Somaliland: Na cestě k uznání 55. státu Afriky?
Linda PiknerováVe stínu dlouhodobých katastrofálních poměrů v regionu Rohu Afriky zůstává fakt, že tu již desítky let prosperuje kvazistát Somaliland. Jeho dějiny ukazují, nakolik poměry v dnešní Africe stále ovlivňuje její koloniální minulost.
Zprávy o rozpadu Somálska, pirátských útocích v Rohu Afriky a působení islamistických milicí Al-Šabab, které zaplavují mediální prostor od počátku 90. let minulého století, nedávají příliš prostoru, abychom mohli uvažovat o části tohoto státu jako o poměrně stabilním kusu území, které více než třicet let funguje de facto nezávisle. Nedávné memorandum podepsané mezi premiérem sousední Etiopie a zástupci kvazistátního Somalilandu však naznačují, že předpona „kvazi“ je čím dál více jen formální úlitbou než odrazem reality. Aktuální vývoj v Jemenu tomuto trendu jenom nahrává.
Pochopení soudobého toku událostí, jež mají bezprostřední globální dopad, se neobejde bez krátkého exkurzu do historie regionu označovaného jako Roh Afriky, který je poněkud zjednodušeně identifikován se Somálskem.
Historii tohoto nanejvýš strategického regionu při hranicích Adenského zálivu spojujícího Rudé moře a Indický oceán začali v moderní éře psát Evropané, zejména pak Britové, Francouzi a v jisté míře také Italové, kteří usilovali o zajištění Suezského kanálu.
Oblast historického Somálska coby území obývaného etnickými Somálci tak byla rozdělena, přičemž Francouzi získali pozice v dnešním Džibutsku, Britové v Somalilandu a Italové se usadili kolem Mogadiša. Zbytek Somálců zůstal v Etiopii v provincii Ogaden a v severní Keni, ovládané Brity, což začalo způsobovat napětí v průběhu 20. století a dodnes je somálsko-keňská hranice považována za jednu z vůbec nejrizikovějších v Africe.
Britská přítomnost se v Somalilandu opírala o sérii smluv s představiteli místních klanů, kteří jejich prostřednictvím hledali ochranu před expansionismem etiopského císaře Menelika II. Podobně jako jinde v Africe, i zde Britové využívali systém nepřímé správy, založený na udržení vlády místních struktur, v kombinaci s rozhodujícím vlivem v oblasti zahraniční politiky, který určovaly britskými zájmy.
Zajištění plavby Rudým mořem prostřednictvím záchytných bodů na pobřeží bylo součástí strategické vize Británie, jak efektivně a co nejlevněji spravovat obrovskou říši. V praxi se opírala o sérii smluv s lokálními politickými předáky.
Kromě toho Britové usilovali o ochranu tisíciletých obchodních stezek, jejichž prostřednictvím si v oblasti dnešního Jemenu zajišťovali dodávky masa, a region dokonce získal výstižnou přezdívku „adenské řeznictví“. Ačkoli nyní je region vnímán především jako synonymum mizérie, i dnes maso, zejména kozí a skopové, tvoří podstatnou součást jídelníčku místních. Mediální obraz regionu redukovaný jen na poušť plnou hladových uprchlíků tak dostává trochu realističtější rozměr.
Čtyřdenní nezávislost
V „Roce Afriky“ 1960 se vítr změn prohnal i Rohem Afriky a Somaliland vyhlásil na Británii nezávislost, která trvala přesně čtyři dny, než byl tento stát spojen s italskou částí, jež kopírovala pobřeží Indického oceánu. Původně britská a italská správa sice vytvořily jeden stát, ale prakticky sjednocení nenastalo, a to dílem právě kvůli odlišné koloniální minulosti.
Za celých třicet let se nepodařilo vybudovat fungující infrastrukturu spojující obě území, což v důsledku znamenalo, že Somaliland si příliš nedělal hlavu z toho, co se děje v hlavním městě, které leželo více než tisíc kilometrů daleko. Spojení ze somalilandského přístavu Berbera do Mogadiša bylo nejkratší přes území Etiopie, se kterou v sedmdesátých letech bylo Somálsko ve válce právě kvůli východní provincii Ogaden, obývané etnickými Somálci.
Prohra odstartovala nejen pád somálského režimu Siada Barrého, ale také celkový rozklad jednotného Somálska, jež s koncem studené války ztratilo svého klíčového spojence — USA. Konec finanční podpory smetl celý režim, země se propadla do občanské války a Somaliland vyhlásil nezávislost, přesněji řečeno deklaroval její obnovení s odkazem na čtyřdenní epizodu ze šedesátých let.
Zástupci Somalilandu vnesli do mezinárodního prostředí argument, že v oněch čtyřech dnech pětatřicet států světa včetně USA a Izraele uznalo suverenitu země. Nicméně osud tomu chtěl, že somalilandský národní archiv lehl popelem, a tudíž nezbývá než věřit orální tradici.
Vyhlášení nezávislost z počátku devadesátých let proto není interpretováno jako pokus o secesionismus, ale o jako znovuobnovení již jednou uznané nezávislosti. Tím se má vzít vítr z plachet všem, kteří argumentují, že přiznání nezávislosti Somalilandu by odstartovalo rozpad dalších afrických zemí včetně Nigérie či Mali.
Samostatnost?
Možná z našeho pohledu trochu ošidná argumentace se v posledních letech ukazuje jako klíčová. Zatímco Somálsko se totiž stalo symbolem zmaru, Somaliland je územím, se kterým chce spolupracovat kdekdo. Vláda v Hargeise od začátku devadesátých let důsledně usiluje o budování identity nezávislosti, podpořené přijetím vlajky, hymny, národních symbolů, ale také šířením angličtiny a vydáváním vlastních pasů.
Neschopnost mogadišské vlády vydávat úřední dokumenty vytvořila prostor k etablování státních somalilandských institucí a rozvoji neformálních vztahů s nejbližším okolím. Výsledkem je, že somalilandský pas má od roku 2014 biometrickou podobu a jeho držitelé mohou cestovat například do Etiopie, Džibutska, Taiwanu, ale také Velké Británie či Francie.
Politici v Somalilandu pochopili, že základem pro posílení na mezinárodní scéně je zajištění hranic a s tím spojené bezpečnosti, což se skutečně daří a činí to z této části Rohu Afriky oblast, do které můžete vyrazit i jako nezávislý cestovatel. Přispívá k tomu letecké spojení s Dubají, saudskou Džidou či etiopskou Addis Abebou a možnost získat vízum po příletu na mezinárodní letiště v Hargeise.
Skutečnost, že země je otevřena vnějšímu světu pochopitelně láká nejen cestovatele se zájmem o pláže a jedinečnou přírodní scenérii, ale také obchodníky, což přispívá k diverzifikaci ekonomiky, tradičně závislé na obchodu s dobytkem.
Na části území byly objeveny zásoby ropy a obrovský potenciál v sobě skrývá velký kontejnerový přístav Berbera, představující reálnou dopravní alternativu vůči přístavu v Džibuti, jenž narazil na své kapacitní limity. Oproti frankofonnímu Džibuti má somalilandská Berbera rovněž tu výhodu, že na jejím území není žádná cizí vojenská základna a země není vlivem neuvážených půjček čínským dlužníkem.
Slušnou ekonomickou perspektivu posilují zahraniční remitance směřující ze zahraničí, neboť somalilandská — a také somálská — diaspora patří k nejaktivnějším na světě. V Kanadě, ale také v Etiopii či Keni žijící emigranti posílají pravidelně do země finanční prostředky, jež představují významnou oporu státních příjmů, a administrativa z nich pokrývá například náklady na budování infrastruktury.
Mimochodem ekonomická síla Somálců je ohromující a narušuje stereotypní představu o tom, že země, z níž pochází první světová africká supermodelka Iman, je zemí zmaru. Naopak, pokud se projdete po některých čtvrtích etiopské či keňské metropole, zjistíte, že obchod je zde plně v rukou Somálců a ochota podporovat své příbuzné v domovské zemi je předávána z generace na generaci.
Budoucnost?
Prvního ledna letošního roku podepsaly Etiopie a Somaliland smlouvu o vzájemném porozumění, jejímž praktickým důsledkem má být usnadnění přístupu k přístavu Berbera a dvacetikilometrovému pruhu pobřeží na následujících dvacet let.
Datum nemá žádný symbolický rozměr, protože Etiopie se řídí svým vlastním kalendářem opožděným o několik let proti našemu, takže hledat skrytý význam za podpisem ryze pragmatické smlouvy by bylo nepochopením reality. Etiopie je od roku 1993, kdy přišla ve válce o Eritreu, stomilionovým vnitrozemským státem, který usilovně hledá přístup k moři.
Vzhledem k tomu, že při hranicích se Súdánem a Eritreou probíhá latentní napětí hraničící chvílemi s občanskou válkou, infrastruktura směrem do Keni je mizerná, zůstávají ve hře přístavy v Džibuti a právě Somalilandu. A zatímco kapacity v maličkém Džibutsku narazily na svůj strop, Berbera je dobře přístupná.
Spojnice mezi Addis Abebou a Berberou navíc vede skrze města Dire Dawa a Harar, což jsou ve východní části Etiopie klíčové obchodní uzly, podpořené navíc existencí železnice mezi Dire Dawa a Addis Abebou. Ostatně o Hararu se dříve hovořilo jako o jednom ze dvou skutečně etiopských měst.
Podpis smlouvy otevřel prostor pro postupné posilování již tak nezanedbatelných etiopsko-somalilandských vztahů, v nichž vláda v Hargeise vidí nástroj, jak dosáhnout plné nezávislosti. Úvaha se zakládá na zcela racionálním základu, protože právě Etiopie představuje jednu z klíčových afrických regionálních mocností a od počátku letošního roku rozšířila řady států ve skupině BRICS.
Ta představuje důležitou ekonomickou, ale především vlivovou skupinu, neboť její dva členové jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Uvážíme-li, že v Radě bezpečnosti OSN dále zasedají USA, Velká Británie a Francie a že s žádnou z těchto mocností nemá Somaliland výraznější problém, otevírá se unikátní příležitost, aby se země po desítkách let dočkala plné suverenity.
Do karet hraje Somalilandu také aktuální situace v Jemenu, kde pozice rebelů bombarduje americko-britská koalice. Zatímco Jemen neboli historický Aden je noční můrou pro všechny, kteří touto částí světa musí proplouvat, Somaliland na opačném břehu úžiny Bab al-Mandab podporuje mezinárodní síly v zajištění bezpečnostní stability.
Dobře si totiž uvědomuje, kdo jsou skutečně vlivní a silní spojenci. Na konci jemenské krize tak může být nový stát na mapě Afriky, který už teď vykazuje vyšší míru funkčnosti než ty aktuálně mezinárodně uznávané.