↗

Je potřeba okamžitě zastavit kácení ve všech starých lesích, abychom mohli začít ty nejcennější z nich trvale chránit v bezzásahovém režimu a méně cenné spravovat přírodě blízkým hospodařením. Foto Zora Velková

Lesy starší sto dvaceti let jsou významné z hlediska biodiverzity, neboť v nich nachází domov mnoho vzácných druhů. Když se v nich omezí zásahy člověka a nechá se les žít vlastním životem, biodiverzita v něm bude narůstat. Zároveň stromy, které v těchto lesích rostou, mají před sebou dlouhý život, každý rok přibývají na objemu a ukládají spoustu uhlíku ze vzduchu. Právě ochrana biodiverzity a klimatická krize jsou dva hlavní důvody, proč bychom měli staré lesy přestat kácet.

Zmapovat staré lesy a ukončit jejich kácení

Obrovským problémem u nás je, že pořádně nevíme, kde staré lesy překypující biodiverzitou či lesy s potenciálem plnit funkci starých lesů rostou, natož abychom je chránili. V některých případech jako u unikátních bučin v evropsky významné lokalitě Východní Krušnohoří sice ministerstvo zemědělství uznává, že jde o prales, který potřebuje ochranu i zavádění bezzásahových území a jehož ochrana je zakotvena i ve Strategii EU pro biodiverzitu, přesto zde v minulosti opakovaně docházelo k holosečím, vysazování nepůvodních dřevin a ilegálnímu kácení.

V loňském roce zde ilegálně a bez povolení kácely i Lesy ČR. A přesto, že celá oblast je zapsaná v evropské síti chráněných oblastí Natura 2000, pro Lesy ČR jde stále jen o hospodářský les, jak dokládá i skandální prohlášení generálního ředitele Dalibora Šafaříka při vyhlašování bezzásahového území u Oseka: „Nebude se tady vůbec zasahovat, i když jsme v hospodářském lese.“

Nedávné oznámení, že Lesy ČR přestanou kácet na 250 hektarech starých krušnohorských bučin, zní na první pohled líbivě. Je ale třeba si uvědomit, že 150 hektarů má být ve zvlášť chráněných oblastech, kde by těžbu dřeva úřady stejně nepovolily, a jen 100 hektarů v běžné části evropsky významné lokality, která dosud nemá od úřadů zajištěnou žádnou zvláštní ochranu, ovšem v obtížně dostupných svazích, kam je složité dostat těžební techniku.

Současně se Lesy ČR brání proti zákazu kácení na 1200 hektarech lesů starších sto dvaceti let, který jim uložil Ústecký kraj. V tomto kontextu je slíbených 250 hektarů bezzásahového území vlastně jen sprostý greenwashing.

Přesto jsou na tom krušnohorské bučiny ještě dobře v porovnání s dalšími českými a moravskými starými lesy — například Ždánický les na jižní Moravě se Ministerstvu životního prostředí na seznam Natura 2000 nikdy dostat nepodařilo, přestože to zkoušelo opakovaně a přestože je to jediná lokalita v našich zemích, která byla do seznamu navržena pro ochranu panonských dubohabřin.

Podařilo se zavést ochranu jen na zlomku navrhovaného území — až po nátlaku Evropské komise vznikla Evropsky významná lokalita Dambořický les, její ochrana je ale jen formální a v reálu mizivá, podobně jako v případě velké části bučin v Krušných horách. Velká část nejhodnotnějšího území Ždánického lesa zůstává stále v režimu přírodního parku, který řeší jen krajinný ráz, nikoli ochranu biodiverzity. A Lesy ČR zde proto nyní mohou každoročně kácet rozsáhlé porosty, a vytvářet tak na sebe navazující obrovské paseky.

Pokud tedy chceme ochránit ty nejcennější lesy s vysokou mírou biodiverzity, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, je potřeba okamžitě zastavit kácení ve všech starých lesích, abychom je mohli zmapovat a začít ty nejcennější z nich trvale chránit v bezzásahovém režimu a méně cenné spravovat přírodě blízkým hospodařením.

Staré lesy pomocníky v boji proti klimatickým změnám

Konec kácení všech lesů starších sto dvaceti let má velký smysl i z hlediska ochrany klimatu. Staré lesy jsou skvělým spojencem v úsilí o zpomalení probíhající klimatické krize, protože stromy vážou velké množství uhlíku. Kácením lesů, změnami ve využití půdy a jejím obhospodařováním naopak vznikají emise skleníkových plynů.

České lesy až donedávna zachycovaly více uhlíku, než kolik ho vypouštěly. Po dlouhém suchém období a po kůrovcové kalamitě jsme však o velkou část lesů přišli, situace se obrátila a české lesy se staly jedinými přinejmenším ve střední Evropě, které už nevážou tolik uhlíku, kolik ho uvolní.

I proto se v poslední době objevují i různé iniciativy k sázení stromů a k masivnímu zalesňování. Na tom samozřejmě není nic špatného, zvlášť pokud na místě jednodruhové plantáže vykácené kvůli kůrovci vzniká druhově pestrý les. Jenže jak upozorňuje například profesor Jakub Hruška z Akademie věd, vysazování lesů nás nyní před klimatickou krizí nezachrání, protože u lesů trvá dlouho, než začnou zachycovat větší množství uhlíku.

„Mohli bychom víc zalesňovat dnešní louky a pole. Jenže i tak je efekt velmi malý, protože, jak jsme s kolegy vypočetli v nedávné studii, i třeba půl milionu hektarů zcela nových lesů (to je cca. 7 % rozlohy ČR) by v roce 2050 fixovalo jen 5 % dnešních emisí skleníkových plynů ČR,” píše Hruška. Naopak vyzývá k ochraně starých lesů nad sto dvacet let a přechodu na nepasečné, výběrové hospodaření tak, aby se zabránilo úniku CO2 z obnažených půd.

Pokud chceme, aby české lesy zachycovaly dostatek uhlíku a Česká republika plnila své cíle v oblasti využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví (tzv. LULUCF), musíme okamžitě přestat s masivním kácením ve všech starých lesích.

Požadavek konce kácení ve všech lesích starších sto dvaceti let přitom nejde proti požadavku na přeměnu stávajících rozsáhlých stejnověkých monokulturních nebo druhově chudých lesů na lesy vůči klimatické změně odolnější a druhově pestřejší.

Lesů starších sto dvaceti let je nyní jen devět procent všech porostů a jejich přeměna může probíhat samovolně tím, jak se postupně budou obnovovat. Ve všech ostatních porostech lze k přeměně k udržitelnějšímu a zodpovědnějšímu hospodaření, které umožňuje sladit cíl ochrany přírody a biodiverzity a potřebu adaptace na změnu klimatu a hospodářské využívání lesních porostů, napomáhat.

Lesů monokulturních a druhově chudých lesů — třeba tolik proklínaných smrkových plantáží na nevhodných stanovištích —, které jsou starší sto dvaceti let, zbylo po kůrovcové kalamitě naprosté minimum. I v takových lesích si však lze za určitých podmínek představit aktivní hospodaření směrem k větší odolnosti, pestrosti a biodiverzitě.

V současnosti ale může vlastník starého lesa plošně a holosečně kácet, nechat uvolňovat CO2 z půdy, vysázet místo starých stromů sazenice a ještě tomu říkat obnova lesa — a označovat to za řešení klimatické krize. Takhle to prostě dál nejde.