↗

Pastýř sedí na vysušené zemi u přehrady al-Massira v Maroku. Alarmující je naprostá neschopnost vedoucích politických představitelů uznat, že sucho je projevem globálního problému, který by měl stát na vrcholku priorit mezinárodní politiky. Foto Fadel Senna, AFP

Všechny naše plány mají chybu. A není to žádná maličkost: je to díra ve výpočtech velká jako planeta Země. Máme-li pokrýt narůstající spotřebu potravin, musí se jejich produkce do roku 2050 zvýšit nejméně o padesát procent. V principu se nejedná o nedosažitelný cíl, vezmeme-li v potaz současné trendy v zemědělství. Jenomže do děje vstupují mnohé překotné změny.

Pokud teď ponecháme stranou vše ostatní — vlny veder, půdní erozi, epidemie chorob rostlin umocňované ztrátou přírodní rozmanitosti —, zůstává tu ještě jeden faktor, který sám o sobě může způsobit, že lidstvo dostatek potravin vypěstovat zkrátka nedokáže. Nebude nám na to stačit voda.

Sucho se musí stát prioritou mezinárodní politiky

Studie publikovaná v roce 2017 odhadovala, že pokud by produkce potravin měla uspokojit poptávku v polovině našeho století, množství vody nutné pro zavlažování by se muselo zvýšit o polovinu. Je tu ale malý problém. Závlahy už nyní dosáhly maxima možného.

V úhrnu se děje to, že sušší oblasti dále vysychají, dílem v důsledku nižších srážek, dílem vinou poklesu hladiny řek, který je zapříčiněn ústupem horského sněhu a ledovců, a dílem v návaznosti na rostoucí teploty, které způsobují zvýšené odpařování i transpiraci rostlin. Mnohé z oblastí, které patří k největším producentům potravin v celosvětovém měřítku, jsou nyní ohroženy „přívalovými suchy“, během nichž horké a suché počasí ohromujícím tempem vysaje z půdy vláhu.

Některé oblasti, jako například jihozápad Spojených států, který trápí sucha už čtyřiadvacátý rok v řadě, se mohou proměnit v sušší typ krajiny natrvalo. Řeky vysychají před ústím do moře, v jezerech a přehradách klesají hladiny, sladkovodní druhy vymírají pětinásobně větším tempem než tvorové suchozemští a řadě velkých měst hrozí vážný nedostatek vody.

Na zemědělství přitom již dnes připadá devadesát procent spotřeby sladké vody. Vypumpovali jsme už takové množství vody, že to ovlivnilo rychlost zemské rotace. A vodu, které by bylo zapotřebí k uspokojení rostoucí poptávky po potravinách, zkrátka už není kde brát.

Ona studie z roku 2017 měla už tehdy všechny znepokojit. Jenomže jako obvykle ji přehlédli jak politici, tak média. Krize tu začínáme chápat, až když se problémy zjeví přímo před našimi zraky v Evropě. Nicméně jakkoli je pochopitelná panika kvůli suchu v Katalánsku a v Andalusii, do očí bije takřka naprostá neschopnost evropské politické třídy uznat, že se ve Španělsku jedná o projev globálního problému, a to problému, který by měl stát na vrcholku priorit mezinárodní politiky.

Třebaže španělské sucho vedlo tamější veřejnost k protestům, zdaleka se nejedná o zemi, kde je dnes situace nejkritičtější. Povodí řeky Indus zasahuje území tří jaderných mocností — Indie, Pákistánu a Číny — a několik vysoce nestabilních, konfliktních oblastí, sužovaných hladem a palčivou bídou. V období sucha se odčerpává devětapadesát procent vody z řeky — z většiny na závlahy.

Ale poptávka po vodě rapidně roste, jak v Indii, tak v Pákistánu. Množství vody v řece, které nyní přechodně vzrostlo v důsledku tání ledovců v Himálajích a Hindúkuši, zanedlouho dosáhne špičky, a pak začne klesat. I podle nejoptimističtějších klimatických scénářů výtok z asijských ledovců dostoupí vrcholu před polovinou století, a objem ledovcové masy se zmenší do roku 2100 zhruba o šestačtyřicet procent.

Někteří analytici pokládají sváry o vodu za hlavní příčinu neutuchajících konfliktů mezi Indií a Pákistánem v Kašmíru. Leč neuzavře-li se mezinárodní smlouva o využívání vody v povodí Indu, která vezme v potaz předvídaný pokles průtoku řekou, současné šarvátky mohou být pouhou předehrou mnohem horších událostí.

Nezbytně potřebujeme změnit stravovací návyky

Panuje široce rozšířená představa, že problém lze zvládnout zvýšením účinnosti zavlažování. Dovolte mi tedy, abych vás zasvětil do paradoxu účinnosti závlah. Jelikož lepší technologie umožňují, aby se dané množství plodin vyprodukovalo s menším množstvím vody, klesají výdaje nutné k závlahám. Tím roste zisk, což vábí investice, a zemědělce to ponouká k pěstování výnosnějších, žíznivějších rostlin i k rozšiřování obdělávané plochy.

Přesně to se stalo například ve španělské pánvi řeky Guadiana. Investice 600 milionů eur, která měla snížit objem vody používané k závlahám zvýšením jejich účinnosti, vedla naopak k zvýšení celkového objemu vody využívaného k závlahám. Proč? Prostě proto, že díky vyšší efektivitě je tu najednou zemědělská produkce výnosnější.

Lze to samozřejmě překonat regulacemi: zákony, které stanoví limit jak celkovému množství vody užívanému k závlahám, tak pro individuální spotřebu. Ale vlády dávají přednost čistě technologickým řešením. Jenomže ta bez politických a ekonomických regulací kýžený efekt zpravidla nepřinášejí.

Už bychom mohli vědět, že technologické záplaty obvykle zkrátka žádné problémy neřeší. Vlády dnes plánují masivní budovatelské projekty, které by přečerpávaly vodu i na velké vzdálenosti. Jenomže klimatický rozvrat a rostoucí poptávka vedou k tomu, že zamýšlené „donátorské“ oblasti jsou často samy ohroženy suchem. A voda z odsolovacích stanic obvykle stojí desetinásobek toho, co voda čerpaná ze země či zachycovaná dešťovka; odsolování je nadto energeticky značně náročné a vytváří velké množství toxického slaného láku.

Zejména je tak zapotřebí, abychom změnili své stravovací návyky. Ti z nás, kteří si mohou vybrat, jak se stravují — jinak řečeno bohatší polovina lidstva —, musí začít vážně řešit, jaké nároky na vodu mají potraviny, které konzumujeme, a podle toho činit odpovídající spotřebitelská rozhodnutí.

Možná už je to únavné, ale jedná se o další z řady důvodů, proč vyloučit z jídelníčku maso — to samo o sobě totiž vede ke snížené potřebě pěstování zemědělských plodin, a tudíž i k nižším nárokům na vodu. V Americe se téma stalo dalším námětem kulturních válek, když si různí pravicoví blogeři začali brát na paškál kalifornské mandloňové a pistáciové plantáže s poukazem na jejich spotřebu vody.

Realita je ale taková, že nesouměřitelně více vody padne na závlahy plodin, jimiž se živí kalifornský dobytek. A i ty, co se vody týče, nejnáročnější alternativy mléka, jako je mléko mandlové, vyžadují podstatně nižší spotřebu vody, než kolik jí je zapotřebí při produkci odpovídajícího množství mléka, což je mimochodem odvětví náročné na spotřebu vody zcela mimořádně: rozdíl oproti nejpříznivějším alternativám, jako je mléko sójové nebo ovesné, je přímo astronomický.

Samozřejmě, že i v případě rostlinné stravy lze zaznamenat velké rozdíly a měly bychom vědomě upřednostňovat druhy s menšími nároky na vodu. Vlády i prodejci by tomu měli jít naproti striktnějšími pravidly a také informacemi pro spotřebitele.

Místo toho se děje pravý opak. V únoru z popudu eurokomisaře pro zemědělství Janusze Wojciechowského Evropská komise vypustila ze svého plánu na ochranu klimatu výzvu k většímu využívání neživočišných bílkovin. Politické manipulace regulací snad v žádném sektoru nejsou tak křiklavé jako v potravinářství a v zemědělství.

Mrzí mě, že vás tím musím zatěžovat, ale někteří z nás se prostě musí konfrontovat s bezbřehou zaujatostí většiny médií i politiků proti věcem, na nichž opravdu záleží. Dochází nám voda. Jedná se o další zásadní přehlížené téma, na němž může fatálně záviset mír, prosperita i obyvatelnost planety. A opravdu by se hodilo, abychom se začali soustředit na věci, na nichž opravdu záleží.

Z anglického originálu Dry Run publikovaného na stránkách autora a předtím v deníku Guardian přeložil JAKUB PATOČKA.