nacistické Německo a fašistická Itálie byly nepochybně sociálními státy. Poválečný italský sociální stát převzal beze zbytku mussoliniovskou Carta di lavore (Chartu práce, tedy vlastně podle našeho Zákoník práce). Italští (euro)komunisté a socialisté bojovali za uchování tohoto fašistického zákona, až dnešní Berlusconiho (neo)liberální pravice se pokouší o demontáž sociálního státu.

    Z toho mi plyne, že sociální stát může být cestou k relativnímu blahobytu běžných občanů a pracovníků za cenu mírného omezení vrstev s vysokými příjmy. Způsobí, že je více spokojených (těch, kterým se touto cestou přidalo) a méně nespokojených (těm, kteří byli progresivně zdaněni a cítí se trestáni za svou vynalézavost a píli). Ale není automaticky cestou k demokratizaci pracovních vztahů, nemusí být krokem od pouhé občanské demokracie k demokracii i sociální, nemusí být cestou k emancipaci vrstev a sociálních skupin současným typem společenského uspořádání potlačených. Může být krokem tímto směrem, ale může být také krokem zpět od občanské demokracie k despocii a tyranii. A nemusí to hned být fašismus. Může jít o byrokratizaci, těžkopádnost, kontrolu a uzavírání před přistěhovalci (kteří relativní blahobyt v sociálním státě ohrožují). Sociální stát vytváří iluzi cíle, ale je jen etapou.

    Poctivé sociálně demokratické a jim příbuzné strany jiných názvů západního světa nedeklarují jako cíl jen sociální stát. Obvykle se nebojí se (na rozdíl od české sociální demokracie) slova "socialismus," zejména, když je zřejmé, že jde o demokratický socialismus, který lze nastolit volbami a který se osvědčuje vždy znovu ve volbách mezi jinými programy.

    Demokratický socialismus nemusí být protitržní, může důvěřovat volnému dění na trhu a jen je omezovat v zájmu mimotržních hodnot a skutečností (péče o neúspěšné, podpora nekomerční kultury ap.). Socialismus nemusí podlehnout pokušení nového gigantického plánovacího, centrálního, direktivního systému, umožněného dnes počítačovými sítěmi (a omlouvaného souběžným zaváděním přímé demokracie).

    Teprve socialismus je skutečnou emancipací lidí jako pracovníků a vlastně také jako občanů, protože rovnocenná sociální pozice učiní i naplňování lidských a občanských práv realitou pro všechny. Přitom neomezuje pracovní iniciativu a podnikavost jednotlivců a týmů. Věří nenaplánovatelné svobodě i v ekonomické oblasti.
    MH
    May 18, 2010 v 18.13
    Pravicová biologie
    V článku St. Komárka, na který odkazuje Jan Černý, si stojí za to všimnout toho, jak se argumentuje. Když se podíváme lépe, tak se nemajetným a nevzdělaným nemá odejmout volební právo proto, že jsou nemajetní a nevzdělaní, ale proto, že volí strany, které nás zadlužují, tím se myslí levicové strany. Volební právo se tudíž má odebrat těm, kteří volí levici. To je soft fašismus. Hard fašismus je levici rovnou zakázat. Biologie a fašismus, staré téma.
    May 18, 2010 v 20.33
    biologie
    Konrad Lorenz läßt grüssen.
    May 18, 2010 v 20.40
    Přesně tak, biologie a fašismus, taky mě to napadlo.

    O S. Komárkovi vedu separátní diskusi s Veronikou Zikmundovou na Skypu, tak učiním intermediální řez a zkopíruju:
    Ještě ke Komárkovi: je to obecnější český problém - veřejnými intelektuály (což je třeba ve Francii důležitá neformální instituce) jsou u nás samí přírodovědci, kteří pak fušují i do filosofie a duchověd - Komárek, Cílek, Höschl, Grygar... to má dvojí negativní dopad: 1) Do humanitních věd založených na pochybování a jistém citu se vnáší arogance a nevyvratitelnost přírodovědných pravd (v Komárkově podání dokonce v jakémsi fašizujícím podání). 2) Ve veřejnosti se posiluje iluze, že přírodní (a technické) vědy jsou jediným "solidním" věděním a že tento typ vědění je zcela universální.

    Tím samozřejmě nepopírám zajímavost třeba Cílkových textů, ale vadí mi, že máme-li dozvědět něco o duchu či kultuře, dozvídáme se to ve veřejné rozpravě téměř výhradně od přírodovědců. Výjimkou je právě politika a obory jako politologie či sociologie, Václav Bělohradský je snad jediný veřejný intelektuál humanitního ražení, snad se k této působnosti blíží i Jan Keller a další, třeba Ivan Štampach zde diskutující. Zde je ovšem velkým omezením levicová orientace, usnadňující ostrakizaci. Když to ale dokázal překonat Bělohradský...
    May 18, 2010 v 21.46
    Pravicový biolog a veřejní humanitní intelektuálové
    Pro jistotu klíčovou pasáž od St. Komárka ocituji, protože interpretace M. Hausera mi připadá posunutá: "Vzhledem k tomu, že většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná, dochází pak ve všech podobných společnostech postupně k etablování vlád, které slibují mnohem větší sociální výdaje, nežli mohou z výnosu daní bez rizika učinit. Zadlužují se a celý tento vývoj v západním světě nepochybně skončí celoplanetární měnovou reformou po zhroucení finančního systému." - Označení C. Hoeschla jako přírodovědce mi připadá trochu na hraně. Co třeba Halík, Knížák, Švejnar, Schwarz, Potůček, Librová, J. Sokol, A. Gerloch, J. Přibáň,...
    AV
    May 19, 2010 v 9.00
    Vynikající článek. Řekl bych, že velmi výstižně pojmenovává současnou situaci.
    Ano, sociální stát je kompromisem mezi levicí a pravicí. Od 80-tých let jsme bohužel svědky nástupu neoliberální vlny. Jsou zde dvě základní otázky: Proč udržet sociální stát? a Jak? Neoliberální ideologická ofenzíva se snaží prosadit názor, že sociální stát je přežitek. Dnes o něm bohužel pochybuje i střední třída. A globální trhy pracují velmi účinně proti udržitelnosti sociální státu, protože trestají státy za příliš sociální politiku. Pokud bychom ovšem věděli, proč udržet sociální stát, pak se jistě najde i způsob "jak".
    May 19, 2010 v 9.55
    Levice, pravice, sociální stát
    Ano, sociální stát (zákonodárství) je – také – kompromisem. Vzniká a rozvíjí se v konkrétní historické situaci. Čím však je tento kompromis? Jak se proměňují konflikty společenských zájmů v souvislosti s tímto kompromisem? Atd.

    Chtěl bych ale také nabádat k obezřetnosti při nakládání s termíny levice a pravice. Příliš často (naposledy namátkou ve spojení „pravicová biologie“), působí více jako zaklínadla než jako analytické nástroje. Zaklínání sice také patří k myšlení o společnosti, leč má v sobě něco ošidného.
    V
    May 20, 2010 v 7.45
    Sociální stát - soc. dem. iluze
    Sociální stát byl založen na dvou faktech:
    1) silného dělnického hnutí zdola, které ohrožovalo kapitalismus
    2) na existenci konkureční vize u spořádání společenského systému v podobě socialismu. Tato víra byla ještě podpořena existencí Sovětského svazu, který se, bez ohledu na svou skutečnou podstatu, jevil jako důkaz možnosti jejího praktického uskutečnění.
    Oba tyto faktory nyní zanikly zcela, či z větší části. Ochota kapitalistů ke kompromisům proto silně ochabla.
    Komárkův fašizující text je toho ideovým důkazem. A není v tom ani zdaleka sám.
    May 20, 2010 v 12.58
    Historické okolnosti, za nichž sociální stát vznikal, se od Bismarcka až podnes proměňovaly a samozřejmě že jejich podstatnou sočástí vždy byla "hrozba" výbuchu hněvu nespokojených mas zaměstnanců (zprvu zejména dělníků), ale přesto sociální stát nelze vysvětlit jen jako obrannou reakci Západu na existenci Sovětského svazu. Ostatně neoliberalismus nastoupil v 80. letech bez ohledu na Sovětský svaz. A právě Skandinávie ukazuje, že cosi jako celospolečenská dohoda o sociálním státě je možná a děje se z vnitřních pohnutek té společnosti.

    Tím se dostávám k Adamu Votrubovi - to je zajímavé, mně spíše připadne, že je zřejmé "proč" (pro utváření soudržné a relativně smírné společnosti, která je výhodná pro všechny včetně bohatých), ale není moc jasné "jak" - jak přesvědčit českou střední třídu, tedy hlavně městské liberály, že sociální stát je dobrý a ekonomicky funkční projekt? Jak obhájit sociální stát před útokem globálního kapitálu? Tady je nutno uznat, že neexistence velké "alternativy", jakou byl dříve Sovětský svaz, situaci ztěžuje, protože globální kapitál se zdá být definitivním historickým vítězem. Ale svým způsobem je mnohem "čestnější" obhájit sociální stát bez existence takové hrůzné alternativy, jakou byl Sovětský svaz.

    Jde nakonec o to, nač ukazuje Ivan Štampach, a co jsem se jinými slovy pokoušel též říct ve sloupku, že sociální stát není cílem, nýbrž prostředkem či etapou - etapou na cestě k "socialismu" podle I. Štampacha nebo prostředkem pro uvolňování tvůrčí energie a nového smyslu a pro zabraňování největším společenským tenzím a násilí podle mě.
    V
    May 20, 2010 v 14.49
    Dějiny Skandinávie ovšem nejsou tak růźové a k současnému stavu se tam došlo rovněž přes velmi tvrdé zkušenosti a sociální bouře.
    Důležitou roli hrála i historická nutnost skupinové soudržnosti ve velmi tvrdých přírodních podmínkách.
    Socialismus skutečně není cíl, jak píšete, ale prostředek. Obávám se ale, aže ani tohoto prostředku nelze docílit ve společnosti, dramaticky rozdělené antagonistickými ekonomickými zájmy. Socialismu je možné dosáhnout pouze po překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jak praví klasici.
    AV
    May 24, 2010 v 18.25
    Dodatečně připojuji na vysvětlenou k poznámce Jana Černého:
    Myslel jsem to podobně. Z mého hlediska je také jasné "proč". Napsal-li jsem v plurálu "budeme-li vědět proč", chtěl jsem tím říci: "my všichni - včetně té české střední třídy".
    May 25, 2010 v 6.15
    ad "hrůzná alternativa"
    Tady je trošku zakopaný pes. Není jasné, zda dúraz je na "hrůzná" nebo na "alternativa". Je to míněno poctivě, jak ukazují úvozovky u slova "čestnější". Nicméně se možná "globální kapitál ... definitivním historickým vítězem" skutečně jen býti zdá.

    Skutečná analýza "krátkého století" je pořád teprve v plenkách. A tak se mává totalitarismem jako mávátkem. Což je duchovní regres a ahistorický způsob myšlení. (Tato výtka platí pro JČ evidentně mnohem méně než pro většinu ostatních autorů.)

    A ještě: o čem to vlastně je třeba přesvědčovat střední třídu? O tom, že by se měla bránit vlastnímu zániku? (cf. Jan Keller)

    S pozdravem
    JK
    + Další komentáře