↗

Mladí, progresivní představitelé strany sice budí sympatie veřejnosti, uvnitř strany však většinovou podporu nemají. Foto FB Petr Hladík

V posledních týdnech se v souvislosti s nešťastným vystupováním předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky v kauze večírku v den masové vraždy na Filozofické fakultě ještě intenzivněji rozproudily debaty o budoucnosti nejstarší vládní strany, jež se momentálně topí v preferencích hluboko pod hranicí volitelnosti.

Jakkoliv byl rozhodnutím celostátní konference KDU-ČSL Marian Jurečka v pátek 26. ledna podržen ve své funkci, je velmi pravděpodobné, že nejpozději na řádném sjezdu, připravovaném na říjen letošního roku, zvolí lidovci do svého čela nového předsedu. V souvislosti s diskusemi o tom, kdo má největší šanci se jím stát, se přirozeně znovuotevírá téma vnitřní názorové rozrůzněnosti strany.

Konzervativci a liberálové

Četné úvahy se zaměřují na údajné rozdělení strany na liberální křídlo a konzervativce, kteří si přejí zachovávat tradicionalistický hodnotový fundament v politice strany, především pak důraz na obranu současné definice manželství a tradiční rodiny, bioetická témata a odpor k myšlenkovému progresivismu.

Do této sestavy údajně patří skupina nejhlasitějších kritiků návrhu na uzákonění takzvaného manželství pro všechny, tvořená poslankyněmi Ninou Novákovou, Romanou Bělohlávkovou a Pavlou Golasowskou, předsedou poslaneckého klubu KDU-ČSL Alešem Dufkem a jihočeským poslancem Šimonem Hellerem, proslulým výrokem, že „hovězí je hovězí“. Nepasovanou hlavou této skupiny je pak dle mnohých komentátorů další Jihočech, první místopředseda strany a místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek, kterého tato skupina údajně podporuje na funkci předsedy.

Druhou skupinu tvoří naopak mladší a progresivnější představitelé, reprezentovaní především jihomoravskou poslankyní Marií Jílkovou, jejím krajanem hejtmanem Janem Grolichem a ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem, někdejším zakladatelem a prvním předsedou mládežnické organizace Mladí lidovci. Právě Hladíka prý progresivistické křídlo hodlá dostat na předsednický post. Není ovšem vyloučeno, že by stejnou ambici mohl mít do budoucna i zmíněný hejtman Grolich.

Progresivistické křídlo se otevírá tématům pro lidovce netradičním, jako je ekologie, postavení žen či práva menšin. Snaží se je vnášet do veřejného diskursu a promítnout do volebního programu strany. Velkou podporu mají progresivisté údajně u mladé generace členů KDU-ČSL.

Zejména levicově orientovaní komentátoři sdělují, že takto vypadá polarizace uvnitř lidové strany a že dědictví po Jurečkovi bude vlastně soubojem o to, které z těchto křídel ve straně převáží. Podobná perspektiva je ovšem příliš černobílá, nesmyslně zjednodušující. Především ale nezohledňuje skutečnost, že téměř nikdo z výše zmíněných osobností — právě kvůli své přílišné ideové vyhraněnosti a frakčním aktivitám uvnitř strany — na pozici předsedy KDU-ČSL neaspiruje.

Umírněný centrismus zvítězí

Obě výše uvedená křídla, pokud vůbec existují a lze je takto šablonovitě narýsovat, totiž velmi pravděpodobně většinu v řadách členské základny nemají. Typický řadový člen či regionální funkcionář KDU-ČSL je totiž umírněně konzervativního smýšlení, z jedné strany neochotný přijímat hluboké pokrokářské vize a rétoriku politických revolucionářů, na straně druhé ale neklade důraz na okrajová témata reakčně konzervativního vymezování se vůči nejrůznějším společenským fenoménům současnosti.

Jeho zájem tkví v praktických řešeních konkrétních věcných otázek, především pak zájmů těch skupin populace, k nimž přísluší. Typický lidovec je v tomto spíše starší člověk, častěji žena než muž, žijící spíše na socioekonomické periferii, ale v tradičnějších, méně sekularizovaných venkovských částech země. I navzdory sociodemografickým proměnám spočívá gros voličů KDU-ČSL právě v těchto sociálních vrstvách a také odsud se pak líhnou politici schopní je oslovit.

Jde v zásadě o umírněné centristy, neochotné k razantním krokům, ostrým vyjádřením i koncepcím radikálních změn. K jejich kvalitám patří stabilita postojů, ochota ke kompromisům, avšak také trvání na zásadních hodnotách a principech, které křesťanskodemokratickou politiku formují. Právě tak byl dlouhodobě vnímán i Marian Jurečka, a proto měl ve straně vysokou podporu. Poté, co tuto důvěru ztratil, se straníci poohlížejí po podobném typu osobnosti.

Klidná, nikoliv nečitelná a nevyzpytatelná síla

Názorový kvas ve straně, dělící linie i ztráta důvěry v předsedu rozhodně není něco, co by KDU-ČSL v situaci historicky bezprecedentního propadu preferencí prospívalo. Přesto je však poněkud troufalé hledat právě v tom příčinu dnešního stavu strany. Je třeba si položit otázku, co vždy tvořilo tmel, který lidovečtí voliči sdíleli, a právě proto tuto stranu volili. Odpověď radno hledat nejen v tom, jakou politiku lidovci prosazují, ale též ve způsobech, jak to činí.

Zásadní výtky vůči lidoveckému vedení zaznívají od voličů, kteří jsou zklamaní vládním působením strany. Mnozí tvrdí, že lidovci fakticky rezignovali na vlastní politickou linii a pouze mechanicky podporují politiku ostatních koaličních stran, zejména pak nejsilnější ODS. Na rozdíl od dob Josefa Luxe, jenž byl ochoten se vůči dominantní Klausově straně názorově i stylem vymezit, dnešní lidovecké vedení na takovou snahu fakticky rezignovalo a jen doplňuje neoliberální politiku vlády o dílčí akcenty, jež symbolizují tradiční lidovecká témata.

Například v rámci daňového balíčku lidovci udrželi zachování daňové slevy na manželku či rodičovský příspěvek ve výši 50 tisíc korun. V takzvané důchodové reformě, fakticky toliko parametrických změnách průběžného systému důchodů, má být významně uplatněna zásluhovost dle počtu vychovaných dětí. V „zeleném“ dotačním programu Oprav dům po babičce si ministr Petr Hladík klade za cíl pomoci mladým rodinám s dětmi k pořízení bydlení a omezit vylidňování venkova.

V době inflační, energetické i bezpečnostní krize v Evropě jde ovšem pouze o parciální, v podstatě kosmetické detaily na koncepcích, které jsou obecně neschopné reagovat na silný pocit znejistění a existenčního ohrožení většinové populace. Nic z toho nepřináší dlouhodobě nosná, komplexní a přitom praktická řešení zásadních existenčních problémů lidí.

V takové společenské atmosféře by se očekávalo, že lidovci — věrni svému heslu z dob Josefa Luxe „Klidná síla“ — budou představovat aktéra schopného obrušovat hrany, vytlačovat extrémy a především nabízet vlastní nosnou vizi stability a udržitelnosti. Neděje se tak. Lidovci nejsou s to zabránit rozpočtově alarmistické vládní politice, která se v duchu těch nejhlubších tradic české pravicové neoliberální politiky rozhodla opět rozložit náklady na celou společnost a přitom neohrozit pozici systémových prominentů.

Navzdory protržní rétorice vláda neredukovala náklady na dotace firmám ani neomezila náklady na neadresné sociální transfery či státní byrokracii. Pravicové strany se v takovém případě rády odvolají na své centristické koaliční partnery včetně lidovců. Lidovci tak nesou symbolickou zátěž spoluodpovědnosti za vládní restriktivní politiku, a navíc někteří lidovečtí ministři sami přebírají neoliberální rétoriku: „Bude to bolet, ale musíme to udělat.“

Zároveň nejsou s to předložit vlastní komplexní věrohodné návrhy na stabilizaci situace. Naopak rozjitřováním a znejišťováním vlastního elektorátu rétorikou progresivistů — „nastává absolutní průlom“, „je potřeba změnit myšlení“ a podobně — se strana dostala k historicky rekordnímu propadu voličské podpory. Klidná síla tak přestala být klidnou a stala se nečitelnou i nevyzpytatelnou. A taky logicky neatraktivní.

Marian Jurečka a jeho spojenci ve straně zjevně sázejí na to, že nějakým nadpřirozeným zázrakem letošní troje volby dopadnou pro lidovce skvěle a stávající předseda bude moci setrvat v čele strany. Nejen on, ale prakticky celé dnešní lidovecké vedení v tomto spoléhá na koalici SPOLU a její další pokračování.

Koalice SPOLU, dlouhodobě výhodná pro všechny tři ustavující subjekty, je často zmiňována jako důvod a příčina lidovecké nevýraznosti. Nutno však podotknout, že i v jejím rámci by lidovci mohli a měli prosazovat svůj vlastní autentický pohled na svět. Koalice SPOLU totiž buď bude existovat s nimi, anebo nebude existovat vůbec. To, jak se lidovci budou chovat, ovšem není přímo úměrné tomu, zda koalice trvá či nikoliv.

Následujících devět měsíců tak bude v KDU-ČSL probíhat horečná diskuse o tom, jak potřebný restart provést. Zda již na něj není pozdě, se teprve dozvíme.