Mladá petrohradská umělkyně Alexandra Skočilenková — známější pod jménem Saša — záhy po začátku ruské invaze na Ukrajinu vyjádřila svůj nesouhlas s válkou. Na rozdíl od tisíců svých krajanů, kteří na veřejných místech demonstrovali s protiválečnými nápisy, Skočilenková zvolila formu, kterou tehdy doporučovalo hnutí Feministický protiválečný odpor jakožto způsob, jak o dění na Ukrajině informovat obyčejné občany, kteří se nepídí po neoficiálních informacích na internetu.

V supermarketu nahradila několik cenovek zboží lístky s protiválečnými nápisy jako „Ruská armáda bombardovala uměleckou školu v Mariupolu. Před ostřelováním se v ní ukrývalo asi 400 lidí.“; „Zastavte válku! Za první tři dny zemřelo 4300 ruských vojáků. Proč o tom v televizi mlčí?“; „Putin nám z televizních obrazovek lže už dvacet let. Výsledkem této lži je naše ochota omlouvat válku a nesmyslné oběti.“ nebo „Můj pradědeček čtyři roky nebojoval ve Velké vlastenecké válce proto, aby se Rusko stalo fašistickým státem a napadlo Ukrajinu.“

Saša Skočilenková byla záhy zatčena a obžalována z diskreditace ruské armády na základě zákona, který byl do ruské legislativy zařazen loni, po zahájení války na Ukrajině, aby se stal hlavním nástrojem boje s opozicí vůči kremelskému režimu. Přestože mladá žena trpí několika závažnými nemocemi, které jsou podle ruské legislativy neslučitelné s uvalením vazby, ve vazební věznici strávila více než půl druhého roku a soudní proces s ní se táhl jako u žádného jiného politického vězně.

S odvoláním na svůj prudce se zhoršující zdravotní stav obžalovaná opakovaně žádala, aby proces probíhal rychleji, neboť je pro ni velmi psychicky i fyzicky vyčerpávající. Soudkyně však naopak dělala vše pro to, aby proces co nejvíce protahovala. Celé jedno stání bylo například věnováno nekonečnému předčítání banálních provozních instrukcí pro zaměstnance supermarketu, ve kterém umělkyně svou akci realizovala. Během roku tak Saša Skočilenková absolvovala více než třicet často mnohahodinových stání.

Během soudních líčení byla pošlapávána elementární práva obžalované. Symptomatické je i to, že na rozdíl od jiných politických procesů, které se odehrávaly veřejně, v případě Skočilenkové byla přítomnost veřejnosti všemožně omezována nebo zcela vyloučena. Saša proto apelovala na státního zástupce a soud, aby všem ukázali, „jak nezištně a spravedlivě vykonávají spravedlnost“. „Opravdu se tu děje něco strašného a hanebného? Dokažme světu, městu, Rusku, že tomu tak není, že tu není za co se stydět,“ vyzvala soud obžalovaná.

Velmi tristní roli v procesu sehrály soudní znalkyně — socioložka a lingvistika, které se snažily na základě protiválečných textů ze supermarketu dokázat, že v nich Skočilenková „veřejně šíří vědomě nepravdivé informace… o použití ozbrojených sil Ruské federace“, jak zní formulace paragrafu, na němž prokuratura postavila svou obžalobu.

Proti zfušované expertize neodpovídající znalosti jazykovědy ani na úrovni maturitní zkoušky vystoupila renomovaná lingvistka Světlana Drugovejko-Dolžanská, jež jednoznačně doložila, že posudek je ryze účelový a nesplňuje ani nejnižší kritéria odbornosti. Drugovejko-Dolžanskou toto akademické angažmá ve prospěch Saši Skočilenkové stálo místo na petrohradské univerzitě, kde pracovala čtyřicet let. Propuštění bylo odůvodněno údajným „spácháním amorálního činu“.

Protest petrohradské lingvistky proti pavědecké soudní expertize, stejně jako fakt, že ostrakizovanou lingvistku záhy zaměstnal ředitel Institutu ruského jazyka Ruské akademie věd, představují v poměrech současného ruského režimu projevy velké občanské odvahy.

V průběhu procesu Sašu Skočilenkovou podpořila řada právníků, expertů, umělců, ale i běžných občanů, kteří přicházeli na každé soudní líčení, organizovali petice, podpůrné akce, šířili informace o Sašině případu a riskovali tím vlastní postih. Takové činy se nedostávají na přední stránky médií, ale právě ony dokládají, že ruská společnost není totálně zlomená a tupě loajální, jak leckdy okolní svět předpokládá.

Podle paragrafu, na základě něhož byla souzena Saša Skočilenková, lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Nejvyšší tresty podle téhož paragrafu byly dosud vyneseny v Moskvě: městský zastupitel Alexej Gorinov byl odsouzen na sedm let vězení, opoziční aktivista Ilja Jašin na osm a půl let. Na rozdíl od těchto mužů nemá Saša Skočilenková za sebou dlouhou aktivitu v opoziční politice a mohla by být vnímána jako slabší, méně nebezpečný protivník.

Nicméně mladá žena, nezávislá umělkyně, hlásící se ke své LGBT identitě a se vší naléhavostí proklamující právo na svobodný život v demokratické zemi, ztělesňuje vše, co Putinův režim ohrožuje. A právě v tomto kontextu má exemplárně tvrdý trest odnětí svobody na sedm let pro Sašu Skočilenkovou svou zvrácenou logiku.

Závěrečná řeč Saši Skočilenkové

Vaše ctihodnosti! Ctihodný soude!

Můj případ je tak zvláštní a legrační, že jeho vyšetřování dokonce začalo přesně 1. dubna. Můj případ je tak zvláštní a legrační, že si někdy říkám: vstoupím do síně k novému soudnímu jednání a z nebe se najednou snesou konfety a všichni vstanou a budou křičet: „To si z vás vystřelili! Vystřelili!“

Můj případ je tak podivný a směšný, že zaměstnanci vazební věznice SIZO-5 jen zírají a vykřikují: „Copak za tohle teď opravdu zavírají lidi do vězení?“ Můj případ je takový, že ani příznivci speciální vojenské operace, se kterými jsem se setkala, si nemyslí, že bych si za svůj čin zasloužila vězení.

Můj případ je takový, že můj vyšetřovatel podal výpověď ještě před jeho uzavřením. V osobním rozhovoru s mým právníkem řekl: „Nešel jsem do Vyšetřovacího výboru proto, abych se zabýval případy, jako je Saša Skočilenková.“

A vzdal se mého případu, který mu sliboval skvělý kariérní postup a už mu přinesl hvězdičku na náramenících. Odešel z Vyšetřovacího výboru a začal pracovat v obchodě Vojentorg. Nesmírně si jeho činu vážím a věřím, že jsme si podobní — oba jsme jednali podle svého svědomí.

Samotný paragraf 207.3 je ve své podstatě diskriminační, protože postihuje pouze určitý okruh osob — ty, kdo nepůsobí ve státních orgánech. Jen se nad tím zamyslete: informace, které jsem šířila, pokládali mí vyšetřovatelé — na rozdíl ode mne — zjevně nepravdivé, přesto je rozšířili jak na svém vyšetřovacím oddělení, tak na státním zastupitelství a v justici, urazili těmito informacemi svědky z řad vojáků a zavdali důvod k obrovskému veřejnému pobouření.

Díky mým vyšetřovatelům a prokurátorům se informace, které jsem šířila, dozvěděly tisíce lidí v Rusku i po celém světě. Kdybych nebyla zatčena, dozvěděla by se je jedna babička, pokladní a ochranka v obchodě Perekrjostok.

A na dvě z těchto tří osob, jak vyplývá z materiálů mého trestního spisu, takzvané „cenovky“ nijak nezapůsobily. Řekněte, cožpak vyšetřovatelé distribuují drogy mezi zaměstnance státních orgánů, když chtějí prokázat vinu osoby podle paragrafu 228? Takoví zaměstnanci by sami byli souzeni podle téhož paragrafu. Proč tedy nejsou podle 207.3 souzeni moji vyšetřovatelé ani můj státní zástupce, ale pouze já?

Pokud je těch pět papírků tak děsivých, proč byl tento proces vůbec zahájen? Abychom donekonečna opakovali teze, které podle státního zástupce tolik ohrožují veřejnou bezpečnost? Ale my jsme nahlas pronášeli texty z „cenovek“ po celou dobu procesu. No a co? Rozevřela se kvůli tomu země? Začala v zemi revoluce? Začali se vojáci na frontách přátelit? Nic z toho se nestalo. Tak v čem je problém?

Státní zástupce opakovaně zmínil, že můj čin je pro společnost a stát mimořádně nebezpečný.

Jak málo důvěry v náš stát a společnost má náš státní zástupce, když si myslí, že naše státnost a veřejná bezpečnost se může zhroutit pěti malými papírky?

Když někdo vyvolal vojenskou vzpouru, která způsobila naší zemi obrovské škody, je proti němu zahájeno trestní řízení, které je uzavřeno během jednoho dne. Mým činem nikdo neutrpěl, a přitom jsem ve vazbě už více než rok a půl — spolu s vrahy, zloději, lidmi, kdo zneužili nezletilé nebo organizovali prostituci. Je takzvaná újma, kterou jsem údajně způsobila, srovnatelná s těmito zločiny?

Každý rozsudek je poselstvím pro společnost. Ať už se na můj čin díváte jakkoli, pravděpodobně budete souhlasit, že jsem prokázala odvahu a nezlomný charakter, nebyla jsem pokrytecká, byla jsem čestná sama před sebou i před soudem, jednala jsem v souladu se svými morálními zásadami. A jistě budete souhlasit, že je mám, přestože vám jsou osobně blízké jiné. V žargonu vyšetřovatelů se umístění člověka do vyšetřovací vazby říká „vzetí do zajetí“. Takže jsem se nevzdala ani jsem neustoupila v podmínkách zajetí, pod hrozbou šikany, nemocí a hladu.

A pokud je vynesení rozsudku vzkazem lidem, zamyslete se nad tím, co sdělujete našim občanům, tím, že mě odsuzujete? Že je třeba se vzdát? Že je třeba být pokrytec? Že je třeba přiznat to, v čem jste nevinný? Že nemůžete litovat naše vojáky? Že si nemůžete přát pokojné nebe nad hlavou? Že naši společnost a stát může zničit pět malých papírků? Opravdu tohle chcete sdělit lidem v době krize, nestability, deprese a stresu?

O mém procesu se v Rusku i ve světě hodně píše, sledují ho desetitisíce, statisíce lidí, píší se o něm knihy a natáčejí se dokumentární filmy. Takže bez ohledu na to, jaký rozsudek vynesete, vejdete do dějin. Možná se zapíšete do dějin jako člověk, kdo mě poslal do vězení, možná jako ten, kdo mě zprostil viny, možná jako ten, kdo rozhodl neutrálně a udělil mi pokutu, podmínku nebo trest ve výši doby, kterou už jsem strávila ve vazbě. Všichni vidí a vědí, že nesoudíte teroristku. Nesoudíte extremistku. Nesoudíte ani politickou aktivistku. Soudíte pacifistku.

Jsem pacifistka. Pacifisté existovali vždycky. Je to zvláštní druh lidí, kteří považují život za nejvyšší možnou hodnotu. Věříme, že každý konflikt lze vyřešit mírovou cestou. Nedokážu zabít ani pavouka, děsí mě představa, že bych někomu vzala život.

Válku zahajují vojáci, ale mír přichází díky pacifistům. A když pacifisty uvězníte, oddálíte dlouho očekávaný den míru.

Ano, věřím, že život je posvátný. Ano, život! Když si odmyslíte všechna pozlátka tohoto světa, jako jsou peníze, moc, sláva, postavení ve společnosti, zůstane jen život. Ach, ano, život! Je tvrdohlavý, je neústupný, je neuvěřitelný, dojemný, překvapivý, mocný.

Vznikl na Zemi a zatím jsme pro něj nenašli obdobu ani ve vzdáleném vesmíru. Dokáže prorazit asfalt, zničit kameny, dokáže se proměnit z malé sazeničky v obrovský baobab, z mikroskopické buňky v ohromnou velrybu. Obývá vrcholy, skrývá se v Mariánském příkopu, žije v arktickém ledu i v horké poušti. Jeho nejvyspělejší formou je člověk.

Člověk je velmi inteligentní forma života. Je to život, který dokáže reflektovat sebe sama. Uvědomit si svou vlastní smrtelnost. Je pravda, že si to většinou neuvědomujeme a žijeme, jako bychom měli žít věčně. Ve skutečnosti je však lidský život pomíjivý. Je nicotně krátký. Jediné, co můžeme udělat, je prodloužit si krátký okamžik blaženosti. Každý, kdo žije, chce žít. Dokonce i na krku oběšenců se objevují drápance od nehtů. Znamená to, že i v nejposlednějším okamžiku velmi touží po přežití.

Zeptejte se člověka, kterému právě odstranili rakovinový nádor, co je to život a jak je cenný. Vědci a lékaři na celém světě dnes bojují za prodloužení délky lidského života a za nalezení léků na smrtelné nemoci. Proto nechápu: k čemu je válka? Vždyť válka zkracuje životy.

Válka je smrt. Zažili jsme roky 2020, 2021, epidemie koronaviru, přišli jsme o své starší blízké — babičky, dědečky, mentory, učitele. Prošli jsme si tolika bolestmi, úzkostmi a smutkem, a zrovna když jsme se začali stavět na nohy, začínali jsme žít… přišla válka. Teď ztrácíme lidi, kteří jsou mladí. Znovu smrt, znovu smutek, znovu bolest. A já to vůbec nechápu: k čemu je ta válka?

Říkejte si tomu, jak chcete — spletla jsem se, zmýlila jsem se nebo mi vymyli mozek… Budu si však stát za svým názorem a za svou pravdou. A nemyslím si, že ta či ona pravda má být vnucována zákonem.

Státní zástupce věří ve zcela jinou pravdu než já. Věří v existenci takzvaných přisluhovačů NATO nebo v to, že všechna nezávislá média jsou financována ze zahraničí. Ale rozdíl mezi naším státním zástupcem a mnou je v tom, že já bych ho za to nikdy do vězení neposlala.

Je mi líto, pokud jsem se někoho svým jednáním dotkla. Díky pobytu ve vazební věznici, kde jsem se stýkala s velmi odlišnými, jinak smýšlejícími lidmi, jsem si uvědomila, že každý člověk věří ve svou vlastní pravdu.

Totéž platí i o postoji ke speciální vojenské operaci. A je velkou tragédií, že všichni nesdílíme stejnou pravdu a nepřijímáme pravdu druhých — to vytváří rozpory ve společnosti, ničí rodiny a rozděluje blízké lidi, zvyšuje míru agrese, násobí nepřátelství na Zemi a stále více nás vzdaluje od dlouho očekávaného míru. Neprohřeším se vůči pravdě, když řeknu, že každý člověk v tomto sále chce totéž — mír.

Proč válčit? Pokud jsme si navzájem v tomto světě plném problémů, katastrof a strádání tím jediným, co máme. Může všechno bohatství a veškerá moc vesmíru vykoupit vašeho milovaného ze zajetí smrti? Ne — ani peníze, ani moc, ani kariéra, ani byt, ani auto.

Jsme si navzájem vším, co máme. Mám blízké, kteří jsou mi dražší než cokoli jiného na světě. Chodí do této síně a záleží jim na mém životě, zdraví a svobodě. Nechtějí, abych šla do vězení. Doma na mě čeká moje stará maminka, sestra, milovaná přítelkyně se strašnou diagnózou — rakovinou. Zatím kromě státního zástupce neznám nikoho, kdo by chtěl, abych šla do vězení.

V hloubi duše si myslím, že státní zástupce si to také nepřeje. Zdá se mi, že na státní zastupitelství přišel proto, aby zavíral skutečné zločince a darebáky — vrahy, násilníky, lidi zneužívající nezletilé. Ale dopadlo to úplně jinak: je třeba zavírat ty, které je třeba zavřít, neboť to je záruka kariérního postupu. To je zavedený systém. Alespoň teď nepředstírejme, že tomu tak není.

Nekladu vám to za vinu. Záleží vám na kariéře, na stabilním postavení v budoucnosti, na tom, abyste zajistil svou rodinu, dal jí chleba a střechu nad hlavou, abyste postavili na nohy své budoucí nebo již narozené děti. Ale o čem jim budete vyprávět? O tom, jak jste kvůli pěti papírkům poslal do vězení vážně nemocnou ženu? Ne, nepochybně jim budete vyprávět o jiných případech. Nejspíš se utěšujete tím, že jen děláte svou práci. Ale co budete dělat, až se kyvadlo vychýlí na druhou stranu?

To je historický zákon: liberály nahrazují konzervativci, konzervativce liberálové. Po přirozené smrti jednoho politického vůdce přichází jiný, s opačnou orientací, z prvních se stávají poslední a z posledních první. Bude se vám to zdát divné, ale já s vámi soucítím.

Přestože jsem za mřížemi, jsem svobodnější než vy. Mohu se samostatně rozhodovat, mohu říkat, co si myslím, mohu dát výpověď, pokud jsem nucena dělat něco, co nechci. Nemám žádné nepřátele, nebojím se, že zůstanu bez peněz nebo dokonce bez střechy nad hlavou.

Nebojím se, že nebudu mít zářnou kariéru, že budu působit směšně, zranitelně nebo divně. Nebojím se být jiná než ostatní. Možná proto se mě a lidí mně podobných můj stát tak bojí a drží mě v kleci jako nebezpečné zvíře.

Ale člověk člověku není vlkem. Je snadné se zlobit na sebe navzájem kvůli odlišným postojům a je velmi těžké mít druhého rád, snažit se porozumět a hledat kompromisy. Tak nesnesitelně obtížné, že se to někdy zdá prostě nemožné — v takových chvílích se násilí nebo nátlak zdají být jediným východiskem. Ale není tomu tak! Je třeba naučit se milovat a řešit konflikty slovy — to je jediné východisko z morální krize, v níž se nacházíme.

Vaše ctihodnosti! Svým rozsudkem můžete být příkladem pro všechny — příkladem toho, jak lze konflikt řešit slovy, láskou, milosrdenstvím, soucitem, a nikoli vynucováním takzvané pravdy skrze odnětí svobody. Bude to velký krok k oslabení hněvu, k uzdravení a usmíření společnosti.

Vaše ctihodnosti! Chápu, že pro vás je to jen práce, rutinní případ, hodiny práce a spousta papírování. Možná se uprostřed této rutiny, stejně jako při každé práci, pravda stírá a zapomíná. Ale pravda je, že máte velkou moc: rozhodovat o lidských osudech. V tomto případě je ve vaší moci můj osud, mé zdraví, můj život a štěstí mých blízkých. Věřím, že tuto moc využijete moudře.

Z ruského originálu publikovaného na telegramovém kanálu Свободу Саше Скочиленко! přeložila JITKA KOMENDOVÁ.