Bolavé místo dnešní Francie: násilí
Petr JanyškaVe Francii dnes není vidět konstruktivní alternativu k Macronovi, což je i důsledek toho, že on sám oslabil socialisty i tradiční pravici. S tou nyní musí spolupracovat a je tak vnímán jako její součást. Situace nahrává krajní pravici.
V pátek Francie slavila svůj velký národní svátek, pád Bastily. Tradičně to bývá velká lidová slavnost, všude ohňostroje, rodiny a mládež v ulicích, nejrůznější kulturní atrakce.
Letos proběhl podle úřadů obzvlášť pokojně. V dnešní Francii to znamená, že bylo zapáleno „jen“ 255 aut, zadrženo „jen“ šestadevadesát osob, zraněno „jen“ sedm policistů, proti policii výtržníci stříleli pyrotechniku „jen“ v jednapadesáti případech.
Na to všechno ale dohlíželo 130 tisíc policistů, četníků, speciálních jednotek a bezpečnostních zaměstnanců, vláda vyhlásila na pár dnů zákaz kupování a používání pyrotechniky jednotlivci. Party adolescentů ji už léta totiž používají jako zbraň proti policistům. A podle médií si je prý opatřují z České republiky či z Polska přes Německo.
Takhle dnes vypadá klid ve Francii. Vláda je s výsledkem státního svátku spokojena, protože čísla jsou lepší než loni — to bylo 423 zapálených aut a 333 útoků pyrotechnikou na policii. Ale hlavně proto, že se obávala, aby se neopakovalo ničivé šílenství z konce června, jehož záminkou se stalo zastřelení jednoho adolescenta policií. Nasadila tak všechny síly, jež měla k dispozici.
Ve Francii se bohužel stávají už banalitou zapálená auta, hořící popelnice uprostřed ulic, vymlácené vitríny vyrabovaných obchodů a útoky na policii. I její tvrdé zásahy proti demonstrantům, při příležitosti nejrůznějších protestů, demonstrací nebo i svátků.
Neděje se to samozřejmě všude, většinová Francie žije klidný, zajištěný, blahobytný život. O dvě ulice dál od násilností jdou lidé s dětmi do parku nebo popíjejí na terase kavárny. Díky televizi a sociálním sítím mají ale obrazy ničení před očima všichni; i v zapadlých vesnicích. A fenomén násilí se tak vkrádá do života každého.
Kdo stojí za násilnostmi? V podstatě dvě velmi odlišné sociální skupiny, v obou případech mladí muži. Zatím se projevují každá zvlášť, noční můrou francouzských politiků a policie ale je, aby se jednou nespojily do nějaké zorganizované rebelie.
Radikální krajní levice
Jednak je to krajní levice, která v zemi působí od bouří v roce 1968 a různě se přelévá. Kapitalistická Francie je pro ni politické zlo, její nejradikálnější elementy se objevují na každé demonstraci organizované ať už odbory či žlutými vestami. To ony jsou autory potyček s policií.
Její bojůvky jsou dobře organizované, mají odpovídající vybavení jako plynové masky, helmy, praky, vypracovanou taktiku rychlého úderu a úniku. Policie se nebojí, naopak vyhledávají s ní střety.
Zkratkovitě se jim říká black-blocks, „černý blok“. Pohybují se maskováni v černém, sociálně jsou mezi nimi i lidé, kteří mají normální zaměstnání. Své násilí mají motivováno politicky, jako odpor proti kapitalismu a sociálním nerovnostem.
Byli aktivní i při velkých nepokojích koncem června. Moc se o nich ale nemluvilo, protože nebyli zřejmě mezi zadrženými — jako profesionálové dovedli vždy zmizet.
Potomci přistěhovalců z předměstí
Druhou skupinou, mnohonásobně početnější a potenciálně nebezpečnější, jsou adolescenti z předměstí, vesměs druhá nebo třetí generace přistěhovalců především z Maghrebu a z Afriky. Žijí na vzdálených předměstích velkých měst, jež jsou koncentrací nejchudší části společnosti. Pocházejí často z mnohočetných rodin bez otců, žijí pouze s matkou, která horko těžko své potomky uživí nějakou nekvalifikovanou prací a sociálními dávkami.
Kluci mají ve škole často špatné výsledky — na rozdíl od dívek. Škola je pro ně symbolem nenáviděného establishmentu spíš než možností sociálního výtahu. Nemají kvalifikaci a po škole tudíž zůstávají bez práce.
Jejich život strukturuje parta, její kult násilí a machismu. Svou revoltu často projevují příklonem k islámu, který je na předměstích všudypřítomný a dodává jim jinou identitu, než je tradiční francouzská.
Často začnou s drobnou kriminalitou a násilnickým chováním, stávají se drobnými pěšáky v narkobyznysu, jehož šéfové jsou skutečnými pány a vládci předměstí. Neoficiálně se mluví o tom, že na státní svátek nebyl větší rozruch i proto, že bossové drogových sítí vydali pokyny ke klidu.
Se svými drahými auty a stylem života jsou pro výrostky, kteří touží po produktech konzumní společnosti, jedinými vzory. Francouzské společnosti se je nepodařilo integrovat.
Autoritou jen drogoví dealeři
Právě adolescenti z předměstí stáli za nedávným výbuchem týdenního ničení, zapalování aut v ulicích, rabování, útoků na policejní stanice, radnice, školy, knihovny, zkrátka na symboly státu, který nepovažují za svůj, ale spíš za nepřítele. Nemají žádné politické požadavky, nejsou nějak veřejně organizováni, jejich ekosystémem jsou party, gangy, kult násilí a konzumace. Terčem násilných útoků byli dokonce i jednotliví starostové a policisté.
Mezi třemi a půl tisíci zadrženými byla třetina nezletilých, mnoho třináctiletých či čtrnáctiletých výrostků. To ukazuje na to, že jejich rodiče, často jen osamělé matky, nad svými dorůstajícími syny nemají vládu a asi nad nimi už i zlomily hůl.
Lze přitom předpokládat, že byli jen malými pěšáky, kteří se nechali chytit policií, že skuteční organizátoři, kteří party svolávali a s téměř vojenskou taktikou je rychle přemisťovali a upozorňovali na pohyby policie, zmizeli a nic o nich nevíme. Proč ta fascinace násilím, proč ta jeho bagatelizace, která ve střední Evropě šokuje?
Problém má mnoho příčin a řešení, pokud se nějaké najde, je složité a dlouhodobé. Francie do předměstí investovala miliardy na opravy a zvelebení budov, vybudovala hřiště a parky, která by česká sídliště mohla závidět. Problém ale není v urbanistice, nýbrž v mentalitě.
Chybí konstruktivní opozice
Násilnosti vyjevily, že vedle prosperující, kultivované Francie existuje ještě druhá, která žije paralelními životy, velmi vzdálenými té první. A problém se neobjevil zničehonic, o podobných nepokojích jako nyní jsem psal už v roce 2005.
Pro Emmanuela Macrona to je ohromný úkol, s nímž při svém zvolení nepočítal. Samozřejmě situaci teď s vládou analyzovali a chtějí řešit jak zodpovědnost rodičů za chování svých potomků — včetně finančního postihu — tak zlepšení škol či různá opatření na podporu integrace. Na podzim se má přijmout nový zákon o imigraci.
Aby se ale něco skutečně změnilo, chtělo by to silnou politickou vůli a semknutost politických sil kolem jednoho projektu. A ta dnes ve Francii není.
Emmanuel Macron byl před šesti lety zvolen s tím, že systém klasických stran se přežil, že dělení na pravici a levici už nemá smysl a že zemi podstatně zreformuje. Své poslání viděl jako projekt reformátora, podobného, jako byl Napoleon či de Gaulle. Mluvil hodně o budoucnosti, o nutnosti zmodernizovat Francii pro 21. století.
V mladé generaci a v ekonomicky aktivních středních vrstvách tenkrát vyvolal velkou naději. Tisíce lidí se spontánně hlásily k jeho hnutí Republika v pohybu. Dokonce i v Praze vznikla mezi mladými francouzskými expaty buňka jeho hnutí.
Co z toho elánu zůstalo, co skutečně změnil? Podařilo se mu snížit nezaměstnanost na úroveň, jakou Francie nepamatuje. Podařilo se mu za covidu udržet ekonomiku — „ať to stojí co to stojí“. A přes mnohé bolesti dokázal prosadit důchodovou reformu.
Politicky ale dostal zemi do patové situace, kdy proti jeho vládní síle neexistuje slušná alternativa. Skomírajícím socialistům i klasické pravici — Republikánům — vyzobal nejzajímavější politiky. Tím obě strany oslabil, takže opozicí je jen demagogicko-nacionalistické Národní sdružení Marine Le Penové a radikální levicová koalice Nupes (Nová lidová a sociální unie).
Po loňských volbách už Macron nemá v parlamentu většinu. Pro každý zákon musí hledat podporu i u jiných stran, což jsou v praxi většinou jen pravicoví Republikáni. Ocitl se vlastním přičiněním ve slepé uličce, kdy nemá na výběr. A Le Penová má stále větší šanci, že bude příště zvolena prezidentkou.
Otočka Le Penové
Le Penová se před pár lety rozhodla změnit tvář své strany, kterou zakládal ještě její otec a v jejímž čele nikdy jiné jméno než Le Pen nebylo. Z extrémní pravice, která byla vždy marginální silou, dlouho spojovanou s různými fašisty, a která nikdy neměla šanci na účast ve vládě, se snaží udělat stranu přijatelnou pro lidového Francouze a pro mládež. Doufá, že jednou s ní bude sestavovat vládu.
Proto změnila název strany z Národní fronty na Národní sdružení. Abdikovala na její předsednictví, stranu ovšem stále drží pevně v rukou jako šéfka parlamentního klubu. Do čela strany dosadila mladičkého Jordana Bardellu, který se snaží šikovně přitáhnout mladou generaci. A přestala hrát primárně na anti-přistěhovaleckou strunu, vzala na sebe podobu obránkyně lidových vrstev, které těžko vyjdou koncem měsíce.
S tímhle novým vybavením se jí v posledních volbách podařil do té doby nevídaný průlom, získala devětaosmdesát křesel v parlamentu, zatímco ještě v roce 2017 jich měla jen osm. Mezi ostatními poslanci zavládly obavy, jak se její noví poslanci budou chovat, zda nebudou v parlamentu vyvolávat konflikty, křičet či dělat skandály.
Opak je skutečností. Le Penová se rozhodla nasadit tvář slušňácké síly. Poslance instruovala, aby chodili v kravatách, pracovali v komisích jako ostatní a snažili se zapadnout do etablovaných parlamentních zvyklostí.
Takováto taktika jí zatím skvěle vychází, stačí jí zůstávat v pozadí, občas udělat nějaké státotvorné prohlášení, zkritizovat vládu a pozorovat, jak jí jdou v kontextu nepokojů a všudypřítomného radikálního islámu preference nahoru. Její strana se stala součástí francouzského politického spektra, většinou obyvatel už není vnímána jako nepřijatelný extrém, ale pro mnohé i jako součást řešení.
Podstata její strany je ovšem stejná jako v minulosti. Pod rouškou rozevřené náruče stále zůstává krajně nacionalistická síla, která by chtěla zavést vládu pevné ruky, Evropskou unii vrátit někam zpět. A která se až do ruského útoku na Ukrajinu vyjadřovala pochvalně o Putinovi, jemuž jde o podobné cíle jako jí a který ji částečně platil.
Mélenchonova radikální levice
Naopak spojená levice v koalici Nupes, která má 131 poslanců, dnes ukazuje velmi radikální tvář. V parlamentu i na veřejnosti vyvolává skandály, chová se jako síla, která chce bořit, nikoliv nabízet vládní alternativu.
Jejím jasným šéfem je radikální Jean-Luc Mélenchon, starší, charismatický, výrazně demagogický rétor, který je neustále v ulicích v čele všemožných protivládních demonstrací. Před minulými volbami se mu podařilo přesvědčit velmi oslabené socialisty, zelené a komunisty, že politicky zahynou, pokud se neuchýlí pod deštník společné koalice, v níž ale prosadil prim své strany Nepoddajná Francie.
Socialisté, kteří bývali léta vládní stranou, měli mimořádného Mitterranda prezidentem, se v takovéto radikální společnosti cítí stále méně komfortně. Jsou ovšem rozděleni, část si myslí, že jejich přežití je možné jen v Mélenchonově koalici, část s tímto krokem nesouhlasila, třeba bývalý prezident François Hollande a bývalí ministři.
Socialisté jsou dnes slabí, nemají sílu na nějakou silnější alternativu vůči Macronovi. Zvlášť vzhledem k tomu, že někteří z jejich kolegů byli či jsou součástí prezidentových vlád.
Nupes jako celek blokuje veškerým Macronovým iniciativám, cílem jejich předsedy je povalit vládu a vystřídat ho v prezidentském křesle. Během posledních nepokojů, jež zachvátily celou zemi, jim trvalo velmi dlouho, než na půl úst odsoudili násilí v ulicích. Mélenchon svými výroky o údajném policejním násilí, systémovém rasismu policie a návrhy policii odzbrojit nepřímo výtržníky dokonce podpořil.
Klasická pravice jako jediná konstruktivní opozice
A potom tu je klasická pravice, dnes zvaná Republikáni, jež léta řídila zemi a měla několik prezidentů, mimo jiné Chiraka a Sarkozyho. Podobně jako socialisté také velmi oslabila Macronovým přičiněním a dlouho se potácela na hranici života.
Dnes představuje v parlamentu jedinou sílu, která se snaží být se svými jednašedesáti poslanci konstruktivní opozicí. Mnoho zákonů pomohla Macronovi prohlasovat, včetně důchodové reformy, prezident ovšem musel přijmout řadu jejích modifikací směrem doprava. Výsledkem je, že jeho politika je dnes vnímaná v širokých vrstvách jako pravicová.
Dnešní Francie není klidnou zemí, stále častěji má ve svých ulicích projevy násilí, jak ze strany demonstrujících, tak policie. A politicky je v křehké situaci, k Macronovi dnes není vidět alternativu, opozice všechno neguje a odmítá.
Zajímavý a kompetentní přehled Petra Janyšky o současném sociálně-politickém dění (a vření) ve Francii. Ještě zajímavější ale je to, co z těchto zdánlivě specificky ryze francouzských trendů má ve skutečnosti obecný charakter. Co tedy vyjadřuje, ztělesňuje převažující trend soudobé západní společnosti vůbec.
Napřed ale přece jenom něco o specifickém charakteru respektive příčinách potíží francouzské společnosti a jejího establishmentu s destruktivním životním postojem především mladých přistěhovalců. (Respektive dalších generací přistěhovalců.) Při srovnání se sousedním Německem se totiž ukáže, kde Francie udělala zásadní chybu. I v Německu sice samozřejmě existují určité potíže se skupinami frustrovaných, sociálně deprivovaných mladíků cizího původu (zrovna v minulých dnech bylo nutno zavřít několik veřejných koupališť, protože je bandy těchto mladíků systematicky terorizovaly); ale s poměry ve Francii to nelze srovnat. Zásadní rozdíl je v tom, že na rozdíl od Francie Němci nepřipustili vznik ghett. Kde by tyto cizinecké komunity existovaly jenom pro sebe, víceméně bez kontaktu s domácím obyvatelstvem. Německo vždy dbalo na to, aby nově příchozí byli pokud možno rovnoměrně rozptýleni po celé zemi. Ne všude se to podařilo, ale rozdíl vůči Francii je zcela markantní.
Také je nutno podotknout, že ty velké investice kterými se Francie snaží zvelebit životní prostředí v těchto okrajových, fakticky vyloučených banlieues je záležitostí až zcela poslední doby, kdy se francouzská vláda - právě pod šokem z masových výtržností tamějších obyvatel - snaží spěšně a akcionisticky napravit zmeškání z minulosti.
-------------------------------------
Nyní ale k oněm - specifickým a obecným - trendům. Petr Janyška naprosto trefně konstatuje, že současný francouzský stát respektive vláda trpí především tím, že prezident Macron nedokázal svému hnutí vtisknout žádný přesvědčivý ideový směr, žádný projekt který by mohl inspirovat něčím více, nežli pouhým osobním akcionismem Macrona samotného.
Je ovšem otázka, do jaké míry se skutečně jedná jenom a ryze francouzské specifikum - a do jaké míry se zde jenom výrazněji nežli jinde projevu obecný trend. Sám opakuji znovu a znovu už celou řadu let, že je naprosto základním systémovým znakem současného státu západní liberální demokracie, že ze sebe nedokáže zrodit žádný takovýto centrální, přinejmenším velkou část populace spojující ideový impuls. A pokud takováto ústřední společenská a politická idea chybí - pak se to nevyhnutelně musí někde projevit. A to sice především vznikem hnutí negativisticky, destruktivně zaměřených. Tam kde absentuje společensky a humánně pozitivní program, tam se otvírá prostor pro nástup projektů negativistických, založených nikoli na mezilidské vstřícnosti a pospolitosti, nýbrž na pocitu atavistické skupinové respektive stádní identity, která ze svého středu vylučuje vše cizí.
V poválečných dobách tato absence takovéto inspirativní, integrující státně politické ideje byla dlouhou dobu překrývána a kašírována dvěma faktory: za prvé poválečným hospodářským boomem, který zdánlivě donekonečna lineárně narůstajícím konzumem tlumil destruktivní vášně většiny populace. A za druhé: absenci centrální státněpolitické ideje do značné míry úspěšně nahrazoval tradiční konflikt mezi pravicí a levicí, kdy každá z obou stran stále ještě věřila tomu že jednou se jí podaří definitivně ovládnout stát, tedy svou vlastní ideu prosadit jako ideu státní.
Konzumní ráj ale zmizel; a vzápětí s tím se ukazuje, na jak vratkém základě stála ona poválečná společenská homogenita, to jest identifikace většiny populace s jejím státem. A za druhé se do značné míry rozpadl i onen klasický pravo-levý ideový střet, především v důsledku mizení klasické dělnické třídy. Pokud dnes ještě přežívá radikální levice, pak - jak také P. Janyška konstatuje - víceméně jenom jako destruktivní element. Poté co se rozpadl svět komunismu, už tato radikální levice nemá k dispozici prakticky žádný přesvědčivý program společenské transformace. Nezbývá jí tedy nic jiného nežli jenom onen čirý negativismus, respektive prázdný radikalismus.
To všechno pak zcela zákonitě otvírá prostor pro politickou pravici. Neboť ona má k dispozici takovouto státně-společenskou ideu respektive vizi. Je to sice idea obsahově krajně triviální, až vysloveně primitivní - ale nedá se nic dělat, je to idea která svou nabídkou identitární pospolitosti dokáže oslovit a přitáhnout nemalé části populace; právě té populace která se v současné liberálně demokratické společnosti cítí být dezorientovaná, znehodnocená, zneuznalá, zapomenutá, a mnohdy (naprosto ne vždycky!) i sociálně deprivovaná.
Leccos tedy skutečně hovoří pro předpoklad, že ve Francii se pouze ve specifických formách projevují trendy, které mají v současné západní liberálně demokratické společnosti ve skutečnosti obecný charakter, obecný dosah. V sousedním Německu je xenofobní, identitární AfD podle aktuálních preferencí už druhou nejsilnější politickou stranou; jaké jsou pak v tomto ohledu poměry například v Maďarsku, Polsku nebo Slovensku, není zapotřebí dlouze hovořit. Ale i skandinávské země, které dlouhou dobu platily za neotřesitelný ráj vzájemné soudržnosti a pospolitosti, v současné době čelí masivnímu tlaku radikální, xenofobní pravice.
Už to bylo řečeno, a je možno jenom zopakovat: naprostá absence pozitivní státně-společenské ideje v zemích s liberálně demokratickým politickým zřízením nemohla natrvalo zůstat bez důsledků. (V jedné krásné písničce hudební skupiny Olympic kdysi zněla naléhavá otázka: "Proč následky jsou zkázou všech svých příčin?!...")
A může být ještě hůř.
Dávat pokuty matkám nic nevyřeší, jen to prohloubí jejich trable. Mladí je neposlechnou. Většina z nich začína den úplně stejně -- cigáro, kafe, příprava a aplikace první dávky drogy....... a pak už ten den sviští tak nějak jinak...
Oni
jednak nenávidí stát, a nejen stát, celý systém. Dávají mu za vinu své postavení. Paradoxní na tom je, že státní dávky tvoří podstatnou část příjmů těchle rodin, a na své postavení, ze kterého viní všechny ostatní vně ghetta, jsou vlastně hrdí.
S tím souvisí tribalismus těchle part -- být vyvržen mimo tlupu, kmen, gang, znamená smrt. Chceš se dobře učit? Smrt! Chceš se chovat jako oni? Smrt! Chceš tvořit? Smrt! .................... Znal jsem jednoho třináctiletého kluka. Typický příslušník toho, čemu američané říkají white trash - bílá spodina. Chodil do nejhorší ostravské základky, ve třídě byli dva bílí a než je přijali, dostávali ze začátku na školním dvoře takové nakládačky, že někdy sotva došel domů. Matka tvrdě na pervitinu, otec buhví kde. Bydleli v garáži. Občas jsem ho nechal s mladší sestrou přespat na matraci v obýváku, když "maminka" se svým momentálním milencem/vařičem/zlodějem zmizela neznámo kam na dva tři dny. Úplně mě fascinovalo, kolik jídla ty vychrtlé děti dokázaly spořádat na posezení....... Jednou jsem ho přistihl, jak křepčí u nějakého tanečního videoklipu z kabelovky. V první chvíli z něj vypadlo, že by rád tancoval street dance. Tak mu říkám fajn, zajdem do nějakého tanečního studia a zaplatím ti kurz a začneš chodit na tréninky... Na maličkou chvilku se rozzářil, ale rychle zhasl. Došlo mu, že by ho vyhodili z party a byl by závislý na nějakém podivínovi, kterého ani pořádně nezná. A následovalo rázné odmítnutí, završené pozoruhodnou větou: "něco dělat je nuda, nedělat nic je paráda."
(((ani nevím, co s ním je, zmizeli, teď mu bude tak devatenáct, určitě už pár let bere drogy...)))
Ve Francii je to umocněno velikostí vyloučených lokalit a islámem, který dodává nadlokální, nadkmenovou jednotu.
Strategie založená na předpokladu, že chtějí být jiní, jen jim to musí společnost dopřát, může narazit -- co když jiní být nechtějí?
"Co když nechtějí?..." Ale samozřejmě, pane Morbicere, že oni bezprostředně (přinejmenším mnozí z nich) "nechtějí". Každá změna životního způsobu, životních návyků, životních automatismů je velice náročná, ztrácejí se při ní dosavadní životní jistoty, je napřed nutno vybudovat si nové.
Každý psychoterapeut z praxe Vám řekne, že jakákoli terapie pacientů se odehrává proti odporu z jejich strany. Oni by sice chtěli mít výsledek (lepší, zdravý život); ale přitom se v jejich nitru všechno bouří proti tomu, aby museli aktivně měnit svůj zavedený způsob existence. Každá terapie tedy musí být - alespoň do jisté míry - prováděna proti vůli, proti chtění dotyčného.
Naše "chtění" je ovšem tak jako tak krajně složitá, ambivalentní záležitost; velmi často si ve vědomé rovině našeho já přejeme něco naprosto jiného, nežli po čem skutečně touží naše nitro. Základní podmínkou oněch zmíněných terapií proti odporu pacienta je předpoklad, že v nitru jejich duše se skrývá zdravé jádro, které touží po svém uskutečnění - oproti přáním a svodům, kterými je ovládáno bezprostřední, bdělé vědomí. Všechno o co se jedná je toto "pravé jádro" dokázat nalézt, oslovit, osvobodit od nánosů deformovaných, patologických životních okolností a stereotypů.
I v daném případě sociálních patologií tedy nelze zůstat u prvotního konstatování, že "oni vůbec nechtějí" se změnit, vyčlenit se ze svých part. I tady je nutno pokusit se o dosažení, oslovení jejich pravého, zdravého, autentického lidského já.
Ovšem - právě to je v daných případech to ze všeho nejtěžší. Především v těch případech, kdy dotyčný je doslova polapen svými sociálními pouty, a svou partou. (Jako tomu bylo v konkrétním případě který jste popsal.) Fakticky je zde nutno buďto dotyčného jednotlivce nějakým způsobem z jeho party doslova vytrhnout; anebo zkusit opačnou strategii, totiž začít "léčit" celou partu.
Vzpomínám si na jeden článek v německých novinách, už je tomu nějaká řada let. Jednalo se o skupiny respektive party mladých neonacistů. Jejichž poznávacím znamením bývaly "Springerstiefel", těžké kožené letecké boty-přezůvky. Sociální pracovníci s nimi pak zkusili jednu věc: tyto mladíky poflakující se po hospodách bez jakéhokoli pozitivního životního obsahu zlákali k tomu, aby začali hrát fotbal. A v této souvislosti pak padla věta: "Když si obují kopačky, pak jako první musejí vyzout své Springerstiefel!"
Samozřejmě: jenom tím že se party sociálně deprivovaných adolescentů přivedou k tomu hrát fotbal se z nich ještě nestanou jemné duše s bohatě rozvinutým sociálním či kulturním cítěním. Nicméně - je to alespoň první krok. První krok k tomu, aby se jim nabídla alternativa k jejich dosavadní nicotné životní existenci. Jejíž prázdnotu si nakonec i oni nějakým způsobem musejí uvědomovat.
Vy jste se - a za to je nutno Vám vyslovit velké uznání - vlastně o něco takového (tedy nabídnutí alternativy) pokusil; ale protože se jednalo jenom o jednotlivý, izolovaný akt, skončil tento pokus nezdarem. Ale z celospolečenského hlediska by se muselo postupovat především nějakým takovýmto způsobem: celé to sociální podhoubí part znuděných výrostků přetáhnout někam jinam. A k tomu se právě sport - kde je možnost vybít vlastní přebytečné energie - hodí lépe nežli cokoli jiného. A kdo si vypracuje alespoň určitou základní disciplínu ve sportu - ten pak bude mít mnohem vyšší šance ji dodržovat i v profesním životě.