Jádro nebo jádro? Oba scénáře české energetiky do roku 2050 protežují reaktory
Jiří KoželouhPřipravované návrhy energetické koncepce jasně preferují jadernou energetiku. Podhodnocují náklady na výstavbu nových bloků elektráren, nereálné jsou i termíny výstavby. Obnovitelné zdroje energie jsou naopak v řadě ohledů diskriminovány.
Jako zástupce ekologických organizací ve vládou svolané Platformě pro strategie v oblasti energetiky a klimatu jsem se na posledním zasedání mohl seznámit s návrhy zadání dvou možných scénářů české energetiky do roku 2050. Hlavní rozdíl mezi scénáři je v rychlosti rozvoje obnovitelných zdrojů a rychlosti a rozsahu výstavby nových jaderných reaktorů. Co mají naopak společné, je důraz na úspory energií v budovách a — z ekonomických důvodů — konec uhlí před rokem 2033. Společné pro scénáře je ovšem také to, že jednoznačně favorizují jaderné reaktory.
Zatímco počet větrných turbín a solárních panelů má v obou scénářích vyplynout z modelování, které upřednostňuje nejlevnější zdroje, potažmo úspory energie, jaderné reaktory jsou zadány „natvrdo“ jako vstup do modelu. A to včetně termínů spuštění.
V prvním scénáři se má počítat s novým blokem v Dukovanech v roce 2040 a v Temelíně v roce 2045. V druhém scénáři pak můžeme vidět doslova jadernou stavební smršť: první — malý či střední reaktor — v roce 2035, druhý velký v Dukovanech 2036 a další dva velké v Temelíně 2039 a 2041.
To je samozřejmě mimo realitu, ale výsledek modelu to bude muset obsahovat. U obnovitelných zdrojů je zvolen přesně opačný přístup, tedy zastropování ze shora, to znamená stanovení limitu, kam až mohou v modelování růst. Zmíněný druhý, extrémně jaderný scénář pak nepřekvapivě počítá s nízkými stropy.
Ke scénářům naštěstí mají vzniknout tři podvarianty s vyšším rozvojem OZE, ale zároveň pokračuje seznam handicapů oproti jádru. V zadání scénářů se objevují nízké investiční náklady a nízké náklady na úvěry na stavbu jaderných reaktorů. To samozřejmě není v české debatě výjimka, ale naopak dlouhodobý jev. Pokud to však má vstoupit do exaktního ekonomického modelování, je to o dost horší.
Doufejme, že náklady na modernizaci a posilování elektroenergetických sítí nebudou přičteny na vrub pouze obnovitelným zdrojům, jak si mnozí jejich odpůrci přejí. Pominutí enormních nákladů na infrastrukturu spojenou s novými jadernými bloky by pak totiž byla další z řady neférových výhod, které by jádro dostalo.
Platforma pro strategie v oblasti energetiky a klimatu bude mít smysl, jen pokud její výstupy budou vycházet z reálných předpokladů. Nemohu si nevzpomenout na Uhelnou komisi, která pracovala s nereálně nízkou cenou emisní povolenky a doporučila většinou hlasů pro konec uhlí nesmyslný rok 2038. Výsledek? Vláda Andreje Babiše doporučení nepřijala ani přes snahu ministra Havlíčka.
Současná vláda by tedy měla dostat kvalitnější podklady, aby mohla rozhodnout o energetické budoucnosti země. Pokud bude chtít stavět jaderné reaktory, musí napřed vědět, jak budou drahé. Potřebuje také znát reálné termíny i rizika. Stejně tak musí mít k dispozici realistickou analýzu možností a rizik obnovitelných zdrojů spolu s návrhem řešení, jak je využít a rizika překonat.
Jsem zvědavý, jaké přesně ty tři podvarianty s vyšším rozvojem OZE v materiálech pro vládu budou.
Co lze říci s jistotou a předem je, že budou naprosto nedostatečné a nedotažené. Nemůžu si pomoct, ale jestli to má fungovat, musíme uvažovat velkoryseji než dosud. Pojďme rovnou k věci: jediné kromě jádra, co v Česku stojí za řeč, je vítr. Výhodou větru jako paliva samozřejmě je, že je zdarma, nevýhodou jeho lokální nestálost, která musí být vyřešena. A řešení přece fyzika zná --- je třeba přestat přemýšlet o jednotlivých větrných elektrárnách a začít je vnímat jako síť pokrývající velký, nadlokální, prostor, řekněme území celé republiky. A připustit si, že ta síť musí být kapacitně naddimenzovaná, aby dokázala vyrovnávat lokální výkyvy --- spousta větrníků prostě nevyrábí, nebo naopak - když je hodně větrno - tak jich je pro změnu spousta odpojených ze sítě( a třeba nabíjí baterky). To je nutná daň za lokální nestálost větru.
Podle mých hrubých odhadů by ČR, při zachování podílu jádra, stačilo nějakých 30 000 ks větrníků vhodně rozmístěných po území státu. Řídit síť by mohla umělá inteligence.
Vím, zní to šíleně, zatím jsme jich byli schopni postavit něco přes 200 .............
Ale uvažme výhody:
Palivo zdarma.
Základní síťová elektrárna by nemusela být tak velká, uhelné elektrárny by šly postupně odstavovat s jejím posilováním a růstem.
Vzhledem k povaze síťové elektrárny by jednotlivé malé části mohli vlastnit a zisky z nich kasírovat různí aktéři -- jednotlivci, města, investiční skupiny, státní podnik - ražme heslo elektrárnu do každé vesnice :) Zisk by se samozřejmě v rámci spravedlnosti musel dělit čistě podle poměru nainstalovanho výkonu k celkovému. Na každý pád by byl ale jistý a předvídatelný, takže by nebyl problém s úvěrováním.
Nevýhody samozřejmě jsou a nemalé --- náklady, velká spotřeba materiálu a radikální proměna vzhledu krajiny.
Na druhou stranu by to mohlo být národní vzepětí a rozvoj.
Každopádně následující roky nám všem asi jasně ukážou, že čas na řečičky dávno vypršel a my musíme minimálně mít bezemisní energetiku -- my tady, my v Číně, my v Americe, my všude ..................
P.S. Kdyby se podařilo v budoucnu uspokojivě vyřešit úložiště, počet větrných elektráren by mohl klesnout, fúzní reaktory by dokonce umožnily je zrušit.
A ještě lepší by bylo zasíťovat celou hustě osídlenou Evropu.
Typické je, jak se českému jadernému fetišismu přizpůsobuje jazyk a neustále se mluví o “dostavbě Temelína”.
Vysvětlení pro cizince: Temelín je dávno dostavěn.